TEORIE DNEŠKA: Ekonomie produktivní spotřeby/29

Jak vždycky zdůrazňuji, bez dobré teorie to nepůjde. Proto jsem se rozhodl na pokračování zveřejnit pracovní verzi monografie "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb". Podrobněji o jejím významu a obsahu v prvním dílu seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6330-teorie-dneska-ekonomie-produktivni-spotreby-1.html

Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb – 29. část

Radim Valenčík a kol.

Vznik a vývoj struktury prožitků

Problematikou vzniku a vývoje prožitků jsme se podrobně zabývali v první ze čtyř dosud vydaných monografií (Valenčík a kol, 2014), konkrétně pak v části "4.1 Lidský kapitál – ekonomie a štěstí" a "4.2 Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků" s. 62-75. Vůbec nejdůležitější je pasáž nazvaná "K mechanismu vzniku našich prožitků podrobněji a názorně" na s. 72-75. Vše je online dostupné zde: https://www.vsfs.cz/prilohy/konference/lk_2014_perspektivy.pdf

Vycházíme zde z přírodně historického přístupu k vývoji jednotlivce i společnosti, který znamená:

1. Vývoj člověka i společnosti jako celku je pokračováním vývoje přírody.

2. Proces vývoje, resp. sebeutváření člověka i společnosti se odvíjí od procesu přetváření přírody.

V případě utváření struktury prožitků to znamená, že změny v prožitkové struktuře (vznik nových prožitků, posilování dominance některých prožitků, synergii mezi prožitky) lze odvodit od procesu dosahování původních prožitků. Jinými slovy, pokud člověk zaměří své aktivity na dosahování prožitků zakotvených v jeho psychice a spojených s jeho preferencemi, tak na činnosti, prostředky a situace, které s dosažením původních prožitků souvisejí, se tyto původní prožitky určitým způsobem přenášejí, dochází k jejich syntéze a vzniku nových prožitků, které jsou v psychice člověka fixovány a samy se pak stávají podnětem k jeho dalším aktivitám.

Slouží-li nějaká činnost (například lov) k dosažení prožitků souvisejících s uspokojením potřeby hladu, tak v procesu individuálního i společenského vývoje se stává samotná tato činnost zdrojem nových, mnohdy často dominujících prožitků. Podobně je tomu tak i v případě činností souvisejících se společenským postavením apod.

Proces přenosu a syntézy prožitků na zprostředkující činnosti, prostředky těchto činností a situace, do nichž se člověk dostává, je výrazně individuální, podmíněn fyziologickou strukturou člověka, ale také vývojem dalších součástí jeho vědomí, například představivostí. Toho si je velmi dobře vědom G. Becker, který v této suvislosti hovoří přímo o "představivostním kapitálu" jako významné složce lidského kapitálu, která výrazně posiluje motivace lidí.

Výchozí materiál se této problematiky dotýká v řadě pasáží svého podnětného pojednání, viz např.:

"Podle Lipovetského dochází k formování nových emocionálních vazeb mezi jednotlivci a zbožím. V těchto vazbách má být stále pevněji ukotvena subjektivita zážitku, intimita prožitku, což přispívá k celkově proměňujícímu významu konzumentské sféry v kontextu vyhroceného individualismu[1]."(s. 44)

"Odhalovány jsou nové rozměry a významy spotřeby jako funkce konstituující řadu prvků individuálního a sociálního rozměru života[2], který může být chápán i jako ve smyslu tvorby životního projektu, slovy Baumana uměleckého díla[3], získávajícího konkrétní obrysy, kontury, barvy a odstíny právě v aktech nakupování a spotřeby. Originální a odvážné jsou i zcela aktuální úvahy o roli spotřeby jako kulturního atributu hypermoderní doby, překonávající nejen éru postmoderní osobnosti, ale i dosavadní představy oroli spotřeby jako zdroje individuálního potěšení, snadno se transformujícího do různých forem úzkostí a obav[4]." (s. 45)

"Princip "more is better" se stává výzvou a současně i nadějí k dosahování stále dalších a nových spotřebitelských cílů, jenž by měly přinášet i více životních radostí a spokojenosti. Atraktivita takové představy se však poněkud vytrácí v realitě životních situací, v nichž se v lidském prožívání negativním způsobem projevují propasti vznikající mezi aspiracemi a mírou jejich naplňování." (s. 45)

"Některé psychologicky orientované studie empiricky detailně dokazují, jak rostoucí možnosti výběru produktů zásadně problematizují akty spotřebitelských voleb a v důsledcích vedou k pocitům zklamání, lítosti a celkovým pocitům nespokojenosti[5]." (s. 47)

