TEORIE DNEŠKA: Ekonomie produktivní spotřeby/2

Jak vždycky zdůrazňuji, bez dobré teorie to nepůjde. Proto jsem se rozhodl na pokračování zveřejnit pracovní verzi monografie "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb". Podrobněji o jejím významu a obsahu v prvním dílu seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6330-teorie-dneska-ekonomie-produktivni-spotreby-1.html

Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb – 2. část

Radim Valenčík a kol.

1. Úvod

1.1. Proč ekonomie produktivní spotřeby a co je ekonomie produktivní spotřeby

Pokud se chceme vyznat v současné přelomové době, potřebujeme oporu v nové ekonomii. Tu nazýváme ekonomií produktivní spotřeby. Ekonomie produktivní spotřeby je logickým pokračováním hlavního proudu vývoje ekonomické teorie, přesahem základního paradigma, které se vyvinulo v rámci neoklasické ekonomie, teoretickou oporou predikce a analýzy konstituování odvětví produktivních služeb orientovaných na rozvoj a uchování lidského kapitálu jako dominantního ekonomického sektoru.

Podobně jako v dřívějších etapách vývoje ekonomické teorie, vzniká ekonomie produktivní spotřeby spojením podnětů z oblasti vývoje teorie (v tomto smyslu hovoříme o logickém pokračování vývoje stávajícího poznání) a současně podnětů z oblasti praxe (v tomto smyslu hovoříme o historické podmíněnosti stávajícího poznání).

Podíváme-li se na dějiny ekonomické vědy, vždy když dochází k významnějším změnám paradigma, které je spojeno s hlavními i dílčími směry rozvoje ekonomického poznání, můžeme rozlišit horizontální a vertikální linii:

- Přesah stávajícího poznání ve směru plynutí času, který má podobu logicky popsatelného posunu teorie.

- Reakci na změnu společenských podmínek, kdy se teorie stává oporou praktického konání zaměřeného na provedení změn, pro které nazrála doba, tj. kdy teorie odpovídá na otázky, které začínají být pociťovány a chápány jako významné z hlediska reálného dění, z hlediska praxe těch subjektů, které mohou reálné dění ovlivnit.

K tomu několik poznámek:

- Z hlediska hlavního proudu rozvoje teorie je nutné rozlišit hlavní a dílčí přesahy. Hlavní přesah se pozná podle toho, že propojuje překonání problémů, na které narazily dílčí přesahy. Umožňuje vidět z nadhledu, proč vývoj teorie probíhal tak, jak probíhal.

- K překonání starého paradigma dochází vždy, když k tomu nazrají společenské podmínky, když se začne různými formami projevovat to, že existuje společenská poptávka po teorii vycházející z nového paradigma, když je tato poptávka postupně rozpoznávána, přičemž současně z pozic nově se rodícího paradigma jsou rozpoznávána omezení stávající teorie vycházejícího ze starého paradigma a je nacházena interpretace přesahu umožňujícího jejich překonání.

Jak budeme postupovat:

Nejdříve si připomeneme přechod od klasické k neoklasické ekonomii, návazně budeme charakterizovat hlavní dílčí přesahy neoklasické teorie. Vše účelově zjednodušeně tak, abychom co nejpřesněji a nejsrozumitelněji vystihli podstatu ekonomie produktivní spotřeby jako základního přesahu neoklasické ekonomie v návaznosti na vývoj ekonomické teorie a její současné výboje.

Stručné připomenutí historie

Klasická ekonomie

Klasická ekonomie (spojená především se jmény A. Smitha a D. Ricarda) byla teoretickou a návazně i ideovou oporou změn spojených s dovršením průmyslové revoluce. Odhaluje význam dělby práce a trhu, definuje model směnného vztahu založeného na pracovní teorii hodnoty, současně si všímá i určitých problémů, které jsou s tímto modelem spojeny. Prostřednictvím teorie tříd odvozené od vlastnictví jednotlivých výrobních faktorů hledá i svého adresáta – třídu vlastníků kapitálu. Ta reprezentuje ekonomický sektor, který se v dané době prosazuje jako dominantní. Spotřebu chápe v případě vlastníků práce jako reprodukci jejich pracovní síly, v případě kapitalistů pak jako investování do rozšíření výroby, přičemž si začíná uvědomovat i význam technického pokroku. Výrobu chápe jako proces opakované reprodukce, jako proces rozšiřování a technického zlepšování.

