TEORIE DNEŠKA: Kauza HUS stále aktuální/1/236

5. červenec 2019 | 01.00 |

blog ›

Již delší dobu mám od svého přítele Františka Neužila mimořádně zajímavý text o Janu Husovi napsaný v roce šestisetletého výročí kostnického zločinu. Téma mnohokrát zpracované, a přesto z něho lze ještě mnoho vytěžit. Text se čte jako detektivka, kdy hledáme odpověď na otázku, kde je pravda. Měl ji Hus, nebo ti, kteří ho odsoudili?

V časopisu Marathon jsem uveřejnil již několik textů Františka Neužila. Vždy jsem obdivoval jeho schopnost psát ve stylu klasiků kritického systémového myšlení. Nebál se ztvárnit myšlenku tak, jako by ji napsal Marx či Lenin. K Husovi přistoupil tak, jako kdyby text napsal Miroslav Ransdorf. Obsahem se však Neužilovo zpracování výrazně liší od Ransdorfova. Reaguje na článek katolického historika Radomíra Malého napsaný ku příležitosti šestisetletého výročí upálení Mistra Jana Husa, podstatným způsobem využívá zdroje z "Jana Husa" Evy Kntůrkové. Popisuje spor o pravdu v dobovém kontextu a snaží se odhalit i subjektivní motivace rozhodování Jana Husa jako věřícího člověka.

Z tohoto všeho ještě nevyplývá hlavní důvod, proč jsem se rozhodl obsáhlou práci Františka Neužila zařadit do seriálu o dobré teorii. V případě Husa šlo totiž také o teorii. Jinou, než jakou známu dnes. Přírodní vědy jako fyzika či chemie v jeho době prakticky neexistovaly, filozofie byla vnořena do teologie, která ji spoutávala řetězy dogmat, nicméně pravidla odborné disputace existovala. Aktuálnost rekonstrukce kauzy "Hus" je dána – dle Františka Neužila i mne – tím, že se jedná o jeden z nejzřetelnějších střetů mezi pravdou (dobovým pravdivým vyjádřením toho, jaké reformy je nutné provést, aby se systém mohl dále vyvíjet) a mocí, která se propadla do stavu hluboké nereformovatelnosti. Historie ukázala, že pokud se moc propadne do tak hlubokého stavu nereformovatelnosti, jako v kauze "Hus" (je hluchá jako pařez vůči všem výzvám k reformě, ať jsou sebelépe formulovány a zdůvodněny), neobejde se náprava bez účinného tlaku zdola. Na tom nic nemění fakt, že prosazení reforem s oporou zdola je zpravidla "transakčně" velmi nákladné.

Františkovi Neužilovi se text rozrostl víc, než čekal. Pokusím se jej rozdělit do menších samostatných pasáží, a pokud budu považovat za vhodné, doplním jej svou aktualizací.

Nyní již text Františka Neužil (včetně dlouhého názvu a úvodní poznámky autora):

0pt;font-family:"Times" new="" lang="CS">Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 1. část

Zpracoval PhDr. František NEUŽIL. Autor začal na této teoretické studii pracovat o vánočních svátcích roku 2015 a zpočátku se naivně domníval, že ji zvládne napsat za jeden či dva měsíce. Brzy se však ukázalo, že problematika studie je na pojmově teoretické uchopení a zvládnutí mnohem náročnější, než tomu bylo u první části výkladů o Husovi a husitství, a proto se nakonec výsledné teoretické pojednání rozrostlo do mnohem většího stránkového objemu a zabralo též mnohem více času.

Katolický historik Radomír Malý "oslavil" letošní šestisetleté výročí upálení Mistra Jana Husa článkem, v němž uvádí, že kostnický tribunál Husovi z jeho spisů nezvratně dokázal třicet bludných článků, v nichž se ve svých kázáních a knihách odchýlil od "neměnné a nadčasové katolické teologické nauky": vždyť kdyby Hus žil dnes a musel se z těchto názorů zodpovídat před kongregací pro nauku samospasitelné katolické víry, pak není pochyb o tom, že by tato instituce, pokud by nebyla zasažena modernismem, musela rozhodnout přesně tak jako kostnický sněm. A tudíž se nikdo nemůže divit a rozhořčovat, že na kostnickém koncilu shromáždění otcové svaté církve římskokatolické odsoudili Husa coby usvědčeného kacíře zcela v souladu s tehdy platnými zákony – i s pravou křesťanskou láskou k bližnímu – k trestu smrti upálením a předali jej světské spravedlnosti, aby trest vykonala.

