Bohatství a chudoba jako problém/30

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém: 

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 30. část

V současnýchpodmínkách je "řadový" zaměstnanec fakticky vykořisťován dvakrát – od vlastníka (kapitalisty, majoritního akcionáře), ale i od manažerů, jimž musí odevzdat část vytvořené nadhodnoty. Variabilní kapitál (v) se pak v Marxově schématu štěpí na "v₁" (mzdy zaměstnanců na nižších pozicích) a "v₂" (mzdy vlastníků, manažerů a špičkových specialistů, případně dalších pracovníků, kteří jsou nezbytní k reprodukci daného systému vlastnických vztahů a s nimi spojených privilegií). Navržená modifikace vzorce míry vykořisťování "(m₃ +m₄) /v" se tímto mění na "(m₃ +m₄ + v₂) /v₁". Znovu však je nutno upozornit, že jde o veličinu velmi přibližnou a v praxi těžko přesně spočítatelnou, neboť kromě složitosti různých přerozdělovacích procesů nejsme schopni přesně vyjádřit poměr mezi jednodušší a složitější prací. Co je však jednoznačné, celkově (v globálním měřítku) vykořisťování nemizí a ani zmizet úplně nemůže, protože čitatel ani jmenovatel vzorce "(m₃ +m₄ + v₂) /v₁" nemohou být nuly. I v případě, kdy m₃ +m₄ = 0 (firma nevyplácí dividendy ani neinvestuje), zbývá ještě "v₂", které nemůže mít nulovou hodnotu. Navíc jde o situaci, kdy firma vytváří úspory (například prostřednictvím rezervního nebo kapitálového fondu) a jejich čerpání nepůjde jen na mzdy.

Jde tedy o odložení m₃ +m₄ do budoucna z důvodu akumulace kapitálu pro investici, a tudíž jen posunutí daných veličin v čase".

Výše uvedené lze interpretovat rovněž tak, že nadhodnota se rozděluje mezi vlastníky kapitálu a ty, kteří se podílejí na realizaci vlastnických funkcí, přičemž příjem realizátorů vlastnických funkcí se sestává jak z části "v", tak i výše zmíněné části "m".

Zvláštnosti působení zákona hodnoty v podmínkách pracovního trhu

Lidská pracovní síla je ovšem zbožím zvláštního druhu. Na rozdíl od ostatních druhů zboží, které až na výjimky s časem ztrácí svoji hodnotu (znehodnocuje se), u pracovní síly je tomu po většinu jejího fyzického trvání naopak. Průměrný jedinec v průběhu života nabývá zkušeností a znalostí, jeho pracovní schopnosti stoupají, a tudíž i hodnota jeho pracovní síly. Ke konci pracovní aktivity může ztrácet fyzické předpoklady (hodnota jeho pracovní síly klesá), nebo již dříve může onemocnět, utrpět úraz apod., proto je vhodnější sledovat generační rozdíly, které jsou v tomto ohledu ještě markantnější.

Čím je určena velikost hodnoty pracovní síly? Marx ji definoval v duchu vlastní koncepce jako společensky nutné náklady na její reprodukci. V jeho době tato definice víceméně vyhovovala, přihlédneme-li k nezbytné míře abstrakce. Hodnota pracovní síly byla určena převážně základními materiálními potřebami a obsahovala velmi málo znalostní složky (tovární dělník byl na tom podstatně hůře než cechovní řemeslník z epochy feudalismu). Zaměstnanci tehdy živořili na pokraji existenčního zničení, výplaty jim stačily tak na to, aby neumřeli hlady a totéž platilo o jejich rodinách. Hodnota pracovní síly se zhruba rovnala tomu, co dnes nazýváme existenčním minimem. Dělnické organizace teprve začínaly a sociální zákonodárství nebylo příliš rozvinuté.

