Do seriálu o dobré teorii zařazuji článek, který v rámci našeho týmu připravujeme jako prestižní výstup v oblasti základního výzkumu v rámci rozpracování komplexní vize, která zahrnuje identifikování příčin současných problémů a cesty jejich řešení včetně návrhu komplexních reforem.

V určité, ještě nevyzrálé podobě, byla pracovní verze tohoto článku představena v tomto seriálu o dobré teorii, konkrétně od 2. a 3. dílu, viz:

radimvalencik.pise.cz/...

radimvalencik.pise.cz/...

Návazně byla tato část rozpracována v monografii "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb", jejíž vydání se v současné době připravuje (ve stádiu korektur oponovaného finálního textu). Předložená verze je výsledkem další intenzivní práce a podstatným způsobem využívá výsledky diskusí a zejména pak kritických poznámek oponentů, kteří výrazným způsobem přispěli ke zkvalitnění textu.

I když se jedná o výstup v oblasti základního výzkumu, doufám (a tak by tomu v případě dobré teorie mělo být) že, je srozumitelný i širší veřejnosti (alespoň těm, kteří jsou obecně sečtělí a mají základní představu o tom, čím se teoretická ekonomie zabývá). Pro lepší srozumitelnost doplním některé pasáže vysvětlujícími, resp. popularizujícími poznámkami (i obšírnějšími, v případě, že to bude přínosné). Jedná se totiž o základní orientační paradigma přístupu k současným problémům, které bezprostředně souvisí s chápáním samotné podstaty současných proměn spojených se zrodem ekonomiky založené na produktivních službách.

Obecně totiž platí, že ten, kdo si dobře nezapne první knoflík, ten se už dobře neobleče (jak říkal Goethe), neboli (jak říkal jiný moudrý člověk), ten, kdo se pouští do řešení dílčích problémů, aniž by si přístup k jejich řešení ujasnil v obecné rovině, ten bude na jejich neřešení v obecné rovině narážet na každém kroku, což ho bude odsuzovat k nedůslednosti, hromadění chyb, v konečných důsledcích ho pak přivede na scestí (záměrně parafrázuji při plném zachování poselství původní myšlenky).

Úplně na závěr tohoto obšírnějšího úvodu: Dobrá teorie musí být srozumitelná. Snažíme se o to a uvítáme všechny podněty k prezentovanému textu.

Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie

v hlavním směru – 1. část

Úvod

Ekonomická teorie (respektive její směry) zpravidla vycházela z reálných ekonomických procesů a jevů, ke kterým docházelo v době formulace příslušné teorie. Snažila se tyto procesy a jevy popsat, vysvětlit, odhalit jejich příčiny, důsledky, respektive vazby na další jevy. Z tohoto pohledu lze prohlásit, že ekonomická teorie je historicky podmíněná (Hunt and Lautzenheiser 2015)[1]. Zároveň se ale solidní ekonomická teorie snažila najít obecné zákonitosti lidského jednání, které nezávisí na konkrétním čase. Při jejich hledání je příslušná teorie konfrontována s již existujícími pokusy o dané vysvětlení, které rozvíjí, případně překonává či nahrazuje jinými alternativami. Z tohoto pohledu hovoříme o logicky poznatelném posunu teorie. Proto se také zabýváme návazností jednotlivých etap vývoje ekonomické teorie, abychom ukázali, proč právě v současné době má smysl hovořit o podstatné změně ekonomického paradigmatu v přístupu k současným problémům.

Cílem článku je představit ekonomii produktivní spotřeby jako součást ekonomické teorie, která se snaží najít obecné zákonitosti lidského jednání. Zároveň překonává stávající ekonomické paradigma v podobě neoklasické ekonomie a vztahuje se k dalším ekonomickým směrům, které toto paradigma rozvíjejí, usilují o jeho přesah, či rozšíření. Článek popisuje důvody, proč se ekonomie produktivní spotřeby v současnosti rozvíjí, které konkrétní historické faktory jsou příčinou daného rozvoje, respektive jak tyto faktory ovlivňují jednání lidí.

Text článku je strukturován následovně: první a druhá kapitola stručně charakterizují klasickou, respektive neoklasickou ekonomii a jejich přesahy. Jejich smyslem je zařadit ekonomii produktivní spotřeby, respektive ukázat, že postupy používané ekonomií produktivní spotřeby jsou obdobné jako postupy jiných ekonomických teorií, ale nabízejí lepší vysvětlení významných jevů, které přináší současný vývoj. Třetí kapitola se věnuje samotné ekonomie produktivní spotřeby jako významnému posunu základního ekonomického paradigmatu, resp. přesahu hlavního proudu současné ekonomické teorie hlavním směrem. Podle názoru autorů v současné ekonomice roste význam produktivních služeb, tj. služeb přispívajících k nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu, čím dochází k podstatným proměnám celého ekonomického systému. Ekonomie produktivní spotřeby jez tohoto hlediska metodologickou oporou identifikování a predikování těchto změn a koncipování komplexních reforem zaměřených na podporu ekonomické báze rozvoje produktivních služeb.

Hlavní odlišností ekonomie produktivní spotřeby od neoklasické ekonomie je následující: Dle neoklasické ekonomie se spotřebitel orientuje na maximalizaci svého užitku ve smyslu subjektivního prožitku a spotřeba má efekty jen v podobě subjektivně pociťovaného prožitku, zatímco dle ekonomie produktivní potřeby je spotřeba produktivní v tom smyslu, že přináší výrazné příjmové efekty, mechanismus subjektivně pociťovaného prožitku je pouze rozhodovací, spotřebitel (přesněji ekonomický subjekt) maximalizuje současnou hodnotu svého budoucího příjmu v dlouhodobém časovém horizontu v souladu se svou životní strategií v daných společenských podmínkách.

