Bohatství a chudoba jako problém/29

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém: 

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 29. část

8. Některé aktuální aspekty teorie nadhodnoty

Úvodní poznámka

Do přípravy monografie zasáhla v poslední fázi celosvětová pandemická krize vyvolaná novým typem viru, na které lidstvo dosud nemá vytvořené protilátky. Na rozdíl od běžných typů chřipky se nemoc COVID-19 šíří daleko rychleji, zamořuje rozsáhlejší oblasti a vykazuje větší počet úmrtí. Z hlediska našeho zkoumání obnažila problémy současné světové ekonomiky spočívající v tom, že trh nedává správné signály nejen v oblasti rozdělování, ale i alokace zdrojů. Současný systém proto umožňuje, že zatímco místa luxusní demonstrativní spotřeby zejí v důsledku zavření hranic a zákazů shromažďování prázdnotou, nedostává se kapacit pro výrobu něčeho tak jednoduchého, jako jsou běžné zdravotní ochranné pomůcky.

Autorský kolektiv se dlouhodobě zabývá tímto problémem a snaží se hledat cesty, jak upravit přerozdělování i alokaci prostředků tak, aby lépe odpovídala celospolečenským potřebám a veřejnému zájmu. Jako hlavní cíl výzkumu vidí posílení zdrojů pro aktivity souvisejí s všestranným rozvojem člověka a snaží se odhalit příčiny, které tomu brání. Vztah bohatství a chudoby s hlavním směrem výzkumu úzce souvisí.

Jednou z koncepcí, která se pokusila odpovědět na otázku, co je příčinou rozdělení společnosti na bohaté a chudé, jaké problémy tím vznikají a jak je řešit, je Marxova teorie nadhodnoty. Ve své době šlo o nejpropracovanější a nejvíce sdílený koncept, který v určitém smyslu slova prošel i praktickým ověřením. Jednak jako souhrn idejí, které mohou být kolektivně sdíleny a stát se oporou společenského hnutí, jednak jako opora praktické změny společnosti a jejího budování na novém základě.

Seriózní hledání odpovědi na otázku, co je příčinou rozdělení společnosti na bohaté a chudé, jaké problémy to může vyvolat a jak je řešit, nemůže obejít kritické zhodnocení této teorie, a to jak z hlediska teoretických diskusí, kterými teorie nadhodnoty prošla, tak i z hlediska pokusů o její praktickou realizaci.

Současně s tím je nutné respektovat i to, že teorie nadhodnoty má potenciál vlastního rozvoje, prošla od doby svého vzniku četnými odbornými diskusemi a bylo by metodologicky nesprávné porovnávat se současnou realitou a současnými poznatky její zastaralé verze, případně nevyvinout určitou snahu k tomu, aby byla v souladu se současnými poznatky dále rozvinut.

Základní teoretická východiska teorie nadhodnoty

Podle pracovní teorie hodnoty přebytek nad náklady vzniká díky schopnosti pracovní síly vytvořit hodnotu větší, než je hodnota nákladů (pracovní síly, spotřebovaného materiálu a přenesené části hodnoty použité technologie) – nadhodnotu. Při tržní realizaci zboží nadhodnota nabývá podoby (hrubého) zisku, který si přivlastňují vlastníci podniku, další kapitalisté podílející se na realizaci a stát ve formě daně. Hodnota pracovní síly je dána společensky nutným množstvím práce potřebným k reprodukci pracovní síly, ale hodnota výrobku (služby) je vyšší o přidanou hodnotu vytvořenou pracovní silou. Tento rozdíl umožňuje bezpracný zisk majitele i v případě, že on sám v podniku pracuje (jeho výdělek je vyšší než hodnota jeho pracovní síly).

Uvedený a stále platný výklad (Marx, kapitola 5 – 10) lze doplnit o jeho marginalistickou podobu, kde podstatou problému vykořisťování je nerovná směna na trhu práce, kdy majitelé výrobních prostředků stojí proti pracovní síle v roli monopolisty, který může hýbat s cenou pracovní síly, aniž by se snižovala poptávka po zaměstnání, z čehož vyplývá nutnost organizování zaměstnanců za účelem vytvoření částečné protiváhy a státního pracovního zákonodárství jako antimonopolního opatření.

