Jak vždycky zdůrazňuji, bez dobré teorie to nepůjde. Proto jsem se rozhodl na pokračování zveřejnit pracovní verzi monografie "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb". Podrobněji o jejím významu a obsahu v prvním dílu seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6330-teorie-dneska-ekonomie-produktivni-spotreby-1.html

Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb – 26. část

Radim Valenčík a kol.

5. Teoretická východiska analýzy typologie a vývoje prožitků

5.1. Dilema egoismu a altruismu

Nyní se na problematiku investování do rozvoje schopností a investování do společenské pozice podíváme očima ekonomie produktivní spotřeby a s trochou fantazie. Dilemata související s tím, zda investovat do společenské pozice, nebo zda investovat do využíváním investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností lidí, souvisí s tradičními dilematy:

- egoismus – altruismus

- upřednostnění vlastního já – upřednostnění pospolitosti, se kterou se člověk identifikuje

- rivalita – kooperace

- individualita – kolektivita

- sobectví – solidarita

a podobně.

Osobní spotřeba (či v makroekonomickém pojetí spotřeba domácností) je součástí rozšířené reprodukce člověka (nejen ve fyzickém, ale i psychickém smyslu, tj. včetně jeho prožitkového bohatství a naplnění smyslu). Ekonomické efekty spotřeby se zpětně projevují prostřednictvím rozvoje a uchování lidských schopností v oblasti jeho profesních aktivit.

Neoklasický koncept člověka jako subjektu, který maximalizuje svůj užitek, je jen jednou z možností toho, jak výše popsanou skutečnost vyjádřit. "Maximalizaci užitku" (od které se odvíjí model rozhodování a chování ekonomického subjektu využívající indiferenční aparát) lze chápat též jako model rozhodovacího mechanismu, který člověka orientuje tak, aby co nejefektivněji rozvíjel, uchovával a uplatňoval své schopnosti, tj. aby maximalizoval současnou hodnotu svého budoucího příjmu.

Pokud se na danou problematiku podíváme tímto prizmatem, nemůžeme přehlédnout fenomén "odpoutání" subjektivně pociťovaného prožitku od finální spotřeby a jeho "přenosu" na zprostředkující aktivity, prostředky či situace, které k uspokojení finální spotřeby vedou. Jinými slovy – naše prožitkové bohatství je tvořeno nejen prožitky spjatými s uspokojováním finálních potřeb, ale tyto prožitky jsou vyvolávány i tím (našimi aktivitami, prostředky, které získáváme, situacemi, v nichž se ocitáme), co k uspokojování finálních potřeb vede, resp. tím, co dosažení uspokojení finálních potřeb brání.

Mechanismus přenosu prožitků na zprostředkování a syntézy prožitků nad těmito zprostředkováními (kterým jsou v lidské psychice fixovány nové potřeby jako zdroje primárních prožitků, které samy následně mohou vyvolat efekt přenosu prožitků) na jedné straně zvyšuje efektivnost motivací k tomu, co je z hlediska dlouhodobé strategie žádoucí, na druhé straně v rámci něj může docházet k různým selháním, například hypertrofii motivací (workoholismus, gamblerství apod.).

Dalším problémem, který v souvislosti s problematikou modelu obsahujícím produktivní efekty spotřeby, vyvstává, je vztah tradičně označovaný jako problém "jednotlivce a rodu", který můžeme uvažovat v hierarchii "jednotlivec – rodina", "jednotlivec – národ", "jednotlivec – občané státu", "jednotlivec – lidstvo" (s některými případnými modifikacemi).

V obecné rovině můžeme řešení určitých problémů, které jsou spojeny se vztahem kolektivity a individuality, formulovat tak, že jde o vytvoření takových společenských podmínek, za kterých plný rozvoj a uplatňování schopností každého jednotlivce, je podmínkou rozvoje plného rozvoje a uplatňování schopností všech ostatních, přičemž uplatňování schopností můžeme chápat jako nejvýznamnější faktor ekonomického růstu (který tím, že se tímto faktorem ekonomického růstu stává, určuje i tu podobu růstu, resp. tu kvalitu růstu, o kterou jde).

Teorie se pak může zabývat nedokonalostmi (odchylkami, deviacemi, selháními, problémy apod.), které se mezi obecným směřováním k naplnění této tendence a konkrétními situacemi vyskytují.

