TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/48

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

8. část

Pro metropolitní tzv. elity, zosobněné liberálními kavárníky by nejhorším trestem byla povinnost, alespoň občas, normálně a užitečně pracovat. Proto elitářsky pohrdají normálními lidmi, normálním životem i poctivou a společensky prospěšnou prací. Kavárna se samozvaně pasuje na honoraci, považuje se za "lepší lidi", kteří buranskou hospodu převyšují úplně ve všem. Stačí připomenout, kterak kavárenská média např. reagují na sprosté slůvko z úst politika. Pokud hovno vypustí z úst plebejec Zeman je to znakem zvířecího primitivismu, zarážející nevychovanosti a hrubé neotesanosti, prostě opovrženíhodného venkovského póvlu, ze kterého musí být slušným lidem po kavárnách celého světa na zvracení ... Pokud to samé hovno vypouštěl z pusy kníže, šlo o čarokrásnou noblesu. Výstižnou a přitom tolerantní, vysoce inteligentní i navýsost humánní, heboučce sametovou, která má prostě svoje niveau ...

Naproti tomu příslušník české hospody[1] chce jenom normálně žít (a to mezi normálními lidmi a především mezi svými),[2] normálně pracovat a mít i onen pověstný "klid na práci". Nikoho neohrožuje, leč agresivní kavárna ho nenechá na pokoji – tolik, tolik mu už vzala. Podstata jeho životního stylu je smrtelně ohrožena. Kavárna všechno tradiční a všechno normální cíleně a soustavně ohrožuje, bestiálně pošlapává, bezohledně likviduje a sprostě ničí. A neliberální nekavárník je – dnes už nejenom pod hrozbou mediálního lynče, ale i sankcí a zákonů – nucen tomu ještě tleskat a radostně juchat, kterak je nádherně obohacen a nevýslovně šťasten. Má politická levice reprezentovat a hájit individua poctivé a užitečné práce okázale se štítící? Má být autentická levice na straně kosmopolitní kavárny nebo chránit normální život a bránit jistoty naší venkovské hospody? Má bojovat za poctivou, normální a užitečnou práci pro normálního člověka[3] anebo má velebit a propagovat parazitní antipráci?

Pro skutečnou levici musí být stěžejní ideje a činy, nikoli politický marketing. Politika není, přesněji nesmí být, laciným výprodejem komerčních produktů. Skutečná levice musí rehabilitovat velká sociální a ekonomická témata a hrdě přitom vztyčit prapor práce. Musí rehabilitovat práci a úctu k práci jako hodnotu, jako poslání i smysl života. Skutečná levice musí bojovat proti "komodizaci" práce. Práci nelze brát pouze jako něco, s čím se dá obchodovat. Práci nelze měřit pouze penězi. Sílící komodizace práce vede k rostoucímu odcizení, ke ztrátě náplně i smyslu života a tím i k poklesu spokojenosti a štěstí. I pod vlivem neoliberální globalizace byla práce těžce redukována na pouhé zaměstnání a procesy 4.0 mohou diskrepanci mezi prací a zaměstnáním ještě zvýraznit. Stačí se podívat na hesla a slogany propagované personalisty i médii – "jistota práce" má být přežitkem a má už brzy zcela zmizet. Místo ní má nastoupit (ne)jistota "zaměstnatelnosti". Což znamená, že každý musí celoživotně neustále sondovat, jaké dovednosti právě trhy (a za nimi skrytí vlastníci) potřebují, aby zůstal zaměstnatelný. Musí se neustále měnit, učit a poslušně přizpůsobovat. Opravdu je to v zájmu neprivilegovaných lidí? Opravdu je to tzv. objektivní nevyhnutelnost?

Opětovné pozvednutí praporu práce je přitom daleko důležitější nežli všechny "kecy 4.0", které si levice zase nechala pasivně, a tragikomicky, kýmsi vnutit. I u nás musíme tvrdě usilovat o navrácení potřebné prestiže normálně a poctivě pracujícím lidem. Dobrá a fungující ekonomika, dobrá a fungující společnost s pevným řádem, jistotami a hodnotami i dobrý život začíná u dobře vyučených i dobře vzdělaných a především u pracovitých, a i užitečně a poctivě pracujících, normálních lidí. Nenechme se otrávit kavárenskými pokrokáři, kteří programově dehonestují – coby údajně zpozdilý národní mýtus – "zlaté české ručičky a zlaté české hlavičky".[4] Údajně nesebevědomí našinci prý tímto posilují národní identitu ... Pověstná šikovnost, tvořivost, schopnost improvizace i chytré nápady se schopností přijít s něčím unikátním, a to i při omezených zdrojích kapitálových či materiálních, mohou být velmi silnou zbraní i v konkurenci 4.0 nebo 5.0. A nezapomínejme, že ani v drsné konkurenci nelze spoléhat pouze na nápady. Stále důležitá vždycky zůstane také adekvátní materie, včetně "cihel či železa".[5] Nebo si opravdu snad úplně všechno 3Dvytiskneme?

