TEORIE DNEŠKA: Kauza HUS stále aktuální/4/239

Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:

https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 4. část

František Neužil

Husovu smrt je vskutku možné srovnávat s vykupitelskou smrtí Kristovou. Obětoval-li se Kristus na kříži za celé lidstvo, pak Hus se na kostnické hranici obětoval za český národ.

Lze, myslím, předpokládat, že postoj spisovatelky Evy Kantůrkové k osobnosti Jana Husa formovala její politická aktivita v disidentském hnutí.

Většina signatářů Charty 77 musela mít patrně obdiv k Husově mravní síle a odvaze k mučednické smrti, v opačném případě by asi z disidentských kruhů těžko mohl vzejít kult jiného Jana, totiž Jana Palacha – jehož "oběť zápalná" je ovšem z hlediska společenského pokroku značně problematičtější než Husovo upálení na kacířské hranici.

Kniha Evy Kantůrkové však zároveň dosti kategoricky prohlašuje, že:

a) Hus se zabýval pouze otázkami morálky, zkoumal problémy nábožensko-filosofické a teologické, usiloval o mravní nápravu a povznesení církve, v žádném případě pak nebyl sociálním reformátorem či dokonce revolucionářem, usilujícím o sociálně spravedlivou společnost, jak o něm údajně tvrdila předlistopadová marxistická historiografie;

b) tudíž je nezbytné striktně oddělit Husa a husitství, sejmout z Jana Husa morální odpovědnost za politické otřesy a bouře, které doprovázely husitské revoluční hnutí, jež zvláště ve svých radikálních ideových a politických křídlech a proudech – je samozřejmě míněn především husitský Tábor – přineslo pouze "společenský rozvrat a zkázu dříve kvetoucí země". 

Literární dílo spisovatelky Kantůrkové o Janu Husovi, zvící více než čtyři sta stránek, je tak vlastně pouhou parafrází povzdechu, jejž ve filmu Otakara Vávry "Jan Žižka", který představuje druhý díl husitské trilogie, pronáší ústy herečky Vlasty Matulové královna Sofie Bavorská, druhá manželka krále Václava IV: "Jak to jen mohlo dojít tak daleko! Mistr Jan byl svatý muž, a taková zkáza z jeho slov!".

Je zřejmé, že paní Kantůrková v podstatě charakterizuje husitské revoluční hnutí stejným způsobem jako katolický historik Radomír Malý. Morálně politická identita a integrita českého národního polistopadového společenství se tedy má zakládat na přijetí Husa jakožto krotkého, neškodného moralizátora a odmítnutí husitského revolučního hnutí, a to zvláště v radikální podobě u táboritů? Člověk si v této souvislosti maně vzpomene na povzdech kněze Jana Želivského ve filmu "Jan Žižka", jenž reaguje na výklad univerzitního mistra Jakoubka ze Stříbra, že "mistr Jan Hus chtěl, aby kněží a páni byli dobrými otci svých poddaných a aby poddaní poslouchali svou vrchnost", slovy: " A za to, myslíš, že mistr Jan dal svůj život, proto ho preláti upálili?". A pokračuje dále: "Nejsem učený člověk, jsem jen chudý kazatel, ale varuji tě, mistře Jakoubku: takovou učeností zahubíte celý národ!".

Disidentské ústupově obranné pojetí osobnosti Jana Husa, které si zatím udržuje ideovou hegemonii v duchovně kulturní nadstavbě české polistopadové společnosti, nemůže zabránit tomu, aby katolická církev, která si bude moci díky restituci církevního majetku, jenž jí nikdy nepatřil, koupit názory lumpenburžoazních historiků, náboženských filosofů či teologů, kteří pak budou ovlivňovat vývoj postojů masového běžného vědomí a veřejného mínění k Husově osobnosti ve směru názorů katolického historika Radomíra Malého. Postoj k osobnosti Jana Husa se v budoucím období stane zajímavým indikátorem posunů v masovém běžném vědomí a veřejném mínění české polistopadové společnosti, ukazatelem toho, zda se svaté církvi katolické daří či nedaří proces opětné rekatolizace v systému českého polistopadového mafiánského lumpenkapitalismu, v němž dominuje "postmoderní" buržoazní konzervativně liberální sociálně a dějinně filosofická, ekonomická, politická, morální atd., atp. ideologie programově zaměřená proti novověké racionalitě a osvícenectví osmnáctého století (kdy "člověk odpadl od boha") i procesu českého národního obrození, jež spatřuje v husitském revolučně demokratickém hnutí předobraz "impéria zla" v prvním historickém pokusu o socialismus, jenž byl údajně "slepou uličkou" historického vývoje lidské společnosti, kdy se "lokomotiva dějin" vydala po "špatné koleji".