O hodnotě i nadhodnotě lze mluvit pouze ve vztahu ke zboží, k tržní realizaci výrobků a služeb. Jinak hodnota ve smyslu teorie nevzniká, jakkoli mohou mít výsledky práce či přírodních procesů nerealizované na trhu svoji cenu. Hodnota představuje objektivní, na subjektu nezávislou stránku procesu výroby zboží, je základem pro stanovení ceny, ve které se již projeví ve větší či menší míře subjektivní preference spotřebitelů. Cena je tedy syntézou objektivního a subjektivního v hodnototvorném procesu, objektivizovanou formou jejich vzájemného vztahu (Marx, kapitola 1) . Žádný ekonom nevysvětlí bez použití kategorií pracovní teorie hodnoty, proč jogurt, který mohu preferovat před hovězím steakem, stojí jen něco málo přes 10 korun, zatímco steak o mnoho více, ačkoli mně jako spotřebiteli může jogurt přinést větší chuťový prožitek. Jakmile začne operovat náklady, nutně se dostane k faktoru pracovního času, ať už si to připustí či nikoli.

Cena je také viditelným, jevovým projevem hodnoty. Proto s ní také v ekonomických analýzách zcela vystačíme. Hlavní význam pracovní teorie hodnoty proto zůstává v odhalení procesu výroby nadhodnoty, tj. že lidská pracovní síla dokáže vyrobit více než je její hodnota. Z kvalitativního hlediska je zcela lhostejné, zda jde o vysoce sofistikovanou produkci inovací nebo primitivní pracovní postup neměnný v čase. Rozdíl je jen v kvantitě.

Již v tomto jednoduchém určení je ovšem určitý problém. V důsledku inovací (jejichž intenzita a převratnost od dob Marxových výrazně vzrostla), se reprodukční poměry neustále mění. Tím se mění v čase i hodnota jednotlivých vstupů do výroby (výrobních faktorů) a výstupů z výroby (výrobních i spotřebních statků statků). Jinými slovy – způsob, kterým přepočítáváme na hodnotu náklady, se liší od toho, jak na hodnotu přepočítáváme výnosy. Metodologicky lze tento problém řešit tak, že vyjdeme z jednoduchého modelu konstantních reprodukčních poměrů a následně pak do tohoto modelu zahrneme různé možnosti tako, jak změny v reprodukčním procesu, které vznikly v důsledku inovací, zahrnout.

Marxovo schéma a lidský kapitál

Původní Marxovo schéma hodnoty bylo c (konstantní kapitál) + v (variabilní kapitál) + m (nadhodnota). Někdy se "c" rozděluje ještě na c₁ (přenesená hodnota z výrobních prostředků) a c₂ (hodnota pracovních předmětů, spotřebovaný materiál a suroviny). Toto schéma však již neodpovídá současné realitě, kde klíčovou roli hraje akumulovaný lidský (sociální) kapitál firmy. Jeho nositeli jsou kromě vlastníka firmy i stávající zaměstnanci. Ten se skládá ze dvou složek. Jedna je přenositelná, tj. stává se součástí individuální pracovní kvalifikace zaměstnanců. Proto je správné ji považovat za součást variabilního kapitálu. Firemní sociální (bývá označován jako nehmotný) kapitál, který je nepřenositelný, patří jednoznačně do konstantního kapitálu a takový přístup zastávají i dnešní účetní a daňové předpisy.   

Do původního jednoduchých Marxových schémat je nutno zavést v duchu změněných podmínek akumulovaný lidský kapitál (know-how), v Marxově rovnici "c₃". Ten rovněž vstupuje do hodnoty jako výsledek minulé praxe (zkušeností, vědomostí, výrobních postupů, patentů apod.) a snižuje míru nadhodnoty (zvyšuje organické složení kapitálu) a tím i podíl, který si prvotně přivlastňuje majitel výrobních prostředků, případně jeho nejbližší spolupracovníci z řad privilegovaných zaměstnanců.

