Bohatství a chudoba jako problém/8

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém:

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 8. část

Epikúrejské nekonečno v ekonomii

Paradox temné noční oblohy se mohl stát paradoxem teprve z pohledu epikúrejské představy o nekonečnosti vesmíru. Tato představa se v době vzniku moderní astronomie na dlouho dobu ukázala být vynikajícím modelem, na základě kterého tato věda vzkvétala a přivedla nás až k představě několika typům mnohosvětovosti a kvalitativního pojetí nekonečnosti.

Co je z hlediska námi sledované analogie obdobou epikúrejské nekonečnosti v ekonomické teorii?

Všimněme si, že mnohé z toho, co pociťujeme jako příjemné, má dlouhodobou historii. Lov ryb v našich podmínkách je dnes spíše zábavou než cestou k zajištění obživy domácnosti. Nicméně rybář pociťuje příjemný pocit již ve chvíli, když si kupuje rybářský prut. Ze vzduchovky má radost každé dítě, právě tak jako zdatný šedesátník, když dostane k narozeninám loveckou pušku.

Můžeme tedy shrnout: Mnohé z toho, co je pro nás prospěšné, se pro nás (z hlediska historického i individuálního vývoje) stává postupně i příjemným. Ať již se jedná o činnost, kterou k dosažení určitého prospěšného cíle vykonáváme, nebo o statek, jehož použití je k dosažení cíle potřebné. Naše prožitky nezůstávají neměnné. Mají tendenci přenášet se z cíle na prostředky dosažení cíle. Ale to ještě není to nejdůležitější.

V roce 1957 v práci "Teorie spotřební funkce" (FRIEDMAN, M.: A theory of the consumption function. Princeton: Princeton University Press, 1957).

přišel americký ekonom M. Friedman s originálním řešením toho, jak se vyrovnat s problematikou dvojího ocenění statku:

- Ocenění formou užitku (subjektivně pociťovaného prožitku), kdy je statek spotřebním statkem (ve smyslu neoklasické ekonomie).

- Ocenění formou budoucího příjmu, kdy je statek investičním statkem (ve smyslu neoklasické ekonomie).

(Příkladem může být nejen například vzdělání, ze kterého má člověk potěšení i budoucí příjem, ale třeba i značková kabelka, že které má dívka, která si ji pořizuje, nejen potěšení, ale od které očekává i zlepšení svého image s pozitivnímu důsledky na budoucí příjem, aniž by si to třeba uvědomovala.)

Podle M. Friedmana domácnosti rozdělují svůj současný příjem tak, aby maximalizovaly současnou hodnotu budoucího příjmu z aktiv, které jím tímto vznikají. Šlo spíše o postřeh, který mu sloužil k provedení některých úvah týkajících se rozdělení příjmů domácností na spotřebu a úspory. Patrně si ani neuvědomil, že tím překročil práh stávající ekonomické teorie a otevřel cestu ke konstituování ekonomie, která nahrazuje teorii užitku nástrojem mnohem účinnějším a která spotřebu domácností chápe (převážně) jako produktivní fenomén. Tak tomu už bývá, že každá myšlenka, aby se zaskvěla v plné kráse, chce svůj čas.

"Podle Friedmana lidé přizpůsobují svou potřebu změnám svého dlouhodobě očekávaného důchodu - permanentního důchodu, a jen málo pozornosti věnují přechodným změnám důchodu.

Permanentní důchod je ta složka běžného důchodu, o které se domácnost domnívá, že má relativně stálý charakter. Nepatří do ní například mimořádné odměny zaměstnanců nebo zvýšené příjmy farmářů z nenadále dobré úrody. Naopak, do permanentního důchodu člověk započítává budoucí očekávané příjmy (může-li je očekávat s poměrnou jistotou).

Permanentní důchod se rovná diskontované hodnotě očekávaného toku budoucích důchodů. Je tedy závislý na velikosti bohatství domácnosti (do něhož patří také lidský kapitál), úrokové míře a očekávaných pracovních příležitostech. Vývoj spotřeby domácností je podle Friedmana závislý výhradně na očekávaném permanentním důchodu mimo jiné i proto, že domácnost zůstává věrná svým spotřebním zvyklostem a plánům nezávisle na tom, zda její příjmy krátkodobě odpovídají plánovaným výdajům.