Zasloužená prestiž a společenské uznání se tak musí navrátit namátkou stavařům, technikům, řemeslníkům, strojařům, včetně studentů i učňů takto orientovaným. Včetně jejich zaměření i na robotizaci, automatizaci či AI. Podporujme vzdělání technické a především vzdělání kvalitní. Přičemž je samozřejmě nezbytné i adekvátní plánování. Vysoce potřebná je též podpora a kultivace pracovních návyků, což profesionálním nemakačenkům nevoní a tudíž tito pilně konstruují důvody, proč se dnešní děti a mládež tímto nemají tzv. zatěžovat.[6] Přitom právě fundovaný a šikovný technik, třeba takový strojař, je opravdovým a bytostným kreativcem. K tomu obvykle společensky užitečným a obecně prospěšným. Nesrovnatelným s uměle vykonstruovaným "specialistou kreativního průmyslu",[7]s popleteněomezeným autistickým ajťákem, obskurním píaristou anebo tzv. kreativním manažerem e-sportu (tj. profesionálního hraní počítačových her). Jaký je společenský přínos všech těch bloggerů, youtuberů, kreativních stylistů nebo e-sportovců a obdobných pseudoprofesí? Opravdu vytvářejí alespoň minimální společenské hodnoty? Naprosto trefně výše naznačené glosuje vtipný obrázek: Dvojice mileniálů v kavárně, na stole samozřejmě nechybí návykové notebooky a smartfouny. Ona, koketně usrkávajíc smoothie, se mile představuje: "Jsem fotografka, spisovatelka, modelka na Instagramu a videobloggerka". On, metrosexuál, který míchá ledovou kávičku brčkem (které pomatená EU brzy zakáže), nadšeně přitakává: "... já taky umím úplný hovno ...". Přesné! Některé vysoké školy, přesněji tzv. vysoké školy se dokonce veřejně chlubí tím, že o znalosti jim nejde. Znalostní společnost jako vyšitá ...

V neposlední řadě je konečně třeba se zdravým rozumem, a pod zorným úhlem společenské i národní prospěšnosti, kriticky nahlížet na profesi manažerů obecně. Vedle toho, že bývají naprosto nehorázně přepláceni (a mnohdy přitom firmě samotné spíše škodí) je třeba nebát se otevřeně demaskovat, že nezřídka jejich jedinou kvalifikací bývá hypertrofované sebevědomí, sobeckost, ostré lokty a nebetyčná drzost. Odpovědná levice musí důsledně odmítat tzv. manažerismus. Což je neblahý trend, kdy zájmy, hodnoty i procedury těch, kteří mají firmy a instituce efektivně řídit, převládnout nad účely, jimž jejich činnost má údajně sloužit. Vše bývá zahaleno do posvátných slůvek typu konkurenceschopnost, inovace, flexibilita etc. v duchu posvátného kultu neustálé změny. Každý nový manažer přece musí provést rychlé a radikální změny, reorganizace, transformace, jinak by byl považován za neschopného a sám se cítil méněcenným.[8] Odpovědná levice musí odmítat manažerský způsob řízení a tlačit na návrat řízení profesními odborníky. Je zvrhlé permanentně vtloukat mládeži do hlavy slogany a poučky o údajných přednostech manažera spočívající v tom, že není zatížen odbornými poznatky a vědomostmi (= že nic neumí a ničemu kloudně nerozumí). Toto manažerské neumětelství a ignorantství (např. ohledně teoretických základů) bývá přitom oslavováno jako obrovská výhoda a prezentováno coby tzv. objektivní trend. Manažerismus totiž nevyžaduje hlubší a pracné obeznámení se specifiky konkrétního oboru výroby nebo situací a problémy konkrétní instituce. Univerzální manažeři se rychle přesouvají, kdy jednou prodávají auta, podruhé plastová okna nebo prášky na praní, následně "profesionálně" řídí banku, divadlo či úřad. Manažerský technokratismus je nutné důsledně a principiálně odmítat taktéž v politice.