Předlistopadová marxistická historiografie nikdy netvrdila, že Hus byl uvědomělým revolučním politickým vůdcem lidových pracujících mas, jenž na počátku patnáctého století organizoval a řídil jejich zápas za sociálně spravedlivý společenský řád, za beztřídní komunistickou společnost. Filmové zpracování Husova životního příběhu v prvním dílu husitské trilogie Otakara Vávry, v němž Hus v takové roli lidového tribuna a revolučního politického vůdce vystupuje, je uměleckou licencí, uměleckou pravdou, která nemusí být zajisté totožná s pravdou objektivní a vědeckou. Názor, že Hus se zajímal pouze o řešení problémů teologických, že usiloval jedině o mravní nápravu a povznesení církve a nikdy se nestaral o politický boj, je pak naprosto ahistorický. V Husově době nemohly být žádné jevy a procesy individuálního a společenského života, a to včetně jevů a dějů sociálně ekonomických či politických, vnímány a uvědomovány jinak než ve formě náboženských pojmů a teologických kategorií – a to právě z toho důvodu, že v na přelomu čtrnáctého a patnáctého století přece lidská společnost ještě neodpadla od boha. Oficiální učení katolické církve, které hlásali představitelé církevní hierarchie, bylo ideologickou oporou feudálního společenského řádu, a proto je jasné, že všechny útoky proti feudálnímu soukromému vlastnictví a vykořisťování musely především zahrnovat kritiku církve jakožto institucionální opory feudalismu a současně být co do ideologické formy teologickým kacířstvím, ať už šlo třebas o učené kacířství univerzitních mistrů, jež odráželo a vyjadřovalo zájmy měšťansko-šlechtické opozice, usilující pouze o reformu církve a společnosti – kupříkladu ve smyslu sekularizace církevního majetku –, k němuž se hlásil i Jan Hus. Důkazem toho, že například Husovo pojetí církve – a hlavně pak poslušnosti v církvi v její hierarchicky organizované institucionalizované podobě, v níž je papež hlavou církve a sbor kardinálů její tělo, a to za situace, kdy se tyto církevní mocenské autority noří do těžkého smrtelného hříchu – mělo svrchovaně politický obsah, je přece právě samotná Husova mučednická smrt na kacířské hranici: církevní otce kostnického sněmu vedl při vyhlašování rozsudku nad "betlémským kazatýlkem" neomylný třídní instinkt.

Celá románová studie spisovatelky Evy Kantůrkové o životním příběhu Jana Husa vychází spolu se všemi v doslovu opublikovanými diskusními příspěvky zcela zjevně z pojetí husitství, jak je svého času nastínil významný český historik, univerzitní profesor Josef Pekař, a proto musíme ocitovat alespoň některé textové pasáže ze čtyřdílné Pekařovy monografie "Žižka a jeho doba", v nichž se nejvýrazněji zračí světonázorový smysl tohoto díla: "Podobně zajisté již v prvém dílu byla věnována rozsáhlá kapitola prvá úsilnému studiu o vniku táborství či vlastně o vzniku revoluce; výsledky její, že na nauku Tábora mělo největší vliv kromě učení Jakoubkova a Mikuláše z Drážďan lidové valdenství, že program Prahy, vyjádřený na konec ve čtyřech artikulech, je vlastně útěkem od Tábora, ano i ústupem od Husa, že dále na vznik a ráz násilného postupu mělo velký vliv kromě shovívavého stanoviska krále a dvora a napjetí česko-německého i zvojančení české vyšší i drobné šlechty, oblibující si od let všechny druhy násilí, jež plně se mohly vybouřiti teprve v bojích revoluce, byly patřičně potvrzeny novými postřehy a svědectvím v dílech následujících. A poslední kapitola téhož prvého dílu náležela také otázce, týkající se revoluce vůbec: vyvrácení domnění Palackého o demokratickém táborství; nepopírala pokrok ve směru demokratickém, jejž přinesla rozličně doba gotická a jenž jeví se také ve snaze o náboženské vzdělání a osvícení laiků všech vrstev v jazyce národním, ale pokud jde o politickou stránku demokracie, skončila závěrem, že Tábor nebyl demokratickým ani v teorii ani v praxi. Jinak řečeno, že Lipany nebyly hrobem demokracie, nýbrž revoluční anarchie.

(Pokračování)