Tady se naskýtá příležitost pro řadu oborů:

- Behaviorální ekonom začne popisovat různá selhání lidské psychiky, která se projeví jako neracionální a neefektivní rozhodování. Bude je třídit, objasňovat jejich příčiny, dávat doporučení.

- Psychiatr vycházející z fyziologických procesů či fyziolog zaměřený na psychiatrii bude různá selhání vysvětlovat vlivem signálních psychických látek, podle toho, která z látek převládá, pak rozliší několik typů lidí (např. adrenalinový, noradrenalinový, serotoninový, endorfinový, oxytocinový, acetylcholinový, dopaminový).

- Parazitolog bude objasňovat lidské chování rolí parazitů, kteří, aniž bychom si to uvědomovali, ovládají naše chování více, než si myslíme, přitom tak, aby si vytvořili co nejvhodnější podmínky pro svůj život, pro své rozmnožení a rozšíření. Podle něj v našem Vesmíru přežije jen taková civilizace, ve které se rozšíří nějaký parazit (vir, mikrob nebo i větší bestie), který ovlivní člověka k takovému chování, které bude odpovídat tomu, že rozvoj schopností každého bude podmínkou rozvoje všech, protože ostatní civilizace se zničí v důsledku toho, že budou disponovat pro ně nezvládnutými technickými prostředky.

- Genetik půjde ještě o úroveň níž a bude spoléhat na vývoj příslušného nesobecky-sobeckého genu, který se bude úspěšně šířit právě proto, že bude přispívat k ekonomické efektivnosti založené na rozvoji a uplatňování schopností člověka v rámci k tomuto příznivé pospolitosti.

- Memetik upozorní na příliš velkou předpokládanou nahodilost vzniku takových genů či parazitujících potvor a roli toho, co může sehrát zásadní roli, připíše vhodnému typu memplexů (replikátorů v komunikačním prostoru), které navíc mohou těžit při svém vzniku i z racionální složky lidské psychiky, šířit se nejen jako prožitkový, ale i racionální fenomén.

- Racionální ekonom pak může koncept společnosti založený na rozvoji, uchování a uplatnění lidských schopností v podmínkách, kdy a) se jedná o hlavní zdroj a determinantu ekonomického růstu, b) základ společenské sounáležitosti upřesnit: Jedná se o plné využití investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním lidského kapitálu dle míry jejich výnosnosti; na základě toho pak identifikuje jako protiklad přirozené tendence, který naplňování této tendence brání, poziční investování, které je zaměřeno na omezení využití investičních příležitostí jedněch (těch, kteří nemají dostatečné prostředky k pozičnímu investování) druhými (těmi, které tyto prostředky mají).

5.2. Metody ekonomie produktivní spotřeby

Každá teorie, zejména ta, která pretenduje na to, že se stane vývojovým článkem v rozvoji lidského poznání, musí mít své specifické metody, přitom takové metody, které mohly vyrůst jen na její půdě. Na půdě otázek, které si klade, na půdě problémů, které chce řešit, na půdě toho přesahu, se kterým vstupuje na scénu. To pochopitelně platí i pro ekonomii produktivní spotřeby, pokud má ambici být přesahem neoklasické ekonomie v hlavním směru ekonomického poznání.

Na půdě neoklasické ekonomie vyrostly metody spojené s používáním mezních veličin a metody spojené s vyjádřením preferencí pomocí indiferencí. Tyto metody se vyvíjely postupně, tak jak se postupně měnila neoklasická ekonomie v hlavní přesah klasické ekonomie.

Rovněž v případě ekonomie produktivní spotřeby nelze očekávat, že by hned na počátku jejího vstupu do arény vývoje ekonomických teorií disponovala všemi metodami v plném jejich rozvinutí. Přesto však lze některé metody a směry jejich zdokonalování popsat již nyní:

1. Je to nahrazení všech schémat vyjadřujících optimum prostřednictvím veličin, které místo maximalizace užitku obsahují současnou hodnotu očekávaného budoucího příjmu. – Tato záměna se může zdát pouze formální, ve skutečnosti zásadní význam má interpretace jednotlivých případů této formální záměny. To, že se jedná o významný krok, lze ukázat na příkladu přechodu od neoklasicky pojaté teorie společenského blahobytu k teorii řešení problémů ekonomické nerovnosti s využitím rozvoje kapitálového trhu a využíváním obrovského prostoru směnných aktů založených na smlouvách o lidském kapitálu (HCC).