Friedmanova hypotéza permanentního důchodu změnila pohled ekonomů na spotřební funkci. Vyplývalo z ní totiž, že spotřeba je mnohem stabilnější, než se předpokládalo.

Friedman využil hypotézu permanentního důchodu ve své teorii poptávky po penězích, na podporu svého tvrzení, že je poptávka po penězích stabilní. Jelikož transakční poptávky po penězích závisí na spotřebních výdajích a ty na permanentním (nikoli na běžném) důchodu, je i poptávka po penězích poměrně stabilní." (Holman, R. Dějiny ekonomického myšlení, C. H. Beck, Praha 1999, s. 433)

Z konceptu permanentního důchodu, který si Friedman vytvořil k analýze spotřební funkce, vyplývá mnohem zásadnější závěr, totiž právě to, že vývoj trh a vstup trhu i na půdu lidského kapitálu "probouzí" v domácnostech cílovou orientaci založenou na maximalizaci současné hodnoty budoucího důchodu. Pod vstupem trhu na půdu lidského kapitálu lze chápat dvojí - jednak tržní ocenění investic do lidského kapitálu v podobě zvýšeného příjmu z jeho pronájmu na trhu profesí, zde je tento vstup zřejmý, jednak rozšíření kapitálového trhu na oblast investování do lidského kapitálu, které teprve začíná.

V kontextu toho, o co M. Friedmanovi bezprostředně šlo (dokázat stabilitu poptávky domácnosti po penězích), je celkem zřejmé, proč použil pojem "permanentní", tj. stálý důchod. V širším kontextu Friedmanových úvah však nejde o permanentní ve smyslu stálý, ale o orientaci na dlouhodobé zvyšování tohoto důchodu. (Lze uvést citace z Friedmanova díla, která jednoznačně dokládají, že právě to měl na mysli, nepřímo to vyplývá i z výše citované pasáže.) Pak ovšem stačí již jen málo - říci explicitně, že cílovou orientací domácnosti je právě maximalizace současné hodnoty budoucího důchodu z investic do "rodinného portfolia", které je vytvářeno z disponibilního současného důchodu. Tím se ovšem ekonomická věda dostává na zcela jinou úroveň. Jakmile si to uvědomíme, stává se pro nás (subjektivní) teorie užitku pouze oním žebříkem, po kterém je nutné vylézt nahoru a který pak můžeme odhodit.

Zajímavé je, že i K. Marx o produktivním charakteru osobní spotřeby věděl. Svědčí o tom následující pasáž z jeho Rukopisů "Grundrisse":

"Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk. Rozumí se ostatně samo sebou, že bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času - jak se jeví z hlediska buržoasní ekonomie." (K. Marx, Rukopisy "Grundrisse" II, Praha, Svoboda 1974, s. 343)

Vyvrátil tím ovšem svou vlastní teorii nadhodnoty. Investice do "fixního kapitálu", kterým je "sám člověk", není ničím jiným než investicí do lidského kapitálu. Výnos z této investice je nutně obsažen ve mzdě, přitom nikoli jen jako reprodukční náklady, ale včetně nákladů obětované příležitosti. Jakmile dochází k investování do lidského kapitálu, přestává být mzda rovná ceně pracovní síly a tudíž reprodukčním nákladům, ale obsahuje i výnos z investic do lidského kapitálu. Tím padá i možnost aplikovat teorii nadhodnoty na tuto oblast. O tom, že si K. Marx uvědomoval i širší kontext této problematiky svědčí obsáhlé pasáže na s. 233-345 citované práce.

Můžeme tedy shrnout. Užitek se v ekonomické teorie chápe:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti...).

2. Někdy a později spíše jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá dvojí - finalitu a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému:

1. Finalita užitku znamená, že racionální rozhodování je vztaženo k dosahování užitku (jakkoli interpretovaného), který nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy.

2. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření (jakkoli interpretovaného) užitku.