Dnes je naopak ve vyspělých společnostech materiální stránka marginální, kdysi jednolitá pracující třída se rozvrstvila, trh práce se stal monopolním či oligopolním a rozdrobil se na segmenty dle kvalifikačních požadavků; vysoce kvalifikovaní pracovníci s unikátním know-how jsou najímáni i za cenu, která přesahuje jejich hodnotu, nebo je jim umožněno podílet se na přerozdělování nadhodnoty. Někteří z nich vystupují na trhu práce fakticky ve dvojaké pozici: jako vlastníci pracovní síly, ale i unikátního sociálního (znalostního) kapitálu, který dávají k dispozici vlastníkům firem (umožňují jeho sdílení a využití za úplatu, jejímž základem je cena na základě konkurenční výhody z monopolu diferenciace produktu).

Společensky nutné náklady na reprodukci pracovní síly už dávno nejsou na úrovni životního minima, nejde tedy jen o náklady nezbytné pro zachování života a pracovní schopnosti, ale jde spíše o to, co společnost přijala jako normu. Není to tedy jen to, co vyplývá z růstu kvalifikace ovlivněného vyššími nároky na kvalitu a množství práce, ale i to, co je výsledkem politického vývoje, co si pracující vybojovali v ostrých střetech se zaměstnavateli i státními orgány.

Lidská pracovní síla má tedy specifickou vlastnost v tom, že společensky nutné náklady na její reprodukci, tj. její hodnota, jsou ve významnější míře než u jiného zboží, ovlivněny neekonomickými faktory, především schopností organizací zaměstnanců vyjednat výhodnější podmínky. V daný okamžik se sice jedná nikoli o samotnou hodnotu, ale o cenu práce, nicméně zvýšení ceny ovlivní hodnotu pracovní síly (zahrnutím dalších položek do její struktury) a vytvoří do budoucna nový základ pro cenová vyjednávání. Platí zde hegelovské: "Podstata se jeví a jev je podstatný". Marxovu definici by proto bylo zapotřebí přeformulovat – termín "společensky nutné náklady" nahradit výrazem "společensky akceptované a za nutné přijaté náklady na reprodukci pracovní síly".

Trh práce je na rozdíl od jiných odvětví velmi diferencovaný, v podstatě ani v rámci jednoho státu neexistuje jednotný trh. Je zde příliš překážek migrace pracovní síly mezi odvětvími i regiony. I tzv. jednotný trh práce Evropské unie je v tomto smyslu naprostou iluzí, přistupují zde i další bariéry (jazykové, administrativní atd.). Tato situace proto neumožňuje vyrovnávání hodnoty pracovní síly na nějaký společný jmenovatel a umožňuje paradox, že tatáž pracovní síla může mít v různých státech, regionech, popřípadě v různých odvětvích, různou hodnotu. Mzdy jsou úzce spojeny s produktivitou práce, kterou ať chceme či nechceme, měříme pomocí času. Jen nabídkou a poptávkou například nevysvětlíme, proč jsou mzdy v České republice někde na 40 % Německa i přes srovnatelnou technologickou základnu; doplácíme na nerovné postavení výrobců v oligopolní struktuře výrobních a obchodních řetězců, v jehož důsledku je přerozdělování části vytvořené nadhodnoty pro české podnikatele, a tudíž i pro celou Českou republiku trvale nevýhodné.

Bylo by rovněž hrubým omylem se domnívat, že hodnotu pracovní síly určuje administrativně stanovená minimální mzda. Ta představuje minimální přípustnou výši ceny pracovní síly pro zaměstnance, je to tedy forma státní regulace ceny práce, která zlepšuje ze sociálních důvodů mzdové podmínky pro ty jejich kategorie, jejichž hodnota pracovní síly byla v okamžiku přijetí opatření nižší než nově stanovená minimální mzda. Pro další reprodukční cyklus se ovšem pro uvedené kategorie pracovníků stává minimální mzda hodnotou jejich pracovní síly.

Vzniká otázka, zda může cena pracovní síly poklesnout pod hodnotu. Samozřejmě může za nepříznivých podmínek (krize, katastrofy, války). Opět je to ale pokles v rámci jednoho reprodukčního cyklu, v následujícím klesne i hodnota pracovní síly. Spodním limitem jsou zde náklady na pouhou existenci, cenově vyjádřené jako existenční minimum.

