Vize, jakou potřebujeme/470

Vize, jakou potřebujeme/469

Vize, jakou potřebujeme/468

Dostal se mi do rukou pozoruhodný text s kraťoučkým názvem Redukce.

Vize, jakou potřebujeme/467

Vize, jakou potřebujeme/466

Vize, jakou potřebujeme/462

Vize, jakou potřebujeme/461

Vize, jakou potřebujeme/458

K článku Šokující "Stanovisko Národní rozpočtové rady", viz celé zde

https://radimvalencik.pise.cz/10806-sokujici-stanovisko-narodni-rozpoctove-rady.html

jsem dostal vtipnou a podnětnou reakci od Jaroslava Šulce. Stojí za uveřejnění. Ještě před tím však předznamenám, že nastoluje dost zásadní otázku, kterou by v intencích názvu jeho článku byl možné nazvat (směrem k mému článku) takto: Trefujeme Maryšku, nebo do černého?.

Zde je článek J. Šulce (od svého textu jako vždy odlišuji barevně):

Míříce na lišku, trefujeme Maryšku

Jaroslav Šulc

Dostávám se do velmi nekomfortní situace, kdy hodlám polemizovat s Radimem Valenčíkem na tématu, kde se naše názory dlouhodobě silně překrývají. Ostatně v seriálu uveřejněném v posledních dvou týdnech je odkaz na náš společný článek v Sociální politice, kde se předesílala většina z toho, co tvoří zmiňované Radimovy texty z uplynulých dnů. S dvojsečným vylepšením – s oporou v tzv. Nashově vyjednávacím problému.

Dvojsečným proto, že zaprvé: na volbu zcela specifické (konkrétní) podoby další etapy změn důchodového systému je možné aplikovat výsek ze zcela obecné (abstraktní matematizující ekonomické teorie), onen Nashův elegantní přístup. A zadruhé: novela příslušného zákona schválená již oběma parlamentními komorami přece neřeší problematiku dlouhodobě koncipované důchodové reformy, ale jen zcela krátkodobý problém salda důchodového účtu roku 2023 v parametru valorizace (samozřejmě s dlouhodobým dozvukem). Chtělo by se parafrázovat starou Holzmanovu průpovídku, že sice "pláčete dobře, ale na cizím hrobě".

Jinými slovy: operovat v tomto případě Nashovým přístupem je nonsens, protože tady se nevyjednává o konfiguraci důchodové reformy, ale "jen" se profituje z momentální totální převahy současné podoby pravice na české politické scéně, umožňující libovolně válcovat opozici, třeba retroaktivní změnou valorizačního algoritmu. Tady si žádní dva hráči klasicky nerozdělují kořist, tady nevyjednávají svou pozici na "S" křivce, subjekt Y přece neexistuje díky 108 parlamentní převaze.

Ale ještě jinak: Radim má naprostou pravdu, když píše "Buď se cesta k dlouhodobé stabilitě průběžného penzijního bude ubírat směrem k dobrovolnému, individuálnímu, motivovanému prodloužení doby těch, kteří mohou a chtějí se seberealizovat ve své profesi" a efekty této teze dále podrobněji rozvádí v orámovaných modrých sedmi bodech (i s vlastním odhadem výsledného finančního přínosu), ale ty se přece týkají časového úseku jedné celé příští generace (mluví o 20 letech), kdežto tandem Jurečka + Staňura hasí problém 300 miliardového schodku státního rozpočtu letošního roku 2023!

Jako obvykle, kouzlo je v detailu, a proto v nadpise liška i Maryška. Zde spočívá v rozdílném časovém horizontu:

- my s Radimem uvažujeme o dlouhodobých výhodách dobrovolného, individuálního, motivovaného prodloužení doby výdělečného uplatnění – čili také mluvíme o prodloužení doby odchodu do důchodu (ale tak, aby z toho měl profit jak samotný občan/občanka, tak zaměstnávající firma a koneckonců prostřednictvím odvodů i stát),

- kdežto tato vláda zběsile a zavrženíhodným způsobem – detaily v příspěvcích Pavla Kalendy, Jany Simonové a spousty dalších – jen hasí momentální požár, aniž by si (veřejně) připouštěla zhoubné důsledky svého krátkozrakého čistě účetnického přístupu. Časový horizont jejich úvah je bohužel totožný s délkou jejího angažmá ve Strakově akademii; po nich potopa.

Je to tragická stránka této české podoby parlamentní demokracie, a to nejen na příkladu nekončícího seriálu pokusů o důchodovou reformu.

P. S. Pokud jde o další vývoj valorizační kauzy, jsem skeptik:

- Nejdříve Pavel Rychetský před časem umožnil získat pětikoalici více volebních hlasů než Asociaci nespokojených občanů.

- Ani "spacákové obstrukce" vládní většinu ve Sněmovně vládu neohrozily.

- Jen pár hodin si dovolily vzdorovat dva senátní výbory novele poslané jim ze Sněmovny (aby ji na plénu drtivou většinou byť po zajímavé pětihodinové diskuzi senátoři disciplinovaně schválili).

- Nelze předpokládat, že by si pár dní po inauguraci dovolil vládní pretendent na prezidentský post nějak vzdorovat.

- U Ústavního soudu to vše začalo a také skončí. Je otázka, kdo bude zpravodajem a jak se zachová polovina jeho členům, kterým tak jako tak brzy končí mandát.

Co je ale důležité s ohledem na výše řečené v případě podání žaloby na Ústavní soud? Aby se žalovalo žalovatelné. Ale snad mají Babišovi lidé schopné právníky.

K tomu ode mne:

První možnost výkladu současného dění ("Míříce na lišku, trefujeme Maryšku")

Nejdříve se pokusím velmi stručně převyprávět to nejdůležitější z článku J. Šulce: Vláda svým neumětelstvím (dodávám – v oblasti zabezpečení ekonomiky energetickými zdroji, zbytečnými výdaji, neřešením problematiky špatně nastavených předčasných odchodů do důchodu, politikou směřující proti výrobcům potravin, atd., atd.) způsobila katastrofální propad ekonomiky a nákladovou pádivou inflaci. Teď má problémy s financováním běžných výdajů. Patrně (o tom sice J. Šulc nepíše, ale myslím, že to také cítí ve vzduchu) se obává, že řešit akutní deficit emitováním státních dluhopisů (i když si to může nechat schválit a dokonce ani většina opozice by asi nebyla proti) by mohlo vést k jejich neumístění (tj. vlastně defaultu), prostě proto, že i finanční instituce tuší, co ještě předvedou neumětelové a že se to tady sesouvá. A tak se vláda snaží získat čas a hledá každou korunu (jen ne u sebe, ale to není tak podstatné).

Vize, jakou potřebujeme/452

Už