K finalitě užitku podrobněji: Přijetí tohoto předpokladu znamená, že ze spotřeby lze vyčlenit absolutně konečnou spotřebu, která definitivně končí vyvoláním užitku a která nemá produktivní charakter v tom smyslu, že by vedla k nabývání vlastnictví nějakého výrobního faktoru (např. lidského či sociálního kapitálu), který je vstupem do výroby a který je jako takový oceňován a tím se stává i zdrojem příjmu.

Podíváme-li se na reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak současně vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do výroby a tudíž i zdrojem budoucího příjmu.

K exogennímu charakteru užitku podrobněji: Exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému znamená, že vztahy či mechanismy o nichž pojednává ekonomická teorie, v nichž se nacházejí lidské ekonomické subjekty navzájem (jednající lidé), nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků.

I v tomto případě lze na řadě příkladů doložit, že tento předpoklad nejenže není v reálném ekonomickém systému splněn, ale že to, co lidé považují za užitek, resp. pociťují jako užitek, je výrazně podmíněno mj. charakterem vzájemného působení (včetně rozporů) dočasných a trvalých monopolů.

K mechanismu vzniku užitku jako subjektivně pociťovanému prožitku: Jak vlastně vznikají naše prožitky, resp. subjektivně pociťované užitky? Velmi důležitou roli hraje časová dimenze. Prakticky všechna naše rozhodnutí se týkají budoucích užitků. To znamená, že v naší hlavě musí být mechanismus, který je schopen přenést odhad budoucích prožitků z různě vzdálené budoucnosti a porovnat je mezi sebou (tj. mechanismus "oddiskontování" budoucích prožitků). (Popisem tohoto mechanismu se podrobně zabývá G. Becker.) Ukazuje, že schopnost člověka přenést budoucí prožitky do současnosti (podmíněná tím, co G. Becker nazývá "představivostní kapitál"), má při lidském rozhodování rozhodující roli. Přitom dochází nejen k přenosu budoucích prožitků do současnosti, ale i k jejich syntéze a zafixování jako relativně trvalých zdrojů motivace. V reálném světě tedy nevystupuje spotřebitel s neměnnou strukturou užitků, ale člověk (byť chápaný "jen" z hlediska ekonomického), jehož struktura prožitků se neustále vyvíjí a to výrazně i pod vlivem ekonomického systému. Úkolem ekonomické teorie pak mj. je ukázat, jak reálný ekonomický systém působí na vytváření prožitkové struktury.

Těmto otázkám jsme se věnovali z trochu jiného zorného úhlu v podkapitole 2.1. Vstup do problematiky: Fisherův graf a jeho kontexty v předcházející monografii Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivních služeb (Valenčík a kol., VŠFS, Praha, 2019, s. 17-23).

Důležitá poznámka na závěr této části – Chvála epikúrejství:

Analogie epikúrejského pojetí vesmíru s epikúrejským pojetím ekonomie je mnohem větší, překvapující a velmi poučná. Epikúrejci totiž interpretaci hédonismu spojovali s plným rozvojem osobnosti člověka, bez kterého by nebylo možné dostatečně plně prožívat slasti světa. A nejen to, schopnosti nabyté vlastním rozvojem dávali do přímé souvislosti se společenským uplatněním, a to jak při poznávání světa (které stavěli velmi blízko nalézání smyslu žití), tak v oblasti společenské angažovanosti (kde jim šlo o svobodu každého člověka právě ve smyslu jeho svobodného rozvoje). Pokud uvažovali ekonomické otázky, bylo jejich pojetí velmi blízké našemu pojetí ekonomie produktivní spotřeby jako otevřeného, vnitřně neomezeného procesu (jehož dobové limity jsou dané jen přírodními omezeními, které je ovšem možné stále více překonávat rozvoje lidského poznání převtělujícího se do technologií). Jejich pojetí vesmíru i pojetí člověka se vzájemně doplňovalo a předběhlo dobu o mnoho století. Dodnes je mnohem dál, než si to v obou oblastech uvědomuje převažující (a výrazně převažující) část obyvatel naší planety Země. V určitém smyslu bylo za limity i neoklasického chápání ekonomie.

(Pokračování)