Na závěr ještě poznámka ke vztahu hodnoty pracovní síly a nadhodnoty. Pokud roste produktivita pracovní síly rychleji než její hodnota, zvyšuje se míra nadhodnoty i zisku. Platí-li opak, míra nadhodnoty se snižuje. Limitem přijatelnosti pro zaměstnance z hlediska kolektivního vyjednávání je rovnost obou ukazatelů.

Několik poznámek k přerozdělování nadhodnoty na makroekonomické úrovni

Jako jediné řešení nespravedlnosti vyplývající z tehdejšího způsobu přivlastňování nadhodnoty viděl Marx v proletářské revoluci, v násilném svržení společenského systému a jeho nahrazení komunismem, tj. v totálním zespolečenštění výroby a služeb. Tento názor převzali a někde i v praxi uplatnili jeho následovníci z řad radikálních socialistů. Emancipační zápas proletariátu a dalších neprivilegovaných vrstev však vedl k významným úspěchům i bez násilné revoluce, cestou postupných reforem. Na ně museli chtěj nechtěj přistupovat i kapitalisté, pokud chtěli odvrátit osud, který jim slavný rodák z Trevíru nastínil ve své teoretické produkci. Nelze ani podcenit vliv ruské Říjnové revoluce a vznik rozsáhlé soustavy států se socialistickou/komunistickou orientací.

Výsledkem těchto složitých politických zápasů byl vznik moderního tržně sociálního státu s výrazným přerozdělováním vytvořené nadhodnoty. Jde o velmi složitý systém pravidel a jimi regulovaných finančních toků, na jehož popis by nestačil rozměr celé monografie. Už v předchozí části bylo ukázáno, jak tento systém snižuje míru vykořisťování na úroveň, která je pro velkou část zaměstnanců téměř nepostihnutelná a vytváří iluzi o absolutně spravedlivém rozdělování. Nicméně konflikt mezi prací a kapitálem nebyl odstraněn a jak přesvědčivě ukázal Thomas Piketty, relativní podíl práce v rozdělení vytvořeného produktu není dnes o nic vyšší, než byl v době před první světovou válkou. Politický zápas o rozdělování nadhodnoty neskončil, jen se projevuje jiným způsobem, než si představoval Karel Marx. Hodnota pracovní síly stoupla vysoko nad úroveň základních životních potřeb, což vedlo k výraznému snížení chudoby.

Nelze říci, že systém přerozdělování nadhodnoty ve vyspělých zemích je ideální, nicméně značný útlum sociálních konfliktů svědčí o tom, že víceméně plní svoji funkci regulace nadměrných příjmových rozdílů a podpory chudších společenských vrstev. Oblast, kde stávající fiskální systém selhává, je plnění alokační funkce. Z různých důvodů, politických i teoretických, státy ponechávají řešení alokace zdrojů na tržním mechanismu. Při současné pasivitě státní institucí tento dogmatickým pojetím ekonomického liberalismu inspirovaný systém vede k neoptimální alokaci veřejných i soukromých prostředků z hlediska celospolečenského (veřejného) zájmu. Periodické krize, přírodní katastrofy a epidemie jasné dokumentují tuto nerovnováhu. Neoptimalita alokace prostředků z vytvořené nadhodnoty je ještě umocněna nastavením světové ekonomiky, výhodné především pro vyspělé a bohaté země, které si přivlastňují vysoký podíl z nadhodnoty vyrobené v subdodavatelských firmách zemí třetího světa prostřednictvím nerovné (kvázimonopolní) směny.

Historie pokusů o realizaci Marxovy předpovědi v praxi ukázala, že ani druhý extrém, tj. úplné vyřazení trhu z procesu alokace investic, nebyl řešením uvedeného rozporu. Optimální mix zásahů státu do tohoto klíčového ekonomického procesu stále hledáme s vědomím, že nikdy nepůjde o model vhodný ve stejné míře pro všechny možné situace. Musí být maximálně flexibilní, k čemuž může přispět i kombinace různých přístupů a metod, ukázaných v této publikaci. Diskutovat o nich a předkládat návrhy na řešení je morální a společenskou povinností teoretiků různých oborů i metodologických přístupů.

(Pokračování)