K dobré teorii/075: "Dobývání štěstí" VI

Jeden z nejzajímavějších příspěvků na letošním. Již 22. ročníku konference "Lidský kapitál a investice do vzdělání" zaměřené na problematiku "Bohatství a chudoba jako problém a jeho řešení (Ekonomie produktivní spotřeby jako přesahu hlavního proudu ekonomické teorie a klíč k perspektivnímu řešení problémů bohatství a chudoby)" byl od zkušeného sociologa, mého kolegy profesora Františka Zicha. Považuji jej za přínosný mj. i proto, že nabízí cenné postřehy, pokud jde o problematiku logiky fungování prožitkového světa člověka. Uveřejňuji jej na pokračování se svými poznámkami. Ty píši touto barvou a touto velikostí písma. Jde mi o zvýraznění toho nejdůležitějšího a případně o jeho doplnění.

Použitou literaturu uvádím pro lepší orientaci hned v první části.

Hédonismus, blaho a sobectví, aneb dobývání štěstí – 6. část

František Zich

Minimalismus rozhodně však nepatří k mainstreamovým záležitostem soudobé společnost. V naší výzkumné sondě byl posuzován výrok, který určitým způsobem identifikuje spotřební "minimalismus. S tvrzením K tomu, abych si mohl/a užívat života, nepotřebuji více věcí, souhlasí zcela, nebo z části 73 % dotázaných. Jak je zřejmé z následujícího grafu, tento postoj sdílejí častěji starší respondenti.

Je ovšem otázka, zda tento výrok skutečně měří minimalistické myšlení, zdá se, že spíše odráží reálnou vybavenost respondentů. Starší lidé mají většinou již většinu toho, co potřebují pro svůj život. Mají tedy blíže k ideji minimalismu. V současné době nemáme k dispozici dostatečné údaje o tom, jaký podíl obyvatel v naší republice žije tímto minimalistickým způsobem života. Pokud bychom ale vzali v úvahu výsledky výzkumu H. Librové, pak se jedná celkem o nevelký podíl obyvatel. Zásadní změny spotřebního životního stylu současné většiny západní společnosti cestou minimalistické spotřeby se patrně nedočkáme.

Moje poznámka:

Zaplaťpánbů, tudy cesta nevede...

Graf. č.3 Průměrná míra souhlasu s výrokem: K tomu, abych si mohl/a užívat života, nepotřebuji více věcí, než mám

(Čím vyšší hodnota tím častější souhlas s výrokem )

Současně také odpovědi na další výrok, který zjišťoval touhu po vlastnění věcí, ukazují jistou zdrženlivost (Viz graf č.3). V grafu se rovněž potvrzuje vliv rozdílné "vybavenosti" respondentů pro užívání si života podle věku. Čím starší respondent, tím je vyslovován častěji souhlas s tímto výrokem. Nesouhlas celkově vyslovuje jen 25 % respondentů a o něco častěji ženy než muži.

Graf č.4 Průměrná míra souhlasu s výrokem: Nemusím příliš utrácet, abych si užíval/a života naplno (Čím vyšší hodnota tím větší souhlas s výrokem )

Problém alternativního hédonismus spočívá ještě v dalších oblastech. Podle K. Soperové alternativní hédonismus neznamená odříkání a asketismus, nespočívá ani v definování tak zvaných "skutečných potřeb člověka", ale spočívá v rozporuplných pocitech procesů vznikání lidských potřeb. Uvádí: "Alternativní hédonismus tak není teorií o tom, co bychom měli potřebovat....., ale teorií, která se zabývá tím, co někteří spotřebitelé sami začínají zjišťovat o "anti" nebo "kontra" konzumeristických aspektech svých vlastních potřeb a preferencí," (Soper, Fafejta, 2014, s. 375)

Spotřebitelé (někteří) sami dospívají k tomu, co jsou anti konzumní aspekty vlastní spotřeby a předpokládá se, že se zachovají příslušným způsobem. Něco takového je ovšem v ostrém rozporu s celým procesem produkce a spotřebovávání, na němž je založena reprodukce současného společenského systému. Konkrétně je to také v rozporu se zájmy a strategií marketingu a marketingové komunikace, která by téměř okamžitě jakékoliv znejistění nákupu a potřeby propagovaných produktů, řešila účinným postupem.

Alternativní spotřebitel není v zájmu marketingu. Alternativní hédonismu vyvolává určité naděje týkající se optimalizace spotřební společnosti. Soperová při tom odmítá jakékoliv nedemokratické a paternalistické snahy nastolení alternativního hédonismu. Píše: "cílem je uvažovat nad hédonistickými touhami, které by byly hybatelem změn v prožívání nebo utváření potřeb, a nad dopady těchto tužeb na vznik nového politického mandátu, na základě kterého by bylo možno formulovat politiku sebekontroly nutnou pro trvale udržitelný život". Je tedy zřejmé, že dosažení žádoucí změny ve způsobu života soudobé společnosti se neobejde bez jisté institucionalizace procesů prosazujících alternativní způsob života. To samo o sobě vyvolává další vážné otázky, kde jsou meze a jaké formy této institucionalizace jsou přijatelné, aniž by ohrožovaly liberálně demokratické hodnoty společnosti.

