Bohatství a chudoba jako problém/4

Na pokračování uveřejňuji monografii na atraktivní a současně i kontroverzní téma bohatství a chudoba. Podrobný úvod (jak vznikla, kdo ji zpracoval apod.) i její obsah uveřejňuji v první části, odkazy na zdroje budu uveřejňovat průběžně.

Bohatství a chudoba jako problém:

Kdy a proč problém, jak jej řešit – 4. část

Jak jinak řešit problém bohatství a chudoby? Redistribuční a investiční přístup

Jsme u jedné z klíčových otázek. Pokud mají všechny dosud vyzkoušené i (naštěstí) nevyzkoušené formy řešení problémů vyplývajících z bohatnutí bohatých a chudnutí chudých negativní kontraindikace, vzniká otázka, jak jinak tyto problémy řešit? Existuje jiná možnost?

Ano. Existuje. Její pochopení ovšem vyžaduje určité intelektuální úsilí, tj. přemýšlení. Představit si, jak někomu něco vezmeme, je pro toho, kdo není zvyklý přemýšlet, vždy jednodušší než pochopit mechanismy fungování společnosti, které pohledu nevyzbrojenému teorií zůstávají skryty. Právě v tom spočívá největší problém a odