Daniel Prokop: Jak na důchodovou reformu/3

Daniel Prokop: Jak na důchodovou reformu/3

Daniel Prokop napsal 14. března pro přílohu Práva Salon obsáhlé pojednání Jak na důchodovou reformu. Jedná se o mimořádně významný článek, protože je první svého druhu, který v mediálním mainstreamu, ale např. i Národní rozpočtové rady[1], prezentuje lidsky přijatelnou, ekonomicky efektivní a perspektivní cestu reformy systému průběžného penzijního pojištění. Vyvrací tak lež o tom, že "vláda nemohla postupovat jinak".

Zde je odkaz na celý text: https://www.novinky.cz/clanek/kultura-salon-sociolog-daniel-prokop-jak-na-duchodovou-reformu-40425365

To bude významné i při projednávání dané problematiky u Ústavního soudu.

Proto je velmi důležité, aby si nejdůležitější pasáže, které vybírám, přečetlo a promyslelo co nejvíce lidí.

Zde je velmi stručné shrnutí podstaty toho, oč tu běží: https://radimvalencik.pise.cz/10759-penze-o-co-jde-shrnuti.html . V příspěvku, který najdete pod tímto odkazem, je dána odpověď i na otázku, proč se existence rozumného řešení utajuje, proč Jurečka změnil svůj názor, který zastával před rokem, a jaké riziko naší zemi hrozí.

Nyní již výběr toho nejdůležitějšího z pojednání D. Prokopa, které od svého textu odlišuji barvou:

Jak na důchodovou reformu – část 3.

Daniel Prokop

Nepoměr mezi zatížením forem práce se musí změnit. Z uvedeného ale vyplývá, že nemůže jít (pouze) o navyšování minim odvodů OSVČ. Nízkopříjmový živnostník se skutečnými náklady dnes platí na zdravotních a sociálních odvodech docela velké procento svých zisků. Řešení je ve snížení paušálů u reálně nízkonákladových profesí, ve zrušení či změně systému takzvané paušální daně, v níž mohou minimalizované odvody platit lidé s příjmy do 1,5 milionu, a v mírném navýšení vyměřovacích základů (například z padesáti na sedmdesát procent zisků).

Obejít vysoké odvody ale stát umožňuje i jinými způsoby než švarcsystémem. V takzvaných podlimitních dohodách o provedení práce se ročně vyplácí okolo padesáti miliard korun. A nikdo neví, kolik z toho tvoří původní účel – tedy výplaty nárazových prací a menších úvazků zejména studentům, rodičům či důchodcům – a kolik jsou účelové kumulace dohod. Další obří únik je exekuční ekonomika prací načerno. Stát v ní podle odhadů přichází o pět až dvanáct miliard ročně.

Bez ucpání těchto děr a provedení výše popsaných změn důchodový systém zcela postrádá legitimitu a další a další zaměstnance i firmy motivuje se na něm nepodílet.

K tomu průběžně ode mne:

To, že vláda v této oblasti nic nedělá, nastoluje otázky:

- Je to jen tím, že kryje úniky z penzijního systému a tím i parazity?

- Nebo je to dáno tím, že jedná tak, aby podlomila důvěru v průběžný penzijní systém?

- Či dokonce ani neví, co dělá, jen se nechá řídit pokyny, které sledují oba výše uvedené cíle?

Levicoví kritici důchodové reformy rádi zdůrazňují, že na důchody můžeme čerpat i z jiných typů daní. Česko má velmi nízké majetkové daně, mohlo by více vybírat i na korporátních a spotřebních daních. Z hlediska důchodového systému ale mohou tyto prostředky přispět maximálně k vykrytí největšího propadu kolem roku 2050, zvýšením zmíněných daní totiž musí stát spolu s redukcí některých výdajů ucpat už stávající díry v rozpočtu.

K tomu průběžně ode mne:

Realistický názor.

Třetím parametrem průběžného pilíře je výše důchodů. Přičemž nejvíce závisí na systému valorizací. Valorizace by měla krýt růst nákladů, ale být přiměřeně vysoká – jinak jdou současné vyšší důchody na úkor zaměstnanců a prodlužování jejich odchodového věku. Valorizace by též neměly vytvářet velké nerovnosti důchodů v čase, v době inflace by mohly více pomáhat chudým důchodcům a v konjunktuře a při růstu reálných mezd posilovat zásluhovost.

České valorizace nesplňují ani jedno. Valorizace o růst inflace na spotřebním koši důchodců, a navíc o polovinu růstu reálných mezd je do budoucna neudržitelná, pokud se nemají odchodový věk či odvody drasticky zvýšit.

Velká nespravedlnost vzniká mezi kohortami důchodců. Vysoké valorizace let 2021 až 2023 a výpočet nových důchodů podle růstu mezd vedou k tomu, že lidé, kteří půjdou do důchodu v roce 2024 či 2025, budou mít celoživotně o dva až tři tisíce menší důchody než ti, kteří vlnu vysokých valorizací stihli. Systém navíc v době inflace posiluje nerovnosti – protože základní složku valorizuje o růst mezd a zásluhovou o inflaci.

Je tedy třeba celková změna valorizací. Rámcově rozumný je návrh NERV valorizovat o inflaci a třetinu pohybu reálných mezd – ale i směrem dolů. V době patnáctiprocentní inflace a šestiprocentního růstu mezd (devítiprocentního poklesu reálných mezd) by proběhla valorizace o dvanáct procent. V následujících letech by ale byla naopak vyšší, protože by se do ní ihned propsal nárůst reálných mezd.

Současný systém bude řadu let čekat, až nárůst mezd dohoní inflaci. Nárůst reálných mezd se tedy v důchodech projeví až okolo roku 2027. Což právě vytváří obrovské nerovnosti podle toho, jakou vlnu valorizací člověk stihne.

Systém navrhovaný NERV by snížil náklady na důchody a seříznul tyto vlny nerovností mezi důchody. Tratili by v něm ale nízkopříjmoví důchodci, kterým by valorizace během vysoké inflace nestačila na pokrytí nákladů. To lze však zohlednit mimo jiné vyšší valorizací základní složky (například jejím navázáním na inflaci v případě, že převyšuje růst mezd).

K tomu průběžně ode mne:

S tímto postupem lze souhlasit a obnovilo by to důvěru v systém průběžného penzijního pojištění. Bude se tímto doporučením řídit vláda?

...

Náročné profese by reálně mohly být řešeny tzv. předdůchodem. Zaměstnavatel, který roky profituje ze zdravotního zatěžování svých zaměstnanců, by měl povinnost jim přispívat do penzijních fondů, které následně člověk může a nemusí využít k předčasnému odchodu do důchodu. Zároveň by důchodový systém měl výrazně více zohledňovat, zda někdo pracuje od osmnácti let, nebo začne až po vysoké škole.

Důchodová reforma ale není jen o důchodovém systému. Jak už bylo řečeno, velký deficit důchodového systému v letech 2040 až 2060 vychází z toho, že do důchodu půjde generace lidí narozených v sedmdesátých a osmdesátých letech a odvody budou závislé na populačně výrazně menších ročnících narozených v letech devadesátých a na začátku milénia. Jenže po roce 2050 budou ekonomicky aktivní i lidé narození dnes. Nejde proto podceňovat roli porodnosti.

...

Klíčová je i transformace ekonomiky. Důchodový systém je závislý na výši mezd, jež jsou v Česku stále relativně nízké. Pokud bude průměrný důchod v roce 2050 činit řekněme 35 až 38 procent průměrné mzdy, je klíčové, zda se reálná hodnota této průměrné mzdy udrží na dnešních čtyřiceti tisících, nebo vzroste na šedesát tisíc.

Transformace ekonomiky se neobejde bez posílení rozvoje chudších regionů, které poslední dekády v řadě oblastí stagnují, a bez reformy vzdělávání.

Jen vysoká neúspěšnost a nízká gramotnost dětí z nižších sociálních tříd budou podle modelů Daniela Münicha do roku 2070 stát českou ekonomiku 18 miliard ročně.

Letošní rok, kdy se populačně silné ročníky nevejdou na gymnázia, pak ukázal možná hlavní bolest českého vzdělávání. Česko předčasně třídí děti podle sociálního původu a schopnosti připravit se na nedokonalé zkoušky a provede je příliš specializovaným a často nekvalitním středním vzděláváním. Následně se děti opět setkávají na vysokých školách, které si ale i vinou nepřipravenosti části studentů nemohou tolik vybírat a tlačit na kvalitu. Předčasná selektivita a specializace nás udržuje v dobách, kdy stačilo mít deset až patnáct procent vzdělaných elit a zbytek se utopil v ekonomice bez velké přidané hodnoty. Tato ekonomika ale zabije i důchodový systém.

Pro doplnění pracovní síly bude nutná i imigrace. V rámci ní ale z hlediska odvodů do důchodového systému hraje roli hlavně legální práce v co nejvyšších kvalifikacích. Varovným signálem je, že například dvě třetiny ukrajinských uprchlíků u nás pracují pod svou kvalifikací v prekarizovaných pozicích s minimálními odvody. Pro udržitelné důchody potřebujeme i výrazně modernější systém jazykového vzdělávání a integrace cizinců.

V zahraniční existují také jiná řešení, než jsem popsal. Například skutečný opt-out (nikoli naše parodie na něj z roku 2010), který by část odvodů lidem ukládal do státního penzijního fondu, z něhož by mohli vystoupit do soukromých fondů či jen do průběžného financování. Nebo výraznější zapojení zaměstnavatelů. Tyto revolučnější nápady mají ale v Česku svá rizika.

Důchodovou reformu je každopádně třeba poskládat z výše zmíněných opatření, aby v letech 2040 až 2060 byl systém v přijatelném deficitu, který lze doplnit jinými příjmy či převisem příjmů v dalších obdobích. Pokud se spokojíme jen s jedním až dvěma opatřeními, jako je zvyšování odchodového věku a snížení valorizací, bude celá "reforma" postrádat v očích dnešních zaměstnanců legitimitu. A zvýší se riziko, že tyto změny další vláda zase zruší.

Obrovskou chybou vládních politiků jsou potom apokalyptické zkazky, že "dnešní čtyřicátníci nebudou mít žádné důchody". Neodpovídají realitě. I udržitelné verze vývoje státních důchodů počítají s tím, že průměrné důchody budou tvořit okolo 35 procent průměrné mzdy, což při zvyšování reálných mezd nemusí být tragédie. Vytváření mýtu, že důchody nebudou a celý důchodový systém je letadlo, motivuje mladší lidi maximálně se vyvázat z placení daní a odvodů, což nakonec k neudržitelnosti povede.

K tomu ode mne:

I tento závěr pojednání z pera D. Prokopa nastoluje otázku spojenou s obavou, zda se ideově a morálně vyprázdněná sestava vlády nenechá řídit pokyny zaměřenými na destrukci naší země. Uvidíme co na to Ústavní soud. Spokojí se se zdůvodněním, že "vláda nemohla postupovat jinak" a potvrdí tím nepříjemnou alternativu odpovědi na otázku, jakým způsobem je u nás generována mocenská reprezentace?