Bohatství a chudoba jako problém/28

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém: 

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 28. část

Antický odkaz epikurejství v podobě alternativního hédonismu pozdně moderní doby

Antické pojetí hédonismu se vyznačuje ambivalentní podstatou, vyjádřenou v paralelně koexistujících filozofických školách Aristippovi a Epikurovi myšlenkové tradice. Tento odkaz se v moderním myšlení postupně vytratil, přičemž se hédonismu běžně přisuzuje pouze redukovaný význam a neúplný smysl, ztotožňovaný s hodnotami požitkářského konzumerismu. Hédonismus slučovaný s dnešním konzumerismem totiž postrádá většinu zásadních atributů tvořící základ epikurejské tradice, chápající hédonismus jako dobrovolně skromný a střídmý život, sledující míru věcí a klid. Je snad epikurejské pojetí hédonismu natolik vzdálené dnešním trendům životního stylu, že jeho tradice nezískala v současném sociologickém diskurzu pevnější pozici a zůstává pouze ve stínu dominantního přesvědčení, že hédonismus lze nejspíše odvozovat od míry spotřeby konzumních hodnot? Stala se snad epikurejská varianta hédonismu v dnešních podmínkách natolik neaktuální, že se prosazuje převážně jen jako synonymum konzumního požitkářství? Zřejmě nikoli. Pokusíme se proto ukázat, že hédonismus v pozdně moderní době vykazuje podobně jako v antické tradici ambivalentní rysy a projevuje se v různě protikladných a rozporuplných modalitách života. Přiblížíme dvě možné formy hédonismu, konstituované v podmínkách spotřební kultury pozdně moderní společnosti. V prvním případ přiblížíme variantu predátorského hédonismu a jeho těsnou vazbu k Aristippově filozofické škole, v druhém případě představíme alternativní hédonismus jako modifikovaný a adaptovaný návrat k epikurejské tradici hédonismu. 

Konzumní hédonismus současného typu se na rozdíl od epikurejské verze hédonismu, vyznačuje aktivitou, impulsivitou, neklidem a zejména přesyceností, kde platí, že "dost není nikdy dost". Dnešníkonzumní hédonismus je v mnoha ohledech rozhodně vzdálenější Epikurově verzi hédonismu a přeci jen o něco bližší principům hédonismu v podání Aristippa. Zatímco je Aristippova teze o maximalizaci tělesných slastí bližší axiomu "More is Better" současně odpovídající realitě dnešního hédonistického konzumenství, je umírněný a skromnější model epikurejského hédonismu bližší axiomu "Less is More", odporující samotným principům hédonického životního stylu definovaného rostoucí spotřebou. Paradoxně právě v tomto rozdílu však vidíme jisté důvody k oprávněnosti používání hédonismu, k označování, popisu a vysvětlování některých současných jevů, spojených s konzumenstvím.

Současné teorie hédonismu, reprezentované zvláště texty K. Soper (2008, s. 567–587) nebo J. Schor (2016, s. 7-22) totiž zřetelně reflektují ve svých přístupech ty jeho atributy, které charakterizují některé typické prvky vlastní etice epikurejství, tedy skromnost a jistou zdrženlivost v dosahování materiálních hodnot. Objevují se zde první snahy nabídnout inovativní pojetí tzv. alternativního hédonismu, představující zatím jen nedostatečně rozvinutou, ale za to originální a otevřenou platformu kritiky konzumního hédonismu. "Alternativní hédonismus je teorií, která se zabývá tím, co někteří spotřebitelé sami začínají zjišťovat o ‘anti‘- nebo ‚kontra‘- konzumeristických aspektech svých potřeb a preferencí" (Soper – Fafejta, 2014, s. 377).

Podobně jako se postupně vymezilo epikurejství jako zjemnělá forma původní formy dravého hédonismu, i dnes se konstituuje alternativa hédonistickému jako opačná strana polarity konzumenství predátorského typu. Alternativní hédonismus zachycuje řadu rozporů a rizik uvnitř samotných praktik konzumního hédonismu, zpochybňuje mechanismy jeho společenské podpory i konkrétní efekty v sociální, etické, environmentální i psychologické rovině lidské existence. Podobně jako dříve epikurejství, tak dnes alternativní hédonismus akcentuje principy střídmého, umírněného, rozvážného a ohleduplného života, aniž by však rezignoval na životní motiv "enjoyment". Epikurejství, stejně jako alternativní hédonismus, nepředstavují asketické programy, naopak, uvědomují si potenciál životních slastí tam, kde jsou cesty k těmto slastem dostupnější a nenáročnější. Umění je však tyto cesty hledat, odvaha se po nich vydat a dostatečně využívat potenciál slastí lemující tyto cesty. V pojetí alternativního hédonismu tak například lze maximalizovat životní potěšení minimalizací investic času, energie a osobního snažení k dosahování těch cílů, které jsou v logice konzumenství a marketingové podpory považovány za spolehlivé zdroje potěšení, životních slastí a trvalejšího uspokojení. Alternativní hédonismus totiž předpokládá kreativitu a odvahu, být (epikurejsky) lhostejný, k marketingem iniciovaným prchavým cílům komerční spotřeby, což může člověka osvobozovat a uvolňovat jeho kapacity směrem k činnostem, vedoucí k vyšší míře osobního uspokojení a radosti ze života. Jde o kreativitu, vedoucí k takové každodenní praxi a životním orientacím, přibližující aktéry k naplňování axiómu "Less is More", v němž budou schopni prožívat zalíbení a hledat další priority osobních zájmů. Jde tedy o míru věcí. Alternativní hédonik se kreativně vyhýbá reálným i potenciálním útrapám a utrpení tím, že se dobrovolně vzdává étosem konzumenství zmutovaného axiomu "More is Better", definovaného uspěchanou, stresující, nákladnou a vyčerpávající snahou udržet (ideálně zvyšovat) tempo spotřeby, kde platí heslo "No Limits". Nestojí ve frontách, nečeká na slevy, nelistuje v katalozích cestovních kanceláří. Hledá pomalejší životní tempo a luxus konzumních statků nahrazuje zdrženlivou spotřebou a odloženou gratifikací. Alternativnímu hédonismu tedy nechybí, stejně jako nechyběl ani epikurejství, vedle míry věcí i klid.

Nejde jen o to, že současné sociologické přístupy k hédonismu tento pojem obsahově naplňují těmi atributy, které lze v jisté míře dohledat jako charakteristické rysy odpovídající jak původní Aristippově verzi hédonismu (konzumní – predátorský hédonismus), tak pozdější verzi Epikurova hédonismu (alternativní – kreativní hédonismus). Hédonismus původně jako filozofická škola a etický směr a dnes jako forma životního stylu a stabilnější součást hodnotových struktur rovněž sledují stejný motiv života - lidské štěstí. Hédonismus tak otevírá prostor k teoretickým i empirickým analýzám lidského štěstí, okolnostem jeho dosahování, prožívání a udržování (Veenhoven, 2003, s. 437-457).

Na závěr této kapitoly

Teoretický diskurz spotřební kultury se doposud jen minimálně rozvíjí v oblasti identifikace a objasňování možných ambivalentních projevů, generovaných mechanismy konzumní společnosti a spotřebního stylu života. Spotřební kultura není jen komplementem procesů zajišťujícím kontinuitu lidského společenství, prostřednictvím sdílených artefaktů materiální kultury a interakcí a interpretací symbolických světů znakových systémů, ale i dějištěm aktivity, změn a pohybů, generovaných v hmotné i nehmotné dimenzi života společnosti. Jde o to, že toto prostředí událostí a aktivit je v podmínkách pozdní modernity stále méně přehledné a předvídatelné, o to více však extenzivní a rozporné, plné paradoxů a konfliktů.

V rámci diskurzu spotřební kultury se rozvíjejí i různé teorie hédonismu, zpravidla ztotožňované s orientacemi na konzumní hodnoty a akcelerovanou spotřebu. Hédonismus při tom nelze podobně jednoduše, jednoznačně a staticky zaměňovat s moderním konzumerismem a těkavostí spotřebitelů, hledajících zdroje životního potěšení a radostí ve stupňujících a zintenzivňujících aktech nakupování a pořizování věcí a služeb. V ambivalentním prostředí polárního rozlišování různých aspektů světa, nelze ignorovat (a to již od antické tradice) paralelně koexistující hédonistické praktiky, založené v mnoha ohledech na protikladném hodnotovém systému umírněnosti, dobrovolné skromnosti, sebeovládání, sebereflexi či kreativním hledání a vytváření alternativních modelů spokojeného a smysluplného života, naplňovaného spíše hodnotami mezilidských vztahů, klidem a tvořivou seberealizací, než hromaděním věcí, pořizováním služeb, povrchní a často jen pasivní zábavou. 

Hédonismus tak lze chápat jako proces současného růstu individualismu, zesilování významu smyslovosti a emocionality a zachování existence zodpovědného ducha, orientovaného na budoucnost, odolávajícího impulsům okamžitého uspokojování.

(Pokračování)