2. Návazně je to analýza HCC prostřednictvím teorie kooperativních her. Každý takový kontrakt má totiž podobu určitého (S, d) Nashova vyjednávacího problému. Lze očekávat, že využití metod řešení (S, d) Nashova vyjednávacího problémů při analýze HCC velmi výrazně podpoří další vývoj těchto metod. Budou se řešit otázky tohoto typu:

- Identifikování a utřídění HCC (dnes žádná systematizace tohoto typu neexistuje).

- Rozlišeni hlavních typů HCC prostřednictvím pojmů.

- Formulování každého typu HCC jako (S, d) Nashova problému.

- Porovnání jednotlivých typů úloh se stávajícími typy řešení, zejména těmi, které dospěly do stádia axiomatického vyjádření.

- Vytvoření ucelené teorie analýzy HCC prostřednictvím teorie kooperativních her, resp. metod spojených s řešením (S, d) Nashova problému.

Lze například předpokládat, že doplňování mozaiky teoretických modelů (přechodů mezi nimi apod.) umožní uvidět v realitě nové možnosti pro směnu založenou na HCC, které doposud nevidíme a ani netušíme, že takové kontrakty mohou být. Jinak řečeno – aplikace obecné teorie při analýze známých jednotlivých případů umožní zmapovat terén všech HCC využitelných na podporu produktivních efektů spojených s rozvojem a uchováním lidského kapitálu.

3. Přeformulování hlavního směru bádání v oblasti behaviorální ekonomie. V současné době behaviorální ekonomie příštipkaří v oblasti hledání nedostatků racionálního rozhodování. Jakmile vyjdeme z toho, že nemáme jinou možnost odhadu očekávané hodnoty budoucího příjmu, než je náš prožitkový mechanismus (což je přesnější výraz pro maximalizaci užitku v neoklasickém smyslu), dostává vyjádření toho, s čím se potýká neoklasická ekonomie, zcela jinou podobu:

- Na jedné straně je to již v bodě 1. prezentované převedení všech optimalizací na maximalizaci současné hodnoty očekávaného budoucího příjmu.

- Na straně druhé nesmírně úrodný terén identifikování, utřídění, popisu a analýzy všech odchylek reálného rozhodování od takto zaměřené maximalizace.

Jinými slovy – vycházíme z modelu, ve kterém ekonomický subjekt (člověk či domácnost) používá svůj prožitkový mechanismus jako rozhodovací a to mu umožňuje přesně odhadnout současnou hodnotu budoucího příjmu v jednotlivých alternativách, které má k dispozici, podle ní se pak rozhodovat. Návazně na to pak zkoumáme případy, kdy se reálné rozhodování od modelového odlišuje, a snažíme se odpovědět na otázku, proč se odlišuje.

Výše uvedené přispěje jak k rozvoji teorie, tak bude mít i bezprostřední praktický význam.

Model člověka v systému ekonomie produktivní spotřeby

Model člověka, se kterým přichází neoklasická ekonomie, je bytostně spjat s individualitou člověka. Člověk maximalizuje svůj užitek (jakožto subjektivní prožitek) a je tudíž, podle tohoto pohledu, sobecký. Proto, z tohoto (neoklasického pohledu) musí být ekonomie doplněna etikou a morálními apely. Takto to i mnoho lidí laiky vnímá. Proto Sedláčkova Ekonomie dobra a zla, která je určitou populární kritikou neoklasické ekonomie, zaznamenala takový úspěch.[1]

Ekonomie produktivní spotřeby vidí situaci poněkud jinak. Člověk se evolučně vyvinul v rámci přírodně historického procesu a mezi jeden z aspektů vývoje jeho prožitkového mechanismu v rámci tohoto procesu patří to, co je pro něj dlouhodobě prospěšné (z hlediska jeho vývoje a v případě dobře fungujícího ekonomického mechanismu i z hlediska jeho příjmů) se pro něj stává příjemným. Příjemné vy smyslu motivujícím:

- Člověk se snaží vykonávat činnosti, které jsou pro něj dlouhodobě prospěšné.

