TEORIE DNEŠKA: Ekonomie produktivní spotřeby/19

Jak vždycky zdůrazňuji, bez dobré teorie to nepůjde. Proto jsem se rozhodl na pokračování zveřejnit pracovní verzi monografie "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb". Podrobněji o jejím významu a obsahu v prvním dílu seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6330-teorie-dneska-ekonomie-produktivni-spotreby-1.html

Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb – 19. část

Radim Valenčík a kol.

Pokračování 4. kapitoly

Uvedenou problematiku jsme popsali v obecné rovině v kapitole 8. "Metody vyjednávání (k problematice vývoje finančních trhů z hlediska přenesené ceny a jak vyjednávat)" v monografii Valenčík, R. a kol: "Ekonomický základ odvětví produktivních služeb a zahájení komplexních reforem", VŠFS, Praha 2017, s. 64-76, online celé viz:

https://www.vsfs.cz/prilohy/konference/ekonomicky_zaklad_odvetvi_produktivnich_.pdf

Odhalili jsme přitom fenomén, který jsme nazvali "snag" (z českého "zádrhel"), protože se při analýze vyjednávání na kapitálovém trhu prostřednictvím aparátu teorie kooperativních her ukázalo, že dosažení bodu maximálního součtu výnosů nemusí být ani za předpokladu individuální a kolektivní racionality subjektů bez problémů. Jeden nebo oba z hráčů totiž mohou dosáhnout maximálního zlepšení nikoli v bodě E Obrázku 2.2 (tj. při využití investičních příležitostí dle míry jejich výnosnosti).

Pokud si připomeneme Obrázek 2.2, pak oblast paretovských zlepšení v důsledku působení kapitálového trhu lze rovněž vyjádřit (v souřadnicích příjmu prvního a druhého subjektu) prostřednictvím následujícího obrázku Obrázku 4.10.

Obrázek 4.10: Alternativní vyjádření paretovských zlepšení v důsledku působení kapitálového trhu

Zdroj: Vlastní výtvor

K tomu:

V obrázku převzatém z monografie je pro příjem jednoho a druhého subjektu použito označení y(1) a y(2) místo Y´¹a Y´², což ovšem není podstatné.

Důležité je, co uvidíme, pokud příslušnou oblast zvětšíme, což ukazuje následující Obrázek 4.11.

Obrázek 4.11: Detail oblasti paretovských zlepšení

Zdroj: Vlastní výtvor

K tomu:

Maxima budoucího příjmu obou hráčů nejsou v bodě E.

Ještě zřetelněji je to vidět na Obrázku 4.12, pokud se vrátíme k původním souřadnicím Y a MY´ (v označeních obrázku z monografie jsou to souřadnice x, y), kdy příjem hráčů je vyznačen příslušnou plochou.

Obrázek 4.12: Maxima budoucího příjmu

Zdroj: Vlastní výtvor

K tomu:

Porovnáním pravé a levé části obrázku zjistíme, že první hráč má v prvním případě (kdy nejsou využity všechny investiční příležitosti) větší příjem než ve druhém případě (kdy jsou využity všechny investiční příležitosti).

Vyjednáváním a kompenzacemi na každém kroku se však hráči mohou postupně (sekvenčním řešením Nashova vyjednávacího problému) dostat až do bodu E, kdy využijí všechny investiční příležitosti dle míry jejich výnosnosti bez ohledu na to, kterému subjektu patří. Důležitý poznatek je, že předpokladem je sekvenční proces, což může sehrát při různých interpretacích významnou roli.

Vraťme se však k námi analyzované situaci investování do pozice. Na následujícím Obrázku 4.13 doplníme Obrázek 4.9.

Obrázek 4.13: Možnost sekvenčního vyjednávání

Zdroj: Vlastní výtvor

K tomu:

Nás bude zajímat to, co se odehrává v oblasti omezené kroužkem, kterou si ukážeme v dalším pokračování ve zvětšené podobě, abychom uviděli to, co je důležité. Oblast, o kterou jde a která je na Obrázek 4.13 v kroužku vyznačena úsečkou zakončenou v obou směrech šipkou, je totiž na původním obrázku příliš malá.

Vidíme, že použití námi modifikovaného aparátu kooperativních her nám umožnilo odhalit dvě významná dilemata, které řeší bohatší subjekt:

1. Investovat do společenské pozice tak, aby se zvýšila výnosnost vlastních investičních příležitostí, byť i to pro chudšího hráče znamená výrazné snížení příjmu a klesá tím i efektivnost celého ekonomického systému, nebo podpořit tendenci k využití investičních příležitostí dle míry jejich výnosnosti s využitím kapitálového trhu?

2. Využít při vyjednání s chudším subjektem jako argument možnost alternativy pozičního investování, nebo řešit otázku rozdělení výnosů z paretovských zlepšení vznikajících působením kapitálového trhu na jiném základě?