Neliberální nekavárník daleko střízlivěji vnímá i údajně pouze úžasně fantastické "novoty" 4.0. K okouzlení novými technologiemi přistupuje mnohem kritičtěji, což v neposlední řadě předává i svým dětem. Se zdravým rozumem pohlíží na nadužívání nových technologií, včetně digitálního běsnění, jakožto i na celou hysterii kolem 4IR. K jejímuž šíření přispívá i sílící infantilizace Západu. Internet a sociální sítě produkují sebestředné narcisy, sobecky orientované pouze na své "Já" a uzavřené do bublin. U sociálních médií právě narcistická funkce často převažuje nad ostatními, včetně informačních. Mnozí těžce závislí tráví dlouhé hodiny pečlivým sledováním facebookového profilu. Jejich středobodem a smyslem života není už poctivá práce (resp. studium jako příprava na tuto) nýbrž počítání kolik nasbírali lajků, komentů a sdílení ... Běžný život nahrazují informace, kdy na uvažování evropské civilizace má stále menší vliv realita. Stále nebezpečněji podléháme virtuálnímu světu. Nové technologie, včetně digitálních médií uživatele vychovávají jako zoologické zahrady zvířata v klecích. Pokud je pustíme do přírody, obvykle zahynou, neboť se o sebe neumějí postarat.

Moje poznámky:

P. Sirůček celkem přesně popisuje atributy toho, co nazývám sluníčkářskou demencí, která se projevuje atrofií schopnosti přesahu, tj. myšlení v alternativách a předpokladech. Nedávno jsem k tomu napsal:

"Většinou se (demence) chápe jen jako stařecká demence (kdy je příčinou stáří v kombinaci s některými dalšími faktory). Může být i demence způsobena požíváním alkoholu. Já jsem k tomu dodal, že demence může být způsobena nejen fyziologickými faktory, ale i sociálními. Konkrétně touto posloupností:

Touha po kariéře → rozhodnutí dosáhnout kariéry nikoli zdokonalováním schopností, ale přisluhováním tomu, koho si vytipuji jako nejsilnějšího → rozpoznání současné globální moci (zpravidla na základě kontaktů s institucemi, které jsou pod jejím vlivem) → nekritické přejímání a obhajování demonstrativního použití dvojího metru touto globální mocí k interpretaci společenských událostí → ztráta nadhledu, kritického myšlení, zapouzdření se do názorů slouhovské komunity → nejen ztráta imunity vůči manipulaci, ale dokonce vstřícnost vůči ní → demence ze slouhovství (jako důsledek působení výše uvedených faktorů) → místo argumentování kádrování na základě vyfabulovaných dehonestací (jako jeden z projevů demence tohoto typu).

Choroba nepochybně závažná, byť i její příčiny nejsou fyziologické, ale sociální. Tak to u některých duševních poruch bývá. Ostatně i výše citované články z rozhovoru svědčí nejen o ztrátě morality, ale i racionality. Její masový výskyt umožní, aby byla jako jedna z prvních duševních poruch tohoto typu byla popsána z hlediska svého průběhu a konců. Předpokládám, že v případě této choroby bude snadnější prevence a osvěta (aby se předcházelo rizikovému chování, které ji může způsobit) než vlastní léčení (o jehož úspěšnosti v mnoha případech pochybuji)."
Viz: https://radimvalencik.pise.cz/6490-jeste-ke-slunickarske-demenci.html

Podvědomá sebereflexe ztráty tvůrčích schopností je v případě sluníčkářské demence kompenzována potřebou vnějšího uznání, sobecký individualismus sluníčkářů si přímo vyžaduje oceňování ze strany pseudokolektivity. Čím větší nula (vyprázdnění v důsledku akceptování dvojího metru, které neodvratně vede k potlačení morality a racionality), tím větší vnitřní potřeba vnějších poct, které mají ztrátu vlastní identity a opodstatněné sebedůvěry vykompenzovat.

(Pokračování)

[8] Na celospolečenské úrovni připomeňme obsesi reforem. Jednou se všichni ureformujeme ... Kolik jsme již všelijakých reforem přetrpěli od II. SV? Svět se samozřejmě mění, leč je opravdu nutné provádět zásadní reformy při nástupu každého ředitele či ministra? Nebylo by lepší věc udělat pořádně a pravidla nastavit tak, aby se nemusela každých pár měsíců reformovat? S neustálými reformami kráčí ruku v ruce vlezlé fráze o "novém myšlení" ... I podstatou procesů 4.0 má být zase už "nové myšlení". Kolikáté? Není na místě návrat ke zdravému rozumu? Nepodceňujme energii zdravého selského rozumu ani potenciál prostých kupeckých počtů.