Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
V logice věci zařazuji do seriálu o dobré teorii:
Každý měsíc vždy 16. uveřejňuji díl tohoto seriálu, který na mém vlastním případě ukazuje, jak by mohla fungovat postgraduální nadstavba průběžného penzijního systému, jejíž realizaci navrhujeme k odstartování komplexních reforem.
Dnes se dožívám 66 let a 4 měsíce. V úvodním dílu jsem vysvětlil, co je podstatou experimentu, viz:
Jde mi o to ukázat, jak by si člověk mohl zvýšit svůj příjem, pokud by fungovala plně uzavřená a plně zásluhová postgraduální nadstavba průběžného systému penzijního pojištění, která bude založena na principu: "Co jsi do této nadstavby dal, to dostaneš podle pojistné matematiky dožití v podobě doživotní renty zpět."
Podle aktualizovaných údajů mohu počítat s následujícími údaji týkajícími se doby dožití:
Očekávaná doba u mužů mého věku (letos): 11,27 roků
Očekávaná doba u mužů mého věku (příští rok): 10,72 roků
Očekávaná doba u žen mého věku (letos): 12,71 roků
Očekávaná doba u žen mého věku (příští rok): 12,04 roků
Průměr mužů a žen letos: 11,99 roků
Průměr mužů a žen příští rok: 11,38 roků
Očekávaná doba dožití přesně po roce a dvou měsících:
Zkrácení každý měsíc: (11,99 – 11,38):12 = 0,61:12= 0,051
Ve věku 66 let a čtyři měsíce: 11,99 – 4*0,051 = 11,75
Předpokládaný počet výplat 12*11,75 = 141
Celková vložená částka 660,371 + (40+3,427) = 703,798
Měsíční doživotní renta z postgraduální nadstavby: 703,798 : 141 = 4.991 korun
Podrobnější výpočet viz:
Tuto částku bych mohl začít měsíčně pobírat, nebo již rovněž investovat do systému. V rámci experimentu jsem se rozhodl pro druhou formu.
K problematice penzijního systému:
S využitím podkladů a kvantifikací, které dala Národní rozpočtová rada ve své druhé Zprávě, jsem provedl hrubý odhad efektů, které by měla námi navrhovaná postgraduální nadstavba systému průběžného penzijního pojištění. Ukazuje se, že efekty jsou dostatečné k tomu, aby byla zajištěna trvalá udržitelnost průběžného systému, zde je uveřejněno na pokračování:
Takže: Nevěřte žádným panickým zprávám o tom, že by nebylo na penze. Systém je udržitelný, pokud ho budeme vhodně (a bezbolestně!) reformovat a odolá i značným turbulencím na finančních trzích, pokud by přišly.
K tomu korespondence s profesorem Janem Pavlem z NRR:
Vážený pane profesore,
Posílám Vám svůj článek věnovaný druhé Zprávě o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí (na které jste odvedl velký kus práce, Váš rukopis v provedených analýzách je snadno rozeznatelný a upřímně k výkonu blahopřeji).
Jak jsme o tom již dříve hovořili, považuji za nejschůdnější (a jedinou průchodnou) cestu řešení problému udržitelnosti penzijního systému to, co pojmenovávám takto: "selektivní prodloužení doby produktivního (výdělečného) uplatnění na základě vytvoření účinného systému motivací zabudovaných do průběžného systému penzijního pojištění a do služeb, které prodloužení doby produktivního uplatnění umožňují".
(Podrobněji viz červeně zvýrazněná část článku, ze které jsem citoval.)
Jsem přesvědčen, že efekty změn v této oblasti lze modelovat (odhadnout parametry efektů a včlenit je do stávajících modelů). Rovněž tak jsem přesvědčen, že by se tím prokázala efektivnost navrhované cesty.
K tomu připojuji ještě rozšířený abstrakt, který v několika slovech vyjadřuje kontext přístupu, který navrhujeme (zpracovali jsme jej pro konferenci, která proběhne na podzim v Bosně).
Velmi bych uvítal, pokud bychom se k dané problematice mohli sejít s velmi konkrétním cílem: Dohodnout se na tom, jak získat (odhadnout a dopočítat) nezbytné parametry pro zahrnutí efektů toho, co navrhujeme, do Vašeho modelu.
Jsem přesvědčen, že je to plně v souladu s Vaším úsilím o zabezpečení stabilního a perspektivního vývoje v naší zemi.
A dokonce jsem dostal odpověď:
Vážený pane docente,
děkuji za zajímavý materiál.
S pozdravem
Jan Pavel
Pokud jde o politickou situaci u nás:
Soudě dle složení nové euroreprezentace se EU žene do krize:
A u nás je taky veselo:
Osobní spokojenost a pocity:
Konečně si užívám dvoutýdenní dovolené v Istrii, chodím po horách, koupu se v moři, večer popíjím refošk a koukám na záliv u Terstu i okolní hoy. Jsem zde už asi po desáté a mám to tu rád. Tak alespoň jedna ukázka (ostatní najdete na mém blogu, uveřejňuji každý den na pokračování):
A taky mám víc času na přemýšlení. Teď jsem zrovna dopsal mail jednomu svému kamarádovi na téma, co dělat, resp. čím začít:
Čím začít? – Touto otázkou reaguji na naši výměnu názorů. Mj. je od stejného klasika, jako otázka "Co dělat?".
Nevím přesně, jakou podobu bude či může mít platforma, ze které vzejde srozumitelná, perspektivní a realistická vize, ale vím, co musí tato platforma obsahovat. Jak jsem Ti včera psal – chodil jsem po krásných místech istrijské přírody kolem komplexu jeskyň Škocjanske jame a přemýšlel. V duchu jsem si vyhodnocoval všechny dosavadní pokusy o vytvoření platformy, ze které by vzešlo něco perspektivního a které skončily neúspěchem.
Například v sociální demokracii jsem několikrát pomáhal Vaškovi Daškovi, bývalému předsedovi obvodní organzace ČSSD na Praze 2, který se o to znovu a znovu pokoušel. Skončilo to vždy stejně. Když se platforma rozrostla a začaly se na ni nabalovat i mimopražské organizce, "koupilo" vedení strany pár vůdčích osobností, které se přes platformy vyprofilovaly, a ideově politické zahnívání ČSSD pokračovalo dál. Dál probíhal hnilobný proces zneuživání historické značky ČSSD jen k rozdávání prebend, kamuflování rozkrádání a vyprazdňování ideového zázemí. Kam až to došlo, vidíme dnes.
Hlavní příčina je v tom, že se velké množství těch, kteří se na podobné pokusy přilepí, řídí falešnými motivy. Někdy si to ani neuvědomují, ale projeví se to ve snadnosti, se kterou se dají koupit (a pak jsou stejně většinou zase odkopnuti jako něco nepotřebného).
Takže na základě zkušeností říkám – nesmí se přeskočit etapa, kdy u zrodu toho, co má přinést ideový základ zrodu něčeho perspektivního, je zdravá a přirozená motivace: Poznávat realitu a mít potěšení (v pravém smyslu tohoto slova) z poznávání reality, z toho, že stále přesněji chápu současné dění, to, o co jde, z čeho se rodí zlo i jakou přelomovou dobu prožíváme, proč je tak obtížné chápat, o co jde. A hlavně: Potěšení z toho, že v tomto procesu poznávání reality nejsem sám, že se nám spolu s dalšími daří některé poznatky sdílet, o jiné se vzájemně obohatit, a to i prostřednictvím sporů, které je nutné vést o zásadních věcech, protože platí, že ten, kdo si dobře nezapne první knoflík, ten se už dobře neobleče.
Teď hodně odbočím, ale je to k věci. V diskusi na mém blogu mě Maxim Druhý upozornil na knihu Maxe Tegmarka "Matematický vesmír" (Agro/Dokořán, Praha 2016). Sehnal jsem ji a s obrovským potěšením přečetl. Vzpomněl jsem si, že kdysi jsem s takovým potěšením (asi ve čtrnácti létech) přečetl Körnerovo "Na prahu neznáma", mnohem později "Elementární částice" od Šelesta, "První tři minuty" od Weinberga, "Teorii všeho" i "Teorii ničeho" od Barrowa a spoustu dalších knížek o tom, jaký je náš svět nahlíženo fyziky. Tegmark má v knize kromě jiného jednu zajímavou epizodu. Udělal objev na Nobelovu cenu. Pochopil (a spočítal), proč nejsme schopni přímo pozorovat exponenciální rozdvojování světa, proč vidíme svět jako by měl jen jednu alternativu. Je to objev velmi převratný, který má dalekosáhlé důsledky pro chápání smyslu žití, plynutí času, vývoje atd. Je ovšem obtížné stručně vysvětlit, o co jde. Nobelovu ještě nedostal, protože i ve fyzice selhává současný způsob hodnocení vědy, který nahrává setrvačným přístupům a není schopný identifikovat zrod nového. Pak ovšem Tegmark zjistil, že stejný objev již před čtyřmi roky udělal a publikoval v méně známem časopise jeden Polák (jméno mi vypadlo). Zajímavé je, jak Tegmark popisuje svoje pocity. Neprožil zklamání, že není první. Prožil pocit radosti, že se svým poznámím není sám a že jde správnou cestou v odhalování toho, v jakém světě žijeme. Ano. O toto jde! Tegmark to ve své knize nádherně popisuje. Skutečný objev se nedělá pro peníze nebo pro slávu, ale z čisté radosti poznání. A také jiná motivace ke skutečnému objevu nevede, ale jen k příštipkaření v rámci současného způsobu hodnocení sterilní vědy. Mj. s tím Polákem se o něco později setkal a prožili spolu fantastický večer společného prožívání potěšení z toho, že si sdělovali nejintimnějších taje odhalování podstaty našeho nádherného světa, ve kterém žijeme.
Teď se vrátím k tomu, o co jde, resp. čím začít. Pokud má nějaké platforma usilující o nápravu stavu být úspěšná, nesmí se přeskočit etapa potěšení z poznávání nejintimnějších tajů současné společenské reality. Každý, kdo bude stát u zrodu toho, co může mít perspektivu, musí být veden přirozenými motivacemi samotné krásy a vznešenosti poznání a sdíleného poznání (v daném přípaě poznání toho, o co jde). V každém člověku tato touha dříme, jen nenachází vhodné podmínky pro to, aby se projevila. A tak se někdy projeví v perverzní podobě stádní stupidity, tak jak ji popisuje Koukolík ve "Vzpouře deprivantů".
Na cestě ke konkrétnosti pochopení toho, o co jde, nejsou žádná omezení. I společenskou realitu lze poznávat stále plněji, přesněji, konkrétněji, zejména z hlediska toho, kdo a jak je schopen věci reálně měnit. Fázi potěšení z procesu poznávání nelze přeskočit. Uspěchanost vede k falešným motivacím a falešné motivace k rozkladu jakéhokoli, byť i původně poctivého, úmyslu.
Vím, že jsem nedal odpověď na otázku, kdo, kdy, kde... Ale na tu dá odpoveď život. A nemusí to tak dlouho trvat.