Moje poznámka:

F. Zich si správně povšimnul, že řešení formou institucionální restrikce spotřeby je velmi problematické z hlediska základních hodnost společnosti. Naštěstí ani není nutné. Mnohem realističtější cestou je podpora tendencí k přirozenému pojetí spotřeby, tj. tomu, aby spotřeba (včetně vzdělávacích, relaxačních a rekreačních služeb) sloužila k nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností.

Na závěr

S konzumní společností a potřebou pocitu blaha, radosti, či štěstí jako s faktickým stavem každodenního života lidí, který je možno nastolit, či ovlivnit pracuje cílevědomě marketingová praxe. Nabídka stále lepších a lepších nových a všech možných produktů sama o sobě navozuje u spotřebitele stav příjemného očekávání, vědomí toho co mohu mít, které se postupně mění v rozhodnutí: to musím mít. Nabídka produktů je doprovázena a podporovaná prostředky marketingové komunikace, jejichž konstrukce vychází ze znalosti očekávání nebo dokonce tvorby tohoto očekávání spotřebitele a rafinovaným způsobem podporuje jeho touhu vlastnit a užívat nabízený produkt. A nejen to marketingová komunikace umí zasít sémě nové potřeby. Zatímco zde diskutujeme o alternativním hédonismu, minimalismu, rozumné spotřebě atd. zuří ve veřejném životě bouře, která spouští nová a nová napětí mezi nabídkou a touhou vlastnit. V tomto textu jsem chtěl upozornit na dva problémy spojené s tím, co je nazýváno jako hedonistická spotřeba. Především jde o to, že spotřeba samo není jediným zdrojem hédonismu, ani jedinou možností dosažení lidského štěstí a spokojenosti. Druhý problém, což je jen druhá stránka předcházejícího, pak vidím v tom, zda je možné spotřební chování moderní společnosti svést do jakýchsi rozumných mezí. Zda tedy tak zvaný alternativní hédonismus je dosažitelný.

Moje poznámka:

Ano. Je to možné, Ale ne tak, jak si Soperová představuje. Cesta restrikcí je nereálná a ve své podstatě perverzní. Mnohem lepší je formou vhodných reforem vytvářet podmínky pro to, aby investiční příležitosti spojené s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností byly využívány podle míry jejich výnosnosti nezávisle na tom, kdo je jejich vlastníkem a komu patří investiční prostředky.

Pak se do popředí dostává jiná otázka: Co tomu brání?

Ekonomie produktivní spotřeby nalézá odpověď: Brání tomu fenomén investování do společenské pozice.

Mj. podstatná část toho, co se jeví jako "hédonistická spotřeba" je forma investování do společenské prestiže, do okázalosti, do demonstrování majetkové převahy, a tím do následné ekonomické segregace společnosti.

Ve vztahu k teorii produktivní spotřeby je otázka nakolik ve "spotřební džungli" soudobé společnosti je možné identifikovat, to co tato považuje za nedílnou součást většiny spotřebních procesů. Tedy především onu stránku spotřebních procesů, která vedle "prožitkového mechanismu" obsahuje hodnoty a potenciál "budoucích výnosů". Určité pochybnosti je možné vyslovit i ve vztahu k teorii alternativní spotřeby, zejména pokud jde o nezbytné procesy institucionalizace a jisté politické podpory pro jeho realizaci.

Moje poznámka:

Alternativní spotřeba (alternativní vůči hédonistickému konzumu bez hranic jako samoúčelu) není založena na restrikci. To je jeden z největších omylů některých současných teoretiků. Domnívají se, že negace přebujelosti spotřeby má podobu její restrikce.

Negací přebujelé spotřeby však není spotřeba redukovaná, ale spotřeba funkční, spotřeba podřízená tomu, čemu v historii vždy sloužila – přežití a rozvoji rodu. V tomto případě lidskému rodu, který má na základě rozvoje produktivity své činnosti poprvé v historii příležitost vytvořit podmínky pro plný rozvoj schopností každého, čím se vytvoří i nové společenské vztahy (protože to je možné jen v podmínkách, kdy plný rozvoj každého je podmínkou rozvoje vše ostatních) a uvolní nové produkční síly právě v podobě rozvoje produktivních lidských schopností.

Výše uvedené je orientace vycházející z Marxova pojetí přírodně historického procesu (a jeho "Rukopisů "Grundrisse"") i Richtova pojetí role vědy (v "Civilizaci na rozcestí").

Pokud má někdo problém vytvořit si konkrétní představu o tom, o jaké reformy jde, tak jedním z konkrétních příkladů je taková reforma penzijního systému, která bude motivovat všechny účastníky společenského systému (především člověka samotného, ale i poskytovatele služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností) k prodloužení doby produktivního uplatnění v souladu s naplněním individuálního prožitkového bohatství, individuálního štěstí, a to dle individuálních psychických a fyzických dispozic každého. Přitom tak, aby každý krůček v daném směru kohokoli byl prospěšný pro každého dalšího člověka.

(Pokračování dalším tématem)