"Každý dosažený prožitek posouvá maximalisty vpřed a nutí hledat další a stále nové alternativy prožitků, přinášejících více autenticity, originality a intenzity. Jde o neustálé hledání a těkavé přeskakování z "prožitku na prožitek", motivované požadavkem dosahovat vždy jen toho nejlepšího, čeho dosáhnout lze." (s. 52)

Výše citované pasáže ukazují, že znalost toho, jak prožitky v psychice člověka vznikají, jak se mění, jak vznikají a jsou fixovány nové prožitky, je z hlediska přesnějšího pohledu na danou problematiku důležitá. Je sice pravda, že v řadě příkladů jednostranná orientace na maximalizaci dosažení "toho nejlepšího" (většinou související s okázalou spotřebou) může vést k přímému opaku – pocitům zklamání až znechucení. Ale nemusí tomu tak být vždy. Například hlavním problémem "Velkého Gatsbyho" patrně nebyla frustrace z maximalizace spotřebitelských zážitků velmi úzce spojená s okázalou spotřebou jako formou investování do společenské pozice.

Interpretace spotřební kultury prostřednictvím konceptu ekonomie produktivní spotřeby

Podíváme-li na problematiku rozlišení spotřebitelů na "maximalisty" a "uspokojovače" prizmatem konceptu ekonomie produktivní spotřeby, můžeme říci následující:

1. V obou případech je každý spotřební akt formou využití nějaké investiční příležitosti, tj. spotřebitel od tohoto aktu (aniž by si to většinou uvědomoval) očekává nějaké budoucí efekty související koneckonců s vývojem jeho příjmu (byť i třeba přes rozvoj jeho rodiny, jeho společenskou pozic, zvyšování vzdělání apod.).

2. "Maximalista" se orientuje na investiční příležitostí spojené se získáváním zlepšováním a upevňováním svého společenského postavení (své společenské pozice) formou okázalé, resp. demonstrativní spotřeby. To, že maximalizuje svou spotřebu, je spojeno spíše s vnějším efektem, s tím, aby to takto demonstroval, aby to takto viděli druzí. Sám většinou sleduje dlouhodobější strategii spojenou s pozičním růstem.

3. Pokud se ukáže, že samotná okázalá spotřeba nestačí k tomu, aby prostřednictvím ní dosahoval společenský vzestup, může to vést k jeho frustraci. Tak tomu bývá zejména v případech, kdy imituje okázalou spotřebu jiných, kteří před ním v logice věci budou vždy vítězit. Ono totiž investování do okázalé spotřeby není jednoduché, vyžaduje invenci i přístup k inside informacím.

4. Na rozdíl od "maximalisty" dosahuje "uspokojovač" naplnění své životní strategie (jejíž součástí bývá rovněž společenský vzestup a vývoj jeho příjmu) i dalšími formami: Péči o rodinu, péčí o zdraví a vzdělání své i členů své rodiny, materiální zabezpečení apod. Jeho manévrovací prostor v oblasti spotřeby je širší, neustále provádí porovnání různých alternativ podle principu nákladů obětované příležitosti. Aniž by z hlediska vnějšího pozorovatele "maximalizoval užitek" chová se ve většině případů více racionálně.

Nejen v ekonomické teorie samotné, ale i v řadě současných sociologických úvah o tendencích vývoje spotřeby a spotřební kultury jsou nastolována témata, která ukazují, že nazrál čas k překonání rámců neoklasického ekonomického modelu člověka. Ten je sice natolik fascinují, že nezůstal uzavřen jen v rámci ekonomické teorie, ale jako každá teorie je dobově omezen, Mimo jiné je dobově omezen i tím, že není schopen uvažovat produktivní efekty spotřeb, resp. vliv spotřeby (někdy i přes různé okliky) na budoucí příjem. Přitom v důsledku efektu přenosu prožitků na zprostředkování (tedy i příslušné okliky) je v této souvislosti pojem "maximalizace užitku" poněkud rozšířit či spíše přehodnotit. Komplexněji chápaná "maximalizace užitků" nás vede k tomu, že místo "jednorozměrného" hedonismu musíme uvažovat naplnění prožitkového bohatství člověka i z hlediska procesu vztažení jeho aktivit k tomu, co souvisí s dlouhodobou strategií, kterou sleduje, a od které se odvíjí i problematika existenciální dimenze bytí člověka.

(Pokračování)