Marxův koncept politické ekonomie přejímá základní paradigma klasické ekonomie a snaží se jej využít ve dvou směrech: K popisu příčin společenské nerovnosti a k hledání historického kontextu změny, která by tehdejší formu nerovnosti odstranila:

- Pokud jde o první dílčí směr rozvoje ekonomické teorie dlužno poznamenat, že jakkoli byla jeho teorie nadhodnoty v jeho době fascinující, neobstála v dalším vývoji teorie ani logicky ani empiricky. Ukázalo se, že obsahuje určité rozpory, především však, jak se vyjevilo později, neodpovídá dynamice změn, které do ekonomiky vnášejí inovace. Proto i praktická využitelnost teorie nadhodnoty k pokusu o vytvoření ekonomického systému založeného na společenském vlastnictví nepřinesla očekávaný (z hlediska teoretických předpokladů Marxovy koncepce) pozitivní historický vzestup.

- Pokud jde o druhý dílčí směr, zde zůstal Marxův odkaz významným podnětem pro další rozvoj společenských věd, umožnil formulovat důležité pojmy pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu (procesu přeměny přírody společností, od kterého se odvíjí proces sebeutváření společnosti), ukázal význam ekonomické teorie při analýze těch vztahů ve společnosti, které jsou na jedné straně podmíněny úrovní rozvoje výrobních sil, na druhé straně vytvářejí společenskou základnu podstatně ovlivňující ostatní společenské vztahy i ideovou oblast.

Malthus upozorňuje z pozice klasické ekonomie na přírodní omezení ekonomického procesu. Jeho myšlenky pak ožívaly a ožívají dodnes v různých podobách, ovšem spíše jen proto, aby zvýraznily význam technického pokroku a zejména pak inovací spojených s tendencí postupného osvobozování ekonomického procesu od jeho závislosti na množství přírodních zdrojů (surovin a energií).

Neoklasická ekonomie

Neoklasická ekonomie vyvíjející se v několika fázích od počátečního (ale zlomového) období reprezentovaného zejména E. Böhm-Bawerkem přes vypracování teorie firmy, rozlišení dokonale a nedokonale konkurenčního prostředí, formulování a úpravy do uživatelsky vhodné podoby modelu všeobecné rovnováhy až po teorii rozdělování a teorii úroku založených na využití mezních veličin.

Základními charakteristikami neoklasické ekonomie je:

- Pojetí spotřebitele jako racionálního subjektu, který maximalizuje svůj užitek (odvozený od jeho preferencí).

- Pojetí ekonomického procesu jako jednorázového aktu, který začíná výrobou a končí spotřebou (opouští se reprodukční pohled).

- Důraz na objasnění lidského chování z hlediska výběru alternativ.

- Odmítnutí klasického modelu směny, na místo toho pojetí směny v její dvojí určenosti jako výsledku vyrovnání mezních nákladů (v podobě mezní míry transformace produktu) při výrobě jednotlivých statků s mezním užitkem (mezní míry substituce ve spotřebě) při spotřebě statků.

Hlavním podnětem pro neoklasický převrat byla skutečnost, že došlo k výraznému zvýšení množství prostředků, které měli vlastníci pracovní síly, tedy spotřebitelé k dispozici. Spotřeba již přestala být pouhou reprodukcí pracovní síly, ale stává se oblastí, ve které dochází k výběru z různých alternativ spotřeby podle individuálních preferencí spotřebitelů a v souladu s jejich příjmovými možnostmi. Klasická ekonomie se touto problematikou zabývat nemusela, protože v době redukce příjmů na základ prosté reprodukce vlastníka práce jako spotřebitele byl význam rozhodování o alternativách spotřeby okrajový.

Směry, které se snaží překročit základní paradigma neoklasické ekonomie

Neoklasická ekonomie dodnes zůstává hlavní teoretickou bází ekonomické teorie, i když po celou dobu jejího vývoje a i v současné době existuje řada pokusů o přesah jejího paradigmatu. Podívejme se na některé z dílčích (byť v řadě případů i velmi významných) přesahů neoklasického paradigmatu:

Schumpeterova teorie inovací

Schumpeterova teorie inovací vyrostla z půdy neoklasické ekonomie. Je dynamickou teorií, tj. teorií, která popisuje změny, dynamiku změn, typy změn v ekonomickém systému. Ústředním pojmem je "inovace", který vychází z Böm-Baverkova pojmu "oklika" (resp. zprostředkování). Ekonomiku popisuje J. Schumpeter jako oblast šíření inovací, resp. inovačních vln, jejichž nejvýznamnějším zdrojem je technický pokrok. Dává poměrně komplexní typologii inovací a ukazuje jejich souvislost se vznikem a rozdělením "přebytku nad náklady". Rozlišuje pozici inovátora (podnikatele) a finančníka (kapitalisty). Zdůrazňuje pozitivní význam "dočasného" monopolu založeného na inovací oproti ostatním formám monopolů. I když jeho koncept nepoužívá konzistentní matematický aparát, přispěl k objasnění dynamiky průmyslové revoluce (využil ho mj. F. Braudel v díle Dynamika kapitalismu), zlepšení ekonomického postavení vlastníků pracovní síly (šíření inovačních vln jako faktor působící na zvyšování ceny práce v konkurenčním prostředí), překonání představ "chmurných ekonomů" (Malthuse a spol., později ekonomů sdružených v Římském klubu) o nemožnosti neomezeného růstu s rostoucí dynamikou.

Institucionální ekonomie

Institucionální ekonomie je považována za jeden z nejperspektivnějších směrů překonávajících neoklasickou ekonomii. Ústředním pojmem jsou "transakční náklady", v nichž teorie nachází příčinu vzniku firmy a institucí, prostřednictvím kterých se realizuje veřejná volba. Existence transakčních nákladů (náklady na každý akt směny či veřejné volby) objasňují řadu ekonomických a sociálních jevů.

Teorie her

Teorie her vychází z rámců neoklasické ekonomie, i když její důraz na důsledné použití matematických prostředků podstatným způsobem posouvá vymezení některých jejích základních pojmů, včetně pojmu "preference", který je s neoklasickou ekonomií bytostně spjat. Teorie her poukazuje na problémy jeho vymezení. Pozornost nejdříve (v rámci nekooperativních her) zaměřuje na popis lidského chování, který nelze vtěsnat do rámců optimalizace chování jednotlivce, ale je nutné uvažovat existenci dalších subjektů, kteří se chovají v souladu se svými preferencemi. K tomu nabízí velmi propracovaný matematický aparát. Návazně pak v rámci teorie kooperativních her nastoluje otázku toho, čím je podmíněno či určeno rozdělení přebytku, který vzniká kooperací (směnou, veřejnou volbou, rolí arbitra, kterého uznávají kooperující strany apod.), aby následně odhalila nesmírnou složitost této problematiky a využitelnost matematických prostředků při jejím řešení. Teorie her nejenže podstatně zpřesňuje původní neoklasický aparát, ale s využitím matematického aparátku odhaluje filozofickou povahu pojetí různých alternativ matematického vymezení základních pojmů.

Keynesiánská makroekonomie

Keynesiánská makroekonomie se snaží najít nástroje regulace a povzbuzení ekonomického růstu tak, aby byly zmírněny cykly, resp. aby nedocházelo k devastujícím krizím založených na řetězové reakci útlumu ekonomiky (v důsledku "samopříčiného" snižování příjmů s tím spjatých negativních očekávání vedoucích ke zvýšení úspor). Klíčovým pojmem je "výdajový multiplikátor", který lze využít k vyvolání opačné řetězové reakce založené na opakované přeměně příjmů ve výdaje a výdajů v příjmy (tzv. stimulaci poptávky). Všímá si vlivů, které omezují účinnost výdajového multiplikátoru, a snaží se vytvořit komplexní modely, které by byly oporou pro prognózu vývoje ekonomiky a pro její regulování nástroji, které má k dispozici vláda a centrální banka. V rozlišení spotřeby domácností a investic firem zůstává plně v rámci neoklasické ekonomie.

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie)

Teorie strany nabídky (jako alternativa keynesiánské ekonomie upozorňuje na problémy, které vznikají nadužíváním poptávkové stimulace ekonomiky, a to zejména v souvislosti s podporou setrvačných trendů na úkor inovační adaptace ekonomiky na změny koneckonců přírodních omezení jejího růstu. V návaznosti na to si všímá role technického pokroku, vzdělání, role institucí, apeluje na význam nízké daňové zátěže.