1. Klasická ekonomie a její přesahy

Klasická politická ekonomie se rozvíjí zhruba od 70. let 18. století do 70. let 19. století. Je spojena se jmény jako Adam Smith (1723 – 1790), který je považován za zakladatele ekonomie jako vědy, David Ricardo (1772 – 1823), Jean Baptista Say (1767 – 1832), John Stuart Mill (1806 – 1832) a další. Představitelé klasické ekonomie chápali ekonomii jako vědu o tvorbě a rozdělování bohatství – snažili se zjistit, co je zdrojem bohatství společnosti a jak je toto bohatství rozdělováno mezi jednotlivé členy společnosti (podrobněji O´Brien 2011)[2]. Zajímala je tedy obecná problematika, kterou zkoumali v konkrétním historickém čase – době průmyslové revoluce, nejrůznějších společenských změn, které se projevily např. v podobě francouzské buržoasní revoluce, napoleonských válek, koloniálních výbojů a dalších událostí. K obecným zdrojům bohatství dle klasické teorie patří dělba práce a specializace (A. Smith: "An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations" –Smith 2019)[3], přičemž ke specializaci dochází na základě principu komparativní výhody (D. Ricardo: "On the Principles of Political Economy and Taxation" – Ricardo 2010)[4]. Představitelé klasické ekonomie se domnívali, že zákony působící v rámci tržního mechanismu v podmínkách, kdy jednotlivci sledují své vlastní zájmy a trh má konkurenční povahu, zajišťují efektivní využívání ekonomických zdrojů a současně i soulad soukromých a veřejných zájmů. Někteří představitelé klasické ekonomie jako D. Ricardo (Ricardo 2010) přinejmenším nepřímo formulovali zákon klesajících mezních výnosů. Prostřednictvím teorie tříd odvozené od vlastnictví jednotlivých výrobních faktorů hledá i svého adresáta – třídu vlastníků kapitálu. Ta reprezentuje ekonomický sektor, který se v dané době prosazuje jako dominantní, tj. průmysl. Spotřebu chápe v případě vlastníků práce jako reprodukci jejich pracovní síly, v případě kapitalistů pak jako investování do rozšíření výroby, přičemž si začíná uvědomovat i význam technického pokroku. Výrobu chápe jako proces opakované reprodukce, jako proces rozšiřování a technického zlepšování.

Za představitele ekonomické teorie, které přesahují klasickou ekonomii, lze označit např. Thomase Roberta Malthuse (1765 – 1834) a Karla Marxe (1818 – 1883).

Malthus je sice často (např. Sojka 2010)[5] řazen mezi klasické ekonomie, obvykle se ale konstatuje, že se svými názory klasické ekonomii vymyká. Své teorie se Malthus snažil dokázat nejrůznějšími statistikami, které vycházely z údajů doby, v níž žil. Jakkoliv tedy usiloval o obecnou teorii, nutně byla dobově podmíněná. Přesto je jeho teorie v jednom momentu obecná, resp. nadčasová – Malthus ve svých pracích upozorňuje z na přírodní omezení ekonomických procesů (Macfarkane 2014)[6].

K tomu doplňující poznámka ode mě:

Jak uvidíme, ekonomie produktivní spotřeby se s problematikou "přírodní omezenosti ekonomických procesů" vyrovnává zcela zásadním způsobem. Pokud budou probíhat změny, se kterými je ekonomie produktivní spotřeby jako teorie bytostně spojena, pak:

1. Stále významnější součástí spotřeby se v návaznosti na posilování dominantního postavení odvětví produktivních služeb (pokud k přechodu k ekonomice založené na produktivních službách bude docházet) stávají právě produktivní služby, které zcela zásadním způsobem "odlehčují" ekonomiku od spotřeby primárních přírodních zdrojů (materiálů, energií i zátěže životního prostředí, kterou také můžeme chápat jako přírodní zdroj ekonomiky). Tj. svými výstupu budou produktivní služby tvořit podstatnou část společenského bohatství, podstatnou část ukazatelů růstu, podstatnou část výdajů domácností, ale jejich dopady na přírodní prostředí včetně vyčerpávání přírodních zdrojů budou minimální.

2. Výstupem odvětví produktivních služeb je rozvoj inovačního potenciálu společnosti (zejména posilování role tvůrčích mezigeneračních týmů jako finálních inovačních aktérů a postupné podřizování se společenské dělby práce směrem k těmto finálním výstupům), přičemž tento inovační potenciál umožňuje stále radikálněji (opravdu velmi radikálně) vyrábět z "méně více", tj. snižovat materiálové, energetické i přírodu zatěžující vstupy (např. prostřednictvím nanotechnologií a komplexních recyklací) na prahově minimální hodnoty.

Viz diskuse k tomuto tématu "TEORIE DNEŠKA: O nekonečném růstu/96":

radimvalencik.pise.cz/...

Pokud současnost vysílá varovné a velmi varovné signály, pokud jde o ekonomickou zátěž přírodního prostředí a viditelná omezení i negativní dopady růstu současného typu, pak je to zejména proto, že společenské síly, které jsou napojeny na současný typ ekonomického růstu, a současný způsob fungování ekonomického systému blokují nezbytné změny směřující k dominancí odvětví produktivních služeb a udržují společnost v korytu setrvačného vývoje, který nutně naráží na stále větší bariéry. To se následně promítá do vyhrocování společenských problémů.

(Pokračování)