Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/8

Boj o penze i přežití. Co dokáže teorie?/8

Začíná projednávání velké penzijní loupeže ve Sněmovně. Pro zahraniční časopis připravuji odbornou stať, která bezprostředně, i když v obecně teoretické rovině, souvisí s rozlišením reforem a antireforem. To, co z ní využiji, vyúsťuje do dvou obrázků, které významně přispívají k odlišení reforem od antireforem, umožňují nahlížet realitu prostřednictvím nich a identifikovat to, co se bude odehrávat. Pro orientaci v tom, co se bude dít, je to velmi důležité. A je to důležité i z hlediska poučení pro další země.

Část 8: Kdo jsou hráči v současné hře?

Obrázek, který opakovaně uveřejňuji vzhledem k jeho významu (a také proto, aby si ho jako "čtecí prizma" čtenář akčně osvojil) není definováním určité hry (ve smyslu teorie her), ale jen určitým konceptem, který v realitě umožňuje různé hry identifikovat a případně analyzovat prostřednictvím standardních modelů teorie her (dvoumaticových her vyjadřujících rozhodovací dilemata hráčů).

Obecně platí, že realitu si lze představit jako určitý konglomerát vzájemně propojených her, z nichž si každý člověk uvědomuje pouze část z nich. Často, či spíše většinou, nemá ani tušení, která z her je dominantní, resp. dominantní hru přehlíží.

Pokud chceme analyzovat jakoukoli hru, musíme v prvé řadě splnit následující:

1. Říci, o jakou hru se jedná (tj. zařadit reálné dění do určité oblasti teorie her).

2. Vymezit hráče (tj. definovat a podrobněji popsat, kdo s kým příslušnou hru hraje, jaké jsou preference hráčů).

3. Vymezit strategie, kterými hráči disponují.

4. Popsat důsledky různých kombinací použitých strategií.

Většinou se při přípravě, schvalování a realizaci reforem, které se dotýkají oblasti nabývání, uchování a uplatnění schopností člověka hrají dva vzájemně propojené typy her:

1. Mezi vládou a domácími i zahraničními lobby, která se snaží otevřít prostřednictvím změn cestu ke zvýšení role pozičního investování. V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

- Vláda může buď tlaku ustoupit, nebo mu čelit.

- Lobby mohou tlak na vládu zvyšovat, nebo ustoupit.

2. Mezi vládou a veřejností (zpravidla reprezentovanou opozicí či částí opozice). V každé konkrétní situaci má každý z těchto hráčů dvě strategie:

- Vláda může buď tlaku veřejnosti či opozice ustoupit, nebo mu čelit.

- Veřejnost či opozice mohou tlak na vládu zvyšovat, nebo se situací smířit.

Vláda je tak vystavena dvojímu tlaku a prostřednictvím ní se střetají dvě protichůdné síly. Při každé konkrétní hře závisí na řadě faktorů, které lze identifikovat a jejichž vliv lze přibližně ocenit s využitím základního konceptu a v rámci tohoto konceptu. Na základě toho lze dát predikce dalšího vývoje, vymezit o popsat nejvýznamnější momenty střetů, které přípravu, přijetí a realizaci reforem námi sledovaného typu doprovázejí.

V České republice došlo v současné době k nestandardní a z hlediska teoretické analýzy velmi zajímavé situaci. Vláda zcela vyprázdnila svoji pozici prostředníka mezi dvěma typy tlaků a stala se pouhým nástrojem v rukou lobby, přičemž se jedná většinou o lobby zahraniční.

Tím je odstartována hra, kdy na jedné straně stojí zahraniční lobby používající k prosazování své strategie vládu, na druhé straně veřejnost a opozice. Přitom:

- Zahraniční lobby plně ovládla téměř celý institucionální systém české republiky (včetně zpravodajských služeb, mediálního mainstreamu a soudů), jsou si vědomé své síly a téměř nic neriskují.

- Veřejnosti i opozice si zcela nedostatečně uvědomují (v mnoha případech vůbec neuvědomují), o co jde, resp. jaká hra se hraje. (Ukážu v dalším pokračování.)

Českou republiku tak čeká velmi obtížná zkouška. V tuto chvíli lze jen stěží říci, kam až situace zajde, resp. kam až se tato země propadne.

Otázkou je, jako roli v této situaci může sehrát teorie, která je vybaveny teoretickými nástroji analýzy takovýchto situací. Jakákoli teorie může být z praktického hlediska úspěšná, pokud nachází svého realizátora, ale i naopak, pokud její realizátor najde tuto teorii.

Toto vzájemné propojení nebývá z řady důvodů jednoduché. Protože proti němu mohou působit:

- Administrativní zábrany ze strany té části institucionálního systému, který je pozičním investováním ovládán.

- Ovládnutí komunikačního prostoru subjekty napojenými na poziční investování.

- Dokonce i ovládnutí samotné oblasti vědy (akademické půdy) subjekty napojenými na poziční investování.

- Tendence významné části většinové veřejnosti k upřednostňování jednoduchých cest, což brání realistickému vyhodnocování reálného vývoje, sjednocování těch, kteří jsou největší obětí nepříznivého vývoje, zneužívání excesů k propojení pozičního investování a použití silových nástrojů držby moci.

Hlavním nástrojem teorie je v těchto nepříznivých podmínkách předvídání budoucí vývoje v podobě krátkodobých predikcí, nastínění alternativ a identifikování zlomových situací, v nichž se o tom, která alternativa převáží, rozhoduje.

Přitom je nutné si neustále uvědomovat, že nápravná změna může probíhat jedním ze dvou způsobů:

- Buď se prosadí reformní síly "shora", tj. z oblasti zneužívající poziční investování, těžících z pozičního investování a sloužících dominantní formě pozičního investování. K tomu ovšem potřebují spojence "zdola", tj. ze strany těch, kteří jsou obětí pozičního investování.

- Nebo se prosadí jako hegemon změn odpor "zdola", k čemuž ovšem potřebuje získat spojence "shora".

Z tohoto hlediska musí být teorie vnitřně konzistentní a současně se obracet k adresátům na obou stranách.

Další významná role teorie spočívá v analýze a kvalifikovaném dokumentování reálného vývoje tak, aby se do podobné situace nedostaly jiné země.

(Pokračování dalším dílem)