Příslušných dilemat je ve skutečnosti více a rozhodování o alternativách, které z nich vyplývají, je podmíněno řadou kontextů, jejichž zviditelnění a identifikování si vyžaduje trpělivou práci.

Ještě před tím, než budeme prezentovat další výsledky, uděláme malou historickou vsuvku, aby bylo zřejmější, proč a v čem je analýza, kterou provádíme, významná.

4.3. Investování do pozice a Marxova teorie nadhodnoty

Nyní do výkladu vložíme podstatnou vsuvku. Srovnáme výsledky, které máme, s tím, co je k danému problému schopna vypovědět Marxova teorie nadhodnoty. S použitím grafického vyjádření (které pracuje s představivostí a je zvlášť vhodné pro porozumění toho, o co jde), lze Marxovu teorii nadhodnoty vyjádřit prostřednictvím následujícího Obrázku 4.14.

Obrázek 4.14: Znázornění Marxovy teorie nadhodnoty

K tomu:

Na horizontální ose máme množství práce L, přitom L₀ je celková zásoba práce (v Marxově terminologii "pracovní síly").

Na vertikální ose jsou ceny příslušných veličin (předpokládáme, že cena rovná se "hodnotě" v Marxově smyslu).

Tučně vyznačená klesající křivka je křivka přírůstku příjmu ze zaměstnání každé další jednotky práce (Marx při výkladu nadhodnoty nepoužíval přírůstkové, resp. mezní veličiny, aparát mezních veličin vznikl později).

Námi uváděný graf vychází z Clarkova grafu vysvětlení rozdělení příjmů mezi vlastníky výrobních faktorů, který dal v roce 1907. Marxovu základní myšlenku do něj lze vtělit snadno, když budeme předpokládat, že reprodukční náklady na práci ("cena pracovní síly" v Marxově smyslu) od určitého počtu zaměstnaných jednotek práce poklesnou pod reprodukční náklady na práci.

V důsledku toho se zásoba práce rozdělí na zaměstnané a nezaměstnané (dramaticky označené Marxem za "rezervní armádu nezaměstnaných"). Nezaměstnaní živoří a současně v konkurenci na trhu práce tlačí cenu práce k reprodukčním nákladům.

To umožňuje, aby si celý přebytek nad náklady (podle Marxe "nadhodnotu") přivlastnil vlastník kapitálu.

K tomu, aby nastala situace popisovaná Marxem, je nutné splnění řady předpokladů, které dnes (zejména v důsledku intenzity inovačních procesů a diferencovaným schopnostem lidí v důsledku jejich přirozených dispozic i v důsledku toho, jak jsou tyto dispozice rozvíjeny investováním do schopností, do využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností) nejsou splněny.

Model, který lze nazvat Marxovou teorií nadhodnoty a který Marx ve své době s použitím prostředků, které měl k dispozici, pregnantně vyjádřil (mj. s použitím rozlišení pojmů "práce" a "pracovní síly"), má jak řadu interpretací, tak i nedostatků.

Například nedlouho po uveřejnění Kapitálu si jeden z největších ekonomů a zakladatel neoklasické ekonomie, brněnský rodák Eugen von Böhm-Bawerk všímá toho, že v důsledku konkurence mezi kapitalisty, pokud se budeme pohybovat v teoreticky čistém modelu, musí kapitalista veškerou nadhodnotu investovat do rozšířené reprodukce, aby nebyl konkurencí vyřazen, právě tak, jako je nucen stlačovat cenu práce na nejnižší možnou, tj. na reprodukční náklady, a nemůže si dovolit tu rozkoš, aby dával dělníkům něco více. (Přibližně tak, jak to chápal a praktikoval Neffův Nedobyl.)

To nic nemění na přínosu Karla Marxe a možnosti zobecnění pojmu "vykořisťování". Ale pokud tento pojem chceme používat k pochopení doby (a nikoli jen jako matoucí metaforu), musíme umět příslušné zobecnění provést a ne tímto pojmem označit nějakou intuitivní představu.

Původní Marxova teorie vykořisťování:

1. Neuvažuje rozdílné investiční příležitostí, které ekonomické subjekty (včetně lidí) vlastní a které za určitých podmínek mohou či nemohou využívat. Neuvažuje zejména ty investiční příležitosti, které jsou spojeny s rozvojem, uchováním a uplatňováním schopností lidí. Přitom v současné době nelze od této problematiky abstrahovat.

2. Neuvažuje roli investování do pozice, jehož význam popsal T. Veblen ve své "Teorii zahálčivé třídy", která se v době svého vydání v roce 1912 stala bestsellerem. Právě toto investování do společenské pozice vede kapitalistu (a později nejen kapitalistu), aby investoval i do "okázalé" či "demonstrativní" (slovy samotného Veblena), prestižní, segregační a dalších forem spotřeby, která je ve své podstatě investováním do společenské pozice, kde bohatší zvyšuje svoji výhodu na úkor chudšího a která je hlavním faktorem omezujícím rovnost příležitostí ve společnosti.

(Pokračování)