K dobré teorii: COVID-19. Analýza vývoje/484

V tomto pokračování Flegr o tom, jak se vytváří imunita

Do seriálu o dobré teorii zařazuji "retro" – připomenutí toho, jak jsem společně s kolegy, s nimiž dlouhodobě spolupracuji, i s těmi, se kterými jsem postupně navázal kontakt, analyzoval aktuální vývoj. Sleduji tím dvojí:

- Ukázat, jak je důležitý interdisciplinární přístup a týmová práce, tj. že dobrá teorie hodně dokáže. (To si každý může ověřit porovnání toho, co jsme říkali před měsícem s tím, co se odehrává nyní.)

- Trochu oživit krátkodobou paměť, protože někteří zapomínají až příliš rychle.teorie.

COVI-kávička 4.8. ČR +0,237 USA +104,8. Co dál?

Česká republika:   +0,237 tisíc nových případů. Jen o chloupek méně, než minulý týden.

USA +104,8 tisíc nových případů. Po dlouhé době zase přes sto tisíc a suverénně předhánějí ostatní země.

Evropský souboj (s budoucností Evropy bezprostředně souvisí):

Tentokrát zase Francie o dost víc než Rusko. Stále napínavější. (Nejde o to, která zeně má více obyvatel, ale jak se vyvíjí epidemie.)

Británie  +21,7 tisíc nových případů.

Olympijské Japonské +8,3 tisíc nových případů.

Pokud srovnáváme jednotlivé země mezi sebou, je nutné uvažovat různou metodiku a další faktory, které výsledek ovlivňují (např. počet testů). K tomu se postupně dostanu. Důležité je však právě průběžně sledování, protože z časových řad lze vyčíst hodně i při odlišných metodikách.

Informace čerpám zejména z: https://www.worldometers.info/coronavirus/#countries

Jak to vidím

Jaroslav Flegr o imunitě a protilátkách

Uveřejňuji, protože je to dobrá osvěta a srozumitelné. (S tou ruskou hybridní covi-válkou v jednom z předcházejících článků se to ovšem J. F. hodně nepovedlo, ale nikdo není dokonalý.)

Milý Micíku, dneska si povíme, jak je to s imunitou a protilátkami proti koronaviru. Jedním slovem – složité.

Hlavní potíž je v tom, že nový koronavirus je tu s námi jen krátce a vakcíny proti němu ještě kratčeji. Přitom jen připravit studii trvá týdny, provést ji měsíce a sepsat odborný článek a dostat ho do kvalitního mezinárodního časopisu opět spíše měsíce. Je tedy jasné, že na spolehlivé informace o tvorbě a zejména o ubývání protilátek si nejspíš ještě tak rok počkáme. Nyní tedy můžeme spíše jen na základě známých zákonitostí a náhodně získaných klinických dat odhadovat, jak by to mohlo být.

Obecně platí, že v dlouhodobé imunitě proti virům hrají zásadní úlohu obě hlavní větve imunitního systému, větev humorální – tj. protilátky produkované B-buňkami či spíše jejich potomky – plazmatickými buňkami, a větev buněčná – tj. T-buňky. T-buněk je mnoho typů. Patří sem pomocné T-buňky, které hrají zásadní roli při vývoji protilátek proti novým vetřelcům a dále zabijácké (cytotoxické) T-buňky. Ty dokážou rozpoznat a zabít buňku, ve které je schovaný virus. Zabijácké buňky nás brání spíše proti virům, které napadené buňky hostitele nezabíjejí a jen se v nich tiše množí. To ovšem není případ nového koronaviru. V obraně proti němu nejspíš hrají hlavní úlohu protilátky, v první řadě protilátky neutralizační. Ty se pevně vážou na důležitá místa viru, třeba právě na slavný spike protein, a blokují tak schopnost viru pronikat do našich buněk. Molekula protilátky má nejméně dvě taková vazebná místa, takže navíc dokáže pospojovat viry do řetízků a chomáčků, které následně pohlcují a ničí makrofágy.

