TEORIE DNEŠKA: Kauza HUS stále aktuální/7/242

https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 7. část

František Neužil

Pokusme se ukázat, že jeho milost císařská byl šelmou nejenom ryšavou, leč též i, abychom neužívali příliš hrubých výrazů, poněkud politicky krátkozrakou. Na samém počátku nemůžeme pominout způsob, jímž Karel Marx strhl masku z osobnosti krále Zikmunda, když o něm napsal: "Tento politování hodný parazit, darmožrout, loudil, hýřil, opilec, šašek, zbabělec a kejklíř vydal Husa biskupu... na hrad Gottlieben, kde jej velel nemilosrdně přikovat ve vězení". Marx neustále užíval pro Zikmunda označení "Lumpacius", "Lumpacius vagabundus Sigismundus". Tato kusá poznámka naznačuje, jak Marx vysoce oceňoval revoluční pokrokovou úlohu husitství.

Především ale uveďme "kádrový posudek", jejž dali otcové kostnického sněmu papeži Janu XXIII. poté, co jej sesadili z Petrova stolce a uvrhli do vězení, načež ve třiadvaceti článcích přednesli "velmi ohavné zločiny", jichž se měl dopouštět: "totiž že ten pan Jan byl a je utlačovatel chudých, pronásledovatel spravedlnosti, pilíř ničemů, sloup svatokupců, milovník tělesnosti, sedlina neřesti, daleký ctnosti, vyhýbající se veřejným konzistořím a zcela oddaný spánku a jiným tělesným žádostem, úplný opak života a mravů Kristových, zrcadlo hanby a vtipný vynalézač všech špatností, do té míry a natolik církev Kristovu pohoršující, že je mezi Kristovými věřícími, kteří poznají jeho život a mravy, obecně nazýván vtěleným ďáblem.

Dále, že se ten pan papež Jan XXIII. dopouštěl smilstva s manželkou svého bratra a s posvěcenými jeptiškami, prznil panny, cizoložil s vdanými ženami a napáchal jiná provinění nezdrženlivostí, pro která sestoupil hněv Boží na syny nedověrné. Také že byl nádoba všech hříchů, zapletený do vražd, travičství a jiných těžkých zločinů, svatokupec, tvrdošíjný kacíř a církvi Kristově dělal zřejmou ostudu. Dále že ten pan papež Jan XXIII. velmi často před různými preláty a jinými čestnými a řádnými muži tvrdošíjně podle rady ďáblovy říkal, tvrdil, hlásal a dokazoval, že není života věčného ani jiného po tomto životě, ba dokonce tvrdil a zatvrzele věřil, že lidská duše s lidským tělem umírá a hyne jako němá zvířata, a prohlašoval proti článku o zmrtvýchvstání, kdo je jednou mrtev, že naprosto nevstane ani v poslední den."

Je zjevné, že svatí mužové koncilu svého "bratra v Kristu" hrubě pomluvili, když muži tak nevzdělanému, primitivnímu a hlavně pověrčivému, jak o něm vyprávějí dobové zvěsti, kterým byl Baltazar Cosa, což bylo občanské jméno papeže Jana XXIII. v době, kdy se aktivně věnoval svému původnímu, veskrze počestnému a ctihodnému zaměstnání námořního piráta a lupiče, připsali tak moderní, rozumný a osvícený názor na katolickou nauku o zmrtvýchvstání a posmrtném životě. Ještě zjevnější však je, že líbeznou charakteristiku, jíž se dostalo Janovi XXIII., by bylo zajisté možné, jak jsem hluboce přesvědčen, dát komukoliv ze shromážděného "výkvětu všeho křesťanstva", který se tehdy v Kostnici sešel. Proto Zikmund lže, když ve Svobodově filmu ústy herce Michala Dlouhého prohlašuje, že nemůže dopustit, aby se mu do Kostnice sezvaní kardinálové rozutekli, neboť by nebylo možné vyřešit církevní schizma a napravit církev "v hlavě i v údech": takový "výkvět křesťanstva" mohl Zikmund klidně rozehnat, nepohodlné církevní preláty sesadit z jejich úřadů a hodností, přičemž na každou kardinálskou či arcibiskupskou hodnost by měl alespoň deset kandidátů, z nichž každý by určitě svoji kandidaturu podepřel hezkou sumičkou zlatých florénů, takže by si syn císaře Karla IV., blahé paměti, zajistil vydatný zdroj příjmů do císařské pokladnice a nemusel by zastavovat říšské korunovační klenoty. V první polovině čtrnáctého století hájil německý císař Ludvík Bavorský anglického učence Williama Occama proti papeži, o něco později chránil anglický parlament Johna Viklefa, v první polovině šestnáctého století pak anglický král Jindřich osmý srazil hřebínek katolickým prelátům a stará dobrá Anglie se z toho také nezhroutila. A kdyby Zikmund toho přece jenom nemohl učinit, mohl by alespoň – ať už jakýmkoli způsobem – dostat Husa z koncilního vězení, a to i třeba proti jeho vůli, čímž by v samotném zárodku ulomil hrot husitské revoluci a též by si po smrti Václavově zajistil jako právoplatný dědic královský trůn v Čechách, proti čemuž by mohli mít námitky snad jen radikální táborští kněží hlásající vize o "příchodu království božího", v němž už nebude žádných císařů a králů, pánů a poddaných, jejichž kázání by však již asi nenalézalo takového ohlasu, jak by chtěli.

Zde, v tomto konkrétním historickém okamžiku, na kostnickém koncilu a ne až na jaře roku 1420 mohl Zikmund "všemu dalšímu vývoji našich dějin dát směr", jenž by "pravděpodobně byl cestou vzhůru, k odvrácení katastrofy revoluce husitské", jak o tom hovořil univerzitní profesor Pekař, jehož musíme i v tomto bodě popravit. Jeho milost císařská, císař a král Zikmund, se ovšem i zde stejně jako na jaře roku 1420 projevil nejenom jako "šelma ryšavá", leč i též – s prominutím – hlavně převelice blbá. A stejně jako na jaře roku 1420 byla politická krátkozrakost a slepota Zikmundova způsobena jeho satanskou panskou pýchou a mocenskou arogancí.   

(Pokračování)