Zavedení nehmotného kapitálu do vzorce hodnoty umožňuje vysvětlit zdánlivě nelogický fakt, proč v době nástupu demokratických revolucí ve státech bývalého sovětského bloku zaměstnanci nejenže nebránili "svůj" majetek, ale souhlasili s jeho privatizací v naději, že lepší řízení soukromými vlastníky jim přinese zvýšení mezd za podmínky zachování vysoké právní ochrany. Je tomu tak proto, že zbrklé znárodňování leckde přineslo nenahraditelnou ztrátu nepřenosného lidského kapitálu a dalším problémem byly chyby v personální politice, kdy byli upřednostňováni "politicky spolehliví" před schopnými, ale ne tak loajálními manažery. I taková je zkušenost z období reálného socialismu, která vede ke hledání alternativních cest k sociálně spravedlivé společnosti. Současně je ale také nutno připustit, že zespolečenštění, které navýší kumulované know-how "c₃" nad úroveň obvyklou v soukromovlastnickém systému, je nejen přípustné, ale i prospěšné.

Přerozdělování nadhodnoty a problém vykořisťování

Hledat nějakou přesně kvantifikovatelnou podobu rozvětveného přerozdělování vytvořené nadhodnoty mezi konkurenty, mezi kapitalisty a státem, mezi státem a občany, mezi jednotlivými státy prostřednictvím mezinárodního obchodu atd. je velmi obtížné a je otázkou, zda by takové úsilí vůbec mělo smysl. Domnívám se, že nikoli. Stačí totiž poznání, že za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků minimálně část nadhodnoty slouží k realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně třídy vlastníků výrobních prostředků a s nimi spojených privilegovaných manažerských elit, ke kumulaci bohatství v jejich rukou, které neslouží k rozvoji společnosti jako celku. R. Valenčík (Valenčík 2018) tuto z hlediska celospolečenských potřeb neproduktivní spotřebu nazývá "investováním do pozice". Statistických údajů o tomto procesu je dostatek v odborné literatuře, lze odkázat na bestseller Thomase Pikettyho "Kapitál 21. století". Nemalá část tohoto bohatství vzniká navíc nikoli jako výsledek tvůrčí produktivní práce, ale jako renta.

Zde vzniká otázka, k čemu tato realizace vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně privilegovaných elit (spojujících nositele vlastnictví a výkon klíčových manažerských či jiných rozhodovacích pozic) slouží. Robert Reich ve svém Díle národů (1990) vyslovuje domněnku opřenou o řadu pozorování a indikátorů, že tato "nadměrná" spotřeba neslouží jen k "maximalizaci prožitků štěstí", ale také k vytváření a uchování určitých privilegií, kterými se privilegované elity snaží oddělit od zbytku společnosti, ekonomicky a následně i sociálně segregovat společnost a omezit vertikální mobilitu. V tom případě by šlo o jeden z typických projevů pozičního investování, které působí proti tomu, aby možnosti spojené s nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu byly využívány podle míry jejich výnosnosti.

Rozsáhlé přerozdělování nadhodnoty v dnešním sociálním státě vytváří prvotní dojem, že Marxem odsuzované vykořisťování lidské pracovní síly patří již nenávratně minulosti. V celé řadě velkých firem existuje rozptýlené vlastnictví, takže se jen velmi těžko určuje, kdo je vlastně "vykořisťovatel". Jednoznačně se však mezi vykořisťovatele může řadit i vrcholový management – na rozdíl od drobných akcionářů, kteří nemají na chod firmy žádný vliv. Nadhodnota "m" se v dnešních podmínkách štěpí na m₁ (část nadhodnoty přivlastňované státem), m₂(část nadhodnoty přivlastněná ve sféře oběhu a financování), m₃ (část nadhodnoty vyčleněná na investice) a m₄ (část nadhodnoty přivlastněná vlastníky, popřípadě špičkovými firemními manažery pro jejich spotřebu nad rámec mzdy za práci – revenue).

(Pokračování)