- Člověk se snaží obstarávat předměty, jejichž vlastnění či užívání je pro něj dlouhodobě prospěšné.

- Člověk se snaží dostávat do situací, které jsou pro něj dlouhodobě prospěšné.

Tyto motivace vycházející z mechanismu přenosu prožitků z finální spotřeby na zprostředkování, která k uspokojení finální potřeby vedou, a ze syntézy prožitků nad těmito zprostředkováními, což vede k ontogenetickému i fylogenetickému zafixování nových potřeb, které se stávají zdrojem nových motivací.

Jak jsme již uvedli, není a nemůže být tento proces bez problémů:

- Na jedné straně se v některých případech tento mechanismus opožďuje za vznikem potřebných motivací (člověk by potřeboval zhubnout, ale stávající mechanismus prožitků, který funguje v jeho hlavě, upřednostňuje gastrální hedonii).

- Na druhé straně mohou příslušné motivace zhoubně vybujet a stát se nevyváženě dominantními (jako je tomu v případě bulimie).

Právě linie zkoumání vztahu mezi (na jedné straně) prožitkovým oceněním dlouhodobě prospěšného (nejen pro jednotlivce) a (na straně druhé) tržním oceněním téhož (tedy dlouhodobě prospěšného nejen pro jednotlivce) je významná oblast aplikace behaviorální ekonomie. Právě v této oblasti lze očekávat zrod původních a prakticky velmi významných modelů.

Pokud si uvědomíme, že příznivá společenská situace (zatím přijměme tento pojem intuitivně, návazně tento pojem upřesníme) je velmi významná z hlediska toho, co je pro člověka dlouhodobě prospěšné, není ze své podstaty člověk "sobecký" ve smyslu individualistické maximalizace prožitků. Přirozenou náplní života člověka (tím, co neoklasická ekonomie chápe jako "maximalizaci užitku") je aktivní (nikoli jen kořistnický) vztah člověka ke společnosti, k tomu, aby společenská situace byla příznivá. A to nikoli v důsledku vnějšího morálního apelu, ale prostě proto, že takto se člověk evolučně vyvinul a vyvíjí. Člověku je prostě z jeho vlastní (přírodně historické) podstaty (kterou lze zčásti vyjádřit například i prostřednictvím matematických modelů v rámci evoluční teorie her) snaha o vytvoření příznivé společenské situace. Tu ovšem člověk může chápat různě, např.:

- Jako situaci, ve které dominuje jeho rod, kmen, národ, jeho víra, jeho model způsobu života.

- Jako situaci, kde má zajištěnou bezpečnost.

- Jako situaci, kdy si uchovává svoje privilegia, nebo naopak, kde je vertikální prostupnost.

- Jako situaci, kde svobodný rozvoj každého jednotlivce je podmínkou rozvoje všech.

Existují různé společenské ideály spojené s představou o příznivých společenských podmínkách, což má své příčiny v samotném fungování společnosti. Proto je v určitém smyslu slova člověk produktem těch společenských vztahů, kterými prochází, které určují jeho společenskou pozici; tyto vztahy pak imprimují systém jeho prožitků, a to formou přenosu představy prožitků spojených s cílovým stavem na zprostředkování (v daném případě společenské zprostředkování), která k dosažení tohoto stavu vedou.

Úkolem ekonomie produktivní spotřeby není zkoumat vývoj společnosti jako celku, ale by být koncipována tak, aby byla otevřeným systémem, který je schopen poznatky jiných oborů interpretovat v rámci svých vlastních specifických modelů a využívat je k prakticky využitelným závěrům.

Rozdíl mezi neoklasickou ekonomií a ekonomií produktivní spotřeby je v tom, že neoklasická ekonomie různé etické, společenské apely apod. považuje za něco vnějšího, za něco, čím musí být korigovány její závěry, zatímco ekonomie produktivní spotřeby je přirozeným způsobem zasazuje, resp. projektuje, do představy o tom, že jsou součástí toho, co podporuje a modifikuje základní orientaci člověka na maximalizaci současné hodnoty očekávaného příjmu, přičemž zjevné odchylky analyzuje na pozadí svého základního modelu, což umožňuje velmi dobře a s využitelnými závěry postihnout jejich podstatu.

(Pokračování)