Katolický historik zdůrazňuje, že církev trest smrti pro heretiky nevymyslela, naopak proti němu vystupovala. Jeho uzákonění si prý ve středověku vynutil především lid, neustále ohrožovaný na životě útoky heretických sekt, které až na malé výjimky nebyly organizacemi neškodných blouznivců, ale tlupami vraždících teroristů, z nichž nejhorší byli albigenští. Středověká společnost se tímto proti kacířským teroristickým hordám pouze bránila, byť v některých případech nepřiměřeně, poněvadž heretikové byli trestáni nejenom za konkrétní kriminální zločiny, ale i za pouhý názor, když se ho nechtěli vzdát.

Přesvědčení, že zatvrzelý kacíř má být potrestán hranicí, bylo tak všeobecné, že ve středověku nenalézáme žádný hlas, jenž by tomu oponoval (s výjimkou samotných heretiků, kteří, když se octli před soudem a hrozila jim smrt, volali po zrušení tohoto trestu, pokud však měli moc, sami jej hojně uplatňovali). Nemusíme zajisté schvalovat Husovo upálení, bylo by však údajně křivdou vyřknout slovo "odsuzujeme", protože se jednalo o "oprávněný akt sebeobrany tehdejší společnosti proti teroru a rozvratu ze strany kacířských sekt". Trest smrti za pouhé přesvědčení, i když bludné, byl samozřejmě nepřiměřený, kontext doby a zkušenost prostého obyvatelstva s heretiky byly ovšem takové, že se jevilo téměř nemožným chtít opak.

Vážený pan Malý píše, že nejtěžším – a určitě smrtelným – kacířským hříchem v Husově chování bylo, že chtěl po koncilu nemožné: aby s ním na téma jeho nauky diskutoval a dokazoval mu z Písma svatého, že se mýlí. Teologická diskuse však nebyla v pravomoci tohoto sněmu, Hus se měl pouze vyjádřit, zda postuláty, které příslušná sněmovní komise označila jako bludné, odporující ortodoxní katolické nábožensko-filosofické a teologické doktríně, učil a kázal, a pokud ano, zda se jich coby bludných věroučných článků zříká či nikoliv. Jan Hus ale na místo toho použil obvyklé taktiky všech kacířů a odpadlíků v dějinách, když se museli zodpovídat před církevní autoritou: nejprve popřel, že by učil bludy, když byl ale usvědčen, tak chtěl diskutovat, jako by ve věcech víry a mravů byla nějaká diskuse možná. Načež se pan Malý táže: co jiného měli tedy dělat otcové kostnického sněmu, než odsoudit Husa jako heretika, byť se tomu mermomocí bránili, neboť věděli, že to pro něj bude znamenat smrt na kacířské hranici, kterou mu v žádném případě nepřáli?

Pan Malý má v tomto bodě částečnou pravdu, přestože i zde mlží. Naprostá většina účastníků kostnického "sněmu veškerého křesťanstva" byla, vyjádříme-li to biblickým slovním výrazivem, "posedlá ďábelskou pýchou", a proto pokládala Husův požadavek svobodné teologické diskuse o jeho věroučných článcích za "vrcholné kacířství", hodné zatracení a prokletí. Hus si v očích naprosté většiny koncilních otců plně zasloužil potupnou smrt na kacířské hranici právě tím, že nebyl náležitě "pokorný", že neprojevil dostatečnou "poslušnost dobrého syna svaté matky církve", nesklonil se před autoritou koncilu, která nařizovala odvolat všechny bludné články, i kdyby je třeba nekázal a neučil. Pouze několik trochu osvícenějších nejvyšších církevních hodnostářů kostnického sněmu (například kardinál Zabarella) tušilo, že Husova mučednická smrt může mít pro církev "nepříjemné následky", a proto se tito katoličtí předáci snažili přimět Husa, aby alespoň v "nejmírnější formulaci" své "bludy" – copak lze nalézt kritérium pro rozlišení mezi "bludnou, kacířskou naukou" a "zjevením pravé víry" v rámci "duchovního opia pro lid"? – odvolal. Muselo zkrachovat pět křižáckých výprav, poslední z nich u Domažlic, kdy "výkvět křesťanských rytířů" v čele s kardinálem Cesarinim zbaběle a hanebně utekl z bojiště, sotva zaslechl zpěv husitského chorálu, aby třesk okovaných husitských cepů přece jenom vnesl trochu jasného světla do temnoty v hlavách pohlavárů nejsvětější katolické církve, takže ti nakonec v podobě tak zvaného "chebského soudce" v roce 1432 přistoupili na dialog s "českými kacíři", a to na základě písma svatého, praxe prvních křesťanů a názorů církevních otců, jak to na kostnickém koncilu požadoval Jan Hus.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu