Bohatství a chudoba jako problém/24

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém: 

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 24. část

Způsoby a důsledky hédonistické spotřeby

Mnozí autoři upozorňují na problémy a důsledky jednostranného spotřebního hédonismu, jako je plýtvání, zdravotní důsledky z přejídání, negativní dopady na životní prostředí apod. (Srovnej například H. Librová, 2016). Další autoři si všímají důsledků, ke kterým vede nezřízená spotřeba v oblasti celkového životního způsobu lidí. Spotřeba vyžaduje prostředky a tím také práci a v důsledku toho mají lidé méně času na sebe sama, uvádí K. Soperová. Konstatuje, že "ekonomický systém může vzkvétat pouze tehdy, když lidé neustále utrácejí, což znamená, že musí neustále pracovat, což znamená, že mají méně času dělat věci pro sebe, že musí kupovat více věcí zboží a služeb, aby jimi vykompenzovali nedostatek času". (Soperová, Fafejta, 2014, s. 372). Tento způsob života (honba za penězi a následující honba za spotřebou) spolu s důsledky procesů reprodukce na životní prostředí vyvolává časté kritiky spotřební společnosti a zejména spotřebního hédonismu. L. Mlčoch se zabývá problematikou ekonomie rodiny a používá pojem "hédonistický žentour", který dobře charakterizuje procesy honby za spotřebním hédonismem. Na schématu hysterese rodiny s ohledem na její postavení na trhu ukazuje, že zaměření na spotřebu vede v určité etapě života rodiny k onomu hédonistickému žentouru, čím se rozumí, že především potřeby a zážitky jsou neustále syceny novým nákupem, jsou intenzivní a neustále střídá jeden druhý. Štěstí je zde závislé na nabídce a na spotřebě, nebo alespoň na možnosti nové spotřeby. Kultura svádění, kterou rafinovaně produkuje marketing, zde hraje rozhodující roli. Autor však klade otázku, zda tento stav vede k trvalému štěstí rodiny (Mlčoch, 2014, 67).

Hledání změny je při tom ovšem velmi složité, ne-li nemožné, protože jakýmkoliv oslabením spotřeby se, v té či oné míře, dotýkáme samé podstaty úspěšného fungování současné ekonomiky a tím i sociální a politické stability společnosti. Přesto se poměrně často setkáváme s teoretickými koncepcemi, které se snaží nalézt způsob jak vstoupit do společenského reprodukčního cyklu a navrhují změny životního způsobu v zájmu snížení negativních důsledků a posílení procesů trvalé udržitelnosti života.

Tím se dostáváme k nejdůležitější otázce: Co je alternativou? Přesněji – co je přirozenou alternativou? Když tuto otázku přeskočíme, objevují se i některé perverzní koncepce založené na přidělovací restrikci spotřeby, tedy na něčem ve stylu kasárenského komunismu. Z pozice mocenské autority se přidělí množství statků, které může člověk spotřebovat, užívat, přidělí se i limitovaný počet dětí apod.

Přitom přirozenou alternativou, která vychází ze samotné podstaty našeho světa (našeho vesmíru), která je založena na výjimečné schopnosti (právě toho našeho vesmíru) zobrazit v omezené části tohoto vesmíru (našem vědomí) stále plněji celý vesmír, a to nejen ten náš, ale i přesahující vesmíry, které tuto vlastnost nemají.

"Všeobecným ekvivalentem" uspokojení jakékoli potřeby, která přináší pozitivní prožitek či potěšení, je plný rozvoj schopností člověka (jehož těžištěm je poznávání našeho světa v rámci kulturního vývoje společnosti), přitom takový rozvoj schopností, který není na úkor nikoho druhého, ale je podmínkou plného rozvoje schopností všech, a současně je jako takový nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu a jako takový určuje i charakter tohoto růstu. Růstu založeného na vysoké inovační aktivitě, které stále více snižuje závislost prostředků sloužících k uspokojování potřeb na materiálových a energetických vstupech, a to až k prahově nízkým hodnotám.

Otázkou je, proč toto řešení nevidí či nechce vidět velké množství lidí, kteří jsou vedeni touhou vyjadřovat se k obecným otázkám civilizačního vývoje. Je to tím, že uvízli v pasti omezeného vidění světa, které je vždy spojeno s představou o držbě či získání nějaké mocenské pozice, která umožňuje prosadit se na úkor druhého?

Zajímavé v této souvislosti již je samotné rozlišení způsobů spotřeby. Někteří autoři v souladu se společenskou realitou rozlišují různé typy životního způsobu. Například O. Roubal rozlišuje s odvoláním na autory zabývající se současným životním stylem dva základní typy hédonismu: akční "predátorský" a alternativní hédonismu (Roubal, Zich, 2014). Predátorský hédonismus zdůrazňuje význam počitku štěstí, zábavného prožitku spojeného s něčím novým, prožitku, který nelze odkládat a který musí být rychle nahrazen podobným prožitkem novým. Tento typ hédonistické spotřeby charakterizuje: zážitek, okamžité uspokojení, instantní gratifikace, okamžitá spotřeba, bezohlednost, dokonalý spotřebitel. To je případ, kdy člověk rezignuje na hledání smyslu, nahrazuje existenciální dimenzi svého života spojenou se vztažením aktivity k cílovým situacím a neustálými přesahy tohoto vztažení, okamžitými prožitky z konzumace spotřebních statků.

Důsledným zastáncem alternativního hédonismu je výše uvedená autorka K. Soperová, která zdůrazňuje, že spotřební hédonismus nezvyšuje samotný pocit dlouhodobé spokojenosti člověka. (Soperová, 2014). Alternativní hédonismus je naproti hédonismu predátorskému celkově ohleduplnější, úspornější, zohledňuje sociální a ekologické prostředí, je to rozvážnější typ spotřeby, zahrnuje ochotu plánovat a odkládat spotřebu. K alternativnímu životnímu stylu patří lidé, kteří hledají spokojenost a štěstí nejen v nákupu a spotřebě, ale také v dalších oblastech každodenního života. Vyznačují se tím, že jejich spotřeba standardních věcí a požitků, která je běžná u většiny společnosti je redukovaná, nebo je dokonce minimální.

Přitom z hlediska orientace na plný rozvoj schopností, tj. plné využití investiční příležitostí spojených s nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu vůbec nejde o to zříkat se prožitku, ale o rozvíjení prožitkového bohatství jako součástí všestranně se rozvíjejících schopností člověka, které zpětně působí na dynamiku a kvalitu ekonomického i celého společenského rozvoje. Tuto souvislost mezi lidským štěstím a ekonomickou efektivností "restriktivníci" typu Soperové toto nikdy nepochopí.

Rozdílů, které reálně existují v životním způsobu lidské populace, si všímá rovněž H. Librová. Alternativní hédonismus vymezuje jako obsahově jiný než je konzumní způsob života. Důsledně sleduje myšlenku ekologicky příznivého způsobu života, který je svého druhu alternativou spotřebního životního stylu predátorského typu. Jde vlastně o životní způsob, který je jakýmsi dobovým návratem k přírodě, založený na dobrovolné skromnosti. Librová nevyžaduje "úplný návrat k přírodě", který fakticky, zejména hromadně, již není možný. Jde jí o odpovědnost každého člověka vůči přírodě, která znamená soucit se vším živým a uvědomění, že sami, každý z nás je součástí přírody. V tom vidí princip univerzálnosti lidské existence. I zde se setkáváme s určitou verzí restriktivismu, který bohužel napáchal, páchá a ještě napáchá velké škody.

K alternativnímu životnímu stylu patří lidé, kteří hledají spokojenost a štěstí nejen v nákupu a spotřebě, ale také v dalších oblastech každodenního života. Vyznačují se tím, že jejich spotřeba standardních věcí a požitků, která je běžná u většiny společnosti je redukovaná, nebo je dokonce minimální. Požadavek minima je základem spotřební teorie minimalismu. Jako určitý životní styl má své kořeny v oblasti umění, vznikl v polovině minulého století. Kritiky bývá spotřební minimalismus někdy označován jako módní trend ekonomicky zajištěných, tedy těch, kteří vědí, že si mohou cokoliv materiálního kdykoliv zase pořídit. (D. Brooks 2001). Svůj status a identitu podtrhují vlastnictvím minima věcí ve špičkové kvalitě a až ikonickém designu. Minimalismus rozhodně však nepatří k mainstreamovým záležitostem soudobé společnost. V naší výzkumné sondě byl posuzován výrok, který určitým způsobem identifikuje spotřební "minimalismus. S tvrzením K tomu, abych si mohl/a užívat života, nepotřebuji více věcí, souhlasí zcela, nebo z části 73 % dotázaných. Jak je zřejmé z následujícího grafu, tento postoj sdílejí častěji starší respondenti. Je ovšem otázka, zda tento výrok skutečně měří minimalistické myšlení, zdá se, že spíše odráží reálnou vybavenost respondentů. Starší lidé mají většinou již většinu toho, co potřebují pro svůj život. Mají tedy blíže k ideji minimalismu. V současné době nemáme k dispozici dostatečné údaje o tom, jaký podíl obyvatel v naší republice žije tímto minimalistickým způsobem života. Pokud bychom ale vzali v úvahu výsledky výzkumu H. Librové, pak se jedná celkem o nevelký podíl obyvatel. Zásadní změny spotřebního životního stylu současné většiny západní společnosti cestou minimalistické spotřeby se patrně nedočkáme.

Je to taková záhada. Každý normální člověk má dlouhodobé potěšení z poznávání nového. Každý normální člověk má potěšení ze zdokonalování svých fyzických a intelektuálních dispozic (rekreační sportovní výkony, dobrá kondice, studium, procvičování myšlení různými typy her založených na použití úvahy či představivosti). Přitom teoretici odmítající konzumní hédonismus mají tendenci vnucovat člověku dobrovolné omezování spotřeby, místo aby mu nabízeli alternativu ve využití volného času k aktivitám, při kterých rozvíjí své schopnosti.

Obávám se, že v případě některých teoretiků je to "číhání" na příležitost, že jednou, až získají moc, až se stanou součástí redistribuční moci, budou moci začít s restrikcí, budou mít možnost svou moc uplatňovat k omezování druhých. Musí to být hodně "slastná představa" budoucího.
Graf 6.3:Průměrná míra souhlasu s výrokem: K tomu, abych si mohl/a užívat života, nepotřebuji více věcí, než mám

(Čím vyšší hodnota tím častější souhlas s výrokem )

Zdroj: Vlastní zpracování

Poznámka: Literatura k této části je uveřejněna ve 21. pokračování.

(Pokračování)