Teorie blahobytu

Teorie blahobytu, dnes již opuštěná, byla jedním z nejvíce bizarních útvarů, jaký se vyvinul a byl široce sdílen ekonomickou teorií. Pokusila se reagovat na dobovou poválečnou objednávku nalezení teoretických nástrojů, které by dokázaly optimalizovat míru sociálně zaměřeného přerozdělení. Vycházela z některých chybných předpokladů – například, že trh nutně vede k divergenci bohatství, nebo že je nutné řešit dilema rovnosti a efektivnosti (tj. že mezi rovností a efektivností je nutně substituční vztah a nemůže mezi nimi být vztah komplementární). Ilustruje význam použití exaktních prostředků v ekonomické teorii. V tomto smyslu ovlivnila rozvoj teorie veřejné volby a zejména teorii kooperativních her. Její neoklasický základ (zejména konstrukce křivky dosažitelného užitku inspirovaný konstrukcí hranice produkčních možností) však zůstal nedotknut, přitom právě v něm tkví "úkrok stranou", který tato teorie předvedla.

Teorie veřejné volby

Teorie veřejné volby vzniká sice již před 2. světovou válkou, plný rozkvět však dosahuje až v obdobích socializujících tendencí v ekonomické teorii. Poukazuje na řadu selhání veřejné volby, tj. na omezené možnosti nahrazovat nerozvinutost trhu nástroji veřejné volby, odhaluje celou škálu vládních selhání a poskytuje určité nástroje jejich identifikování. Přispěla k rozpracování a využití exaktních nástrojů v ekonomické teorii, rozvoji teorie kooperativních her a k dynamičtějšímu pohledu na trh, resp. k pochopení toho, že v řadě případů tzv. "tržních selhání" se jedná o nevyvinutost trhu.

Behaviorální ekonomie

Behaviorální ekonomie zpochybňuje předpoklad dokonalé, resp. dostatečné racionality spotřebitele. Tím podstatným způsobem narušuje celkový koncept a celkové paradigma, se kterými neoklasická ekonomie přichází. Všímá si role jednotlivých složek lidské psychiky, empiricky identifikuje a teoreticky analyzuje celou řadu typických selhání lidské psychiky. Výrazně se zasloužila o rozšíření experimentálních metod v ekonomii. I když je kritická k některým zásadním předpokladům neoklasické ekonomie, v pojetí užitku, resp. preferencí zůstává v jejím lůně.

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie

Neoricardiánství a reprodukční ekonomie se v několika modifikacích a několika vlnách pokoušely vrátit do ekonomické teorie reprodukční pohled (pohled založený na neustálém opakování výroby a užití výsledku výroby v dalším výrobním aktu, např. Sraffova "výroba zboží pomocí zboží"), který neoklasická ekonomie opouští, resp. obětovává tomu, v čem spočívá podstata jejího přístupu. Lze zmínit i dva články F. Neumanna, v nichž formuluje představu teoretického konceptu, ve kterém jsou všechny statky redukovány na mezistatky. Některé z prací, které na půdě reprodukční ekonomie vznikly, se pokusily eliminovat nedostatky v Marxově teorii nadhodnoty. Reprodukční schémata se do hlavního proudu ekonomické teorie nepodařilo vrátit zejména proto, že se žádnému směru nepodařilo zabudovat do nich Schumpeterovu teorii inovací.

Teorie lidského kapitálu

Teorie lidského kapitálu spojená zejména se jménem G. Beckera se snaží o překonání zastaralého konceptu tří výrobních faktorů (práce, půda, kapitál), který vznikl ještě v dávných dobách klasické ekonomie. Všímá si, že lidský kapitál vzniká investicemi "do člověka", do jeho schopností, podobně jako kapitál vzniká investicemi do půdy, do jejího přetváření, do její přeměny v nástroje a technologie. Teorie lidského kapitálu vznikla na půdě neoklasické ekonomie a nedokázala se vyrovnat s jejím zásadním předpokladem (a omezením), totiž tím, že spotřeba končí užitkem. Pouze dílčím způsobem věnovala pozornost zpětnému vlivu některých forem spotřeby (resp. toho, co se neoklasické ekonomii jeví jako spotřeba) na výrobu.

(Pokračování)