Když se člověk setká s virem poprvé, musí si nejdříve vyšlechtit B-buňky schopné produkovat protilátky vázající se pevně na virus a nevázající se na tělu vlastní molekuly. Tento proces nejvíce připomínající šlechtění nových zemědělských odrůd se nazývá zrání afinity (lepivosti) protilátek a trvá asi týden. V příslušných místech genů pro protilátky se totiž musí nashromáždit náhodné mutace a pomocné T-buňky musí B-buňku nesoucí vhodnou mutaci pokaždé rozpoznat a pomoci jí v dalším množení. Proces vybírání vhodných mutací trvá řadu buněčných generací, přičemž u B-buněk trvá jedna generace asi den. Výsledné B-buňky se musí navíc namnožit na dostatečný počet, a nakonec přeměnit v plazmatické buňky, které teprve jsou schopny produkovat tolik protilátek, že dokáží šíření viru v těle zastavit. To už však může být pozdě. Než vznikne dostatečný počet plazmatických buněk, může virus v organismu řádit – ničit tkáně, množit se a také produkovat nová infekční stádia viru.

Náš imunitní systém se ovšem nevěnuje jen právě probíhající bitvě s virem, ale chystá se i na možné bitvy příští. Část B buněk i část plazmatických buněk se přemění na buňky paměťové. Paměťové B-buňky zůstávají v krvi a lymfatických uzlinách, paměťové plazmatické buňky přejdou do kostní dřeně a do sleziny, kde mohou přetrvat mnoho let i desetiletí. Pro rychlé překonání nové infekce jsou klíčové paměťové plazmatické buňky, protože ty mohou začít vyrábět dostatečné množství protilátek prakticky okamžitě. Nakažený člověk tedy nejenže neonemocní, ale ani nenakazí nikoho dalšího. Paměťové B-buňky mají význam spíše v řádu několika dnů, protože se musí teprve namnožit a přeměnit v plazmatické buňky. I tak nastoupí do služby velmi rychle, protože často nepotřebují absolvovat několikadenní proces zrání afinity protilátek. V krvi jsou přítomny i paměťové zabijácké i pomocné T-buňky, ty pomocné by sehrály důležitou roli třeba v případě nutnosti přizpůsobit protilátky pozměněným mutantám viru – mohly by urychlit nový proces zrání afinity protilátek.

Jak je to tedy s dnes tolik diskutovaným odhadem imunity měřením hladiny protilátek? Zase složité. Není těžké ani drahé změřit hladinu protilátek v krvi. Jenže to zase tak moc neřekne. Tělo nemůže udržovat v krvi vysokou hladinu protilátek proti všem možným parazitům trvale, to by se mu už do krve nevešlo nic jiného. Takže po prodělání nákazy začnou protilátky dosti rychle klesat. Za pár měsíců mohou být klidně na hodnotě, která už nezabezpečí okamžitou ochranu proti viru. Když neklesnou, obvykle to ukazuje, že je něco špatně, v lepším případě to, že parazit někde v těle dál přetrvává, nebo že byl člověk opakovaně vystaven nákaze. V případě, že protilátky vznikly očkováním, je možné z jejich množství odvodit, jak dobře je člověk v daný moment chráněn proti nákaze, není však jisté, jak dobře bude chráněn proti nákaze dva dny po nákaze (to už bychom museli znát množství paměťových plasmatických buněk v kostní dřeni), nebo 5-7 dnů po nákaze (to bychom museli znát počty paměťových B-buněk). Ta čísla raději berte jen jako orientační, většina imunologických poznatků byla zjištěna na myších.

Právě to, kolik má člověk paměťových plazmatických buněk a paměťových B-buněk je z hlediska dlouhodobé imunity klíčové – dlouhodobě udržovat dostatečně vysokou hladinu protilátek totiž naše tělo stejně nedokáže. Měření počtu buněk v kostní dřeni by asi nerad absolvoval ani nejzarytější odpůrce očkování (polovina z nich se totiž ve skutečnosti jen bojí jehly). Měřit množství paměťových B-buněk je náročné – běžné a ve srovnání s vakcínami velmi drahé testy buněčné imunity měří dohromady T i B imunitu (i ledacos dalšího).

V případě imunity po prodělané nákaze je situace ještě o dost složitější. U vakcín si výrobci určili, proti kterým místům viru mají být protilátky namířeny a během testování si ověřili, zda a jak dobře vytvářené protilátky proti nákaze skutečně chrání. V případě přirozené imunity má celý proces z velké části "v režii" parazit, třeba vir. A ten pochopitelně "chce", aby tělo tvořilo protilátky, které jemu vadit nebudou. Parazit pochopitelně nic nechce, neb je úplně hloupoučký, ale v jeho populaci časem převládnou náhodně vzniklé varianty, které dokážou nasměrovat imunitní odpověď hostitele proti místům, kde mu nebude vadit. V krajním případě může infikovaný člověk vytvářet protilátky, které se budou vázat poblíž kritických míst a budou tak bránit vazbě neutralizačním protilátkám. Člověk s vysokou hladinou těchto protilátek na tom bude o dost hůř než člověk bez nich. 

Celou situaci ještě komplikují mutanty, které musí zákonitě vznikat v populaci viru. V dostatečně proočkovaných zemích se musí zákonitě šířit mutanty, které dokážou překonat obranu poskytnutou vakcínou třeba tím, že si mírně pozmění cílové místo, na které se vážou protilátky. Tehdy nastoupí do služby paměťové pomocné T-buňky a umožní v novém, už kratším kole zrání afinity protilátek přizpůsobit nové variantě viru protilátky vytvářené paměťovými B-buňkami. A v moderním světě nastoupí do služby i výrobci vakcín, kteří díky moderním metodám dokážou rychle vytvořit vakcíny chránící proti nové variantě.

Naštěstí virus nemůže prostřednictvím mutací unikat z dosahu vakcín trvale – jeho pozměněné proteiny by ztratily svou původní funkci a třeba pozměněný spike by se už nemohl dobře vázat na lidské buňky. Očekávám, že už příští (podzimní) generace vakcín nás ochrání nejen proti dnešním mutantám, ale i proti těm, co teprve vzniknou.

Takže praktický závěr – imunitu proti covidu měřit neumíme. Hladina protilátek, a dokonce ani to, že jsme covid prodělali, o naší imunitě příliš neřekne. Není proto divu, že světové zdravotnické autority jednoznačně doporučují očkovat bez předchozího otestování imunity, a to i ty, co už nemoc prodělali. Ale je možné, že se autority mýlí a pravdu mají naši skvělí internetoví experti, kteří vesměs nejsou zatíženi zbytečným balastem jakýchkoli odborných znalostí. Taky je možné, že je Země placka. 

Jejda, to to bylo dneska dlouhé. A přitom by bylo potřeba ještě tolik důležitých věcí říct a dovysvětlit. No nic, tak snad zase příště.

Tentokrát aspoň na znamení dobré vůle vynechám své letní proticovidové dvanáctero, kdo chce, snadno si ho dohledá.

Viz: https://www.facebook.com/jflegr

K tomu jen malinká poznámka. Tento virus je dle posledních výzkumů s námi už hodně dlouho, už od starší doby kamenné, ale projevil se teprve nedávno, připomínám tento důležitý článek:

https://www.osel.cz/11814-koronaviry-nas-souzily-uz-v-paleolitu-a-nejspis-se-to-hned-tak-nezmeni.html

Konec COVI-epidemie v nedohlednu, ale co dál?

V době, kdy se "vytsunamila" iracionalita a dochází k oslabení funkčnosti institucí (i pokud jde o základní funkce), se náprava bez poctivé vědy a dobré teorie neobejde. K tomu jsme měli 29.1. workshop:

Ekonomie a ekonomika doby postkovidové

(pohled za horizont událostí)

Viz: https://radimvalencik.pise.cz/8703-worskhop-ekonomie-a-ekonomika-doby-postkovidove.html

Postupně uveřejňuji materiály, které se k tématu vztahují:

K připravované monografii o tvůrčích mezigeneračních týmech/31

Začalo období prázdnin a podle svého předsevzetí jsem začal dávat dohromady týmově připravenou monografii s pracovním názvem "Tvůrčí mezigenerační týmy – základ inovačního potenciálu i realizátor změn".

Průběžně budu informovat o postupu práce.

Z technických důvodů jsou zdroje (literatura) uvedeny v první kapitole, viz:https://radimvalencik.pise.cz/9643-covi-kavicka-29-7-cr-0-195-usa-84-5-co-dal.html

Zde je osmá část první kapitoly, která vychází z textu P. Wawrosze:

Kdy se vyplatí spolupracovat: Teoretická východiska – VIII.

Z hlediska makroekonomie lze jako další teorii související se zde rozebraným Axelrodovým tvrzením zmínit i teorii racionálního očekávání[1] argumentující, že lidé se chovají racionálně a pro své rozhodování využívají všech dostupných informací (včetně informací o minulém vývoji, ale nejen informací o minulém vývoji). Pokud nějaký hráč v minulosti uplatnil složitou strategii, tak daná skutečnost je sice informací o minulém chování, nicméně lze z ní předpokládat, že tuto složitou strategii uplatní i v aktuální hře. Pro ostatní hráče je proto racionální zjistit si o této složité strategii co nejvíce informací, odhadnout, jak se tato strategie projeví v aktuální hře, tj. nevycházet pouze z minulého vývoje, ale ze všech dostupných informací. Platí přitom, že složité strategie mohou být pro ostatní hráče příliš komplikované, takže jim neporozumí a nebudou na ně odpovídajícím způsobem reagovat (jak složité strategie předpokládají), tudíž tyto strategie nedosáhnou žádoucího cíle. Rovněž lze očekávat, že složité strategie budou příliš těžkopádné a pomalé, takže nedokážou včas reagovat na jednání ostatních hráčů, nedokážou vzít toto jednání do úvahy a nedokážou se včas změnit. Takové strategie potom logicky nebudou efektivní.

Má smysl se podrobněji zastavit u toho, proč tento text na rozdíl od Axelrod (1984) dané doporučení vědomě formuluje nikoliv jako nebýt příliš chytrý, ale jako nevytvářet příliš složitá pravidla. Je tomu tak ze dvou důvodů. Jednak jakákoliv strategie musí vycházet z pravidel, která říkají, v jakých podmínkách, za jakých předpokladů apod. má být tato strategie uplatněna. Jsou-li komplikovaná pravidla, bude nutně komplikovaná i samotná realizace strategie. Navíc zde může docházet k několikanásobnému časovému zpoždění – nejprve se dle složitých pravidel bude složitě vyhodnocovat situace, potom proběhne složitý rozhodovací proces a nakonec vlastní realizace. Vlastní realizace, ke které tedy dochází až za určitý čas, potom nemusí odpovídat podmínkám, za kterých bylo rozhodováno (ty vycházejí z vyhodnocení situace), protože se mezitím situace změnila[2]. To vše prohlubuje neefektivitu dané strategie. Druhý důvod říká, že pokud vlastní strategie používá příliš složitá pravidla, je rovněž možné, že ostatní subjekty tyto pravidla nepochopí. Axelrod (1984, s. 122) upozorňuje, že ačkoliv dotyčná osoba postupuje podle určitých pravidel, tak ostatní subjekty se mohou domnívat, že tomu tak není a že jedná ryze náhodně.

Ryze náhodné jednání (respektive dojem o ryze náhodném jednání) není dobrým předpokladem pro spolupráci – ostatní subjekty vlastně nevědí, jak se dotyčná osoba zachová. Ostatním subjektům chybí jistota, tedy jedna ze základních lidských potřeb[3], a mohou tedy spolupráci se subjektem uplatňujícím příliš složitá pravidla omezovat, respektive s ním nespolupracovat vůbec. Zvlášť paradoxní situace potom může nastat, pokud řada subjektů (členů určitého systému) při realizaci svých strategií používá příliš složitá pravidla, která nejsou vzájemně v souladu. V takovém případě může prudce klesat míra spolupráce v daném systému a systém se může chovat ryze chaotickým způsobem. Přílišná komplexita tedy vede k opačnému výslednému efektu – totálnímu (naprostému) chaosu[4].

Pojem pravidla v tomto textu užíváme v širším smyslu než pravidla při uplatňování určité strategie – pravidla jsou jednotlivé formální a neformální instituce, které ovlivňují lidské jednání. V tomto textu byl již několikrát zmíněn požadavek právní teorie[5], že zejména psané právo (tj. formální instituce) má být přehledné a srozumitelné. Složitá pravidla tento požadavek logicky nesplňují. Pokud jsou existující instituce (formální i neformální pravidla) příliš složitá, tak si jednotlivé subjekty budou tato pravidla různými způsoby upravovat tak, aby si je zjednodušily. Právní vědomí (obecněji institucionální vědomí) nebude ale v takovém případě vycházet ze skutečného (složitého) znění pravidla, ale z jeho zjednodušené interpretace. Tuto interpretaci, protože se při ní bude mnohdy postupovat, lze nazvat neformální institucí. Lze přitom předpokládat, že složitá pravidla budou existovat zejména v kategorii formálních institucí, tedy v kategorii, která je jednoznačně produktem záměrného lidského jednání[6].

Pokud bude existovat tlak na dodržování složitého pravidla, je pravděpodobné, že subjekty, jež mají složité pravidlo dodržovat, budou na tento tlak nějakým způsobem reagovat. Jedna z možných reakcí je, že tyto subjekty sice budou vnějškově pro ně příliš složitá pravidla dodržovat, skrytě však budou jednak jinak. Z hlediska výše uvedeného budou hrát paralelní hru. Logickým důsledkem je narušení institucionálního rámce, rozpor mezi formální a neformální institucí a narušení procesu vytváření institucionální rovnováhy[7]. Důležitý obecný závěr plynoucí z tohoto textu tedy říká, že složité formální i neformální instituce vytvářejí podmínky pro paralelní hry a pro narušování institucionální rovnováhy.

Chceme-li tyto jevy omezovat, nesmíme dané podmínky vytvářet, tj. je nutno formulovat pravidla tak, aby byla pochopena. Složitost pravidel lze zvyšovat pouze tehdy, budou-li souběžně prováděny další kroky - zejména budou-li rozvíjeny schopnosti (zejména vzdělanostní schopnosti) jednotlivých členů systému (např. formou investování do těchto schopností). Potom je větší pravděpodobnost, že i složitá pravidla budou pochopena, že se podle nich bude postupovat v reálném čase, čili že podle nich bude adekvátně reagováno na aktuální situaci apod.

Axelrodovy závěry týkající se jednoduchosti, srozumitelnosti a přijatelnosti pravidel se beze zbytku potvrdily v období epidemie covid-19. Nepředvídatelnost vývoje a působení různých vnějších vlivů v řadě zemí vedlo k četným porušením požadavku jednoduchosti, srozumitelnosti a přijatelnosti pravidel chování, resp. přijatých opatření, a tím i výraznému snížení jejich účinnosti.

V případě TMT je význam permanentní vzdělání členů týmu dán nejen výše uvedeným, ale bezprostředně souvisí se zvyšováním potenciálu týmu jako základě zvyšování výplat při kooperaci. Vzdělání současně umožňuje jednotlivým členům týmu, aby si lépe uvědomovali perspektivu a chápali vizi, na které je opakování hry (řešení základního dilematu) založeno, a aby si stále více uvědomovali prostředí, ve kterém se hra hraje.

(Pokračování)

Podrobněji lze vývoj v ČR sledovat zde:

https://onemocneni-aktualne.mzcr.cz/covid-19?fbclid=IwAR3kdxZhYD7krsZ_K-xrmwNkGlQMO5rsIjQe_0jAWZT___jH_9pV_KzA38c

a nově i zde (lepší a přehlednější):

https://slerka.shinyapps.io/dashboard/?fbclid=IwAR1dQ1jbmRfxHKBXwhI9WnINy781R67yCILsW6xtzUb2BJMDVUKdNqm_uzI

Na závěr: Děkuji všem, kteří mi zasláním materiálů a doporučeními pomáhají. Rád uvedu jména, pokud dají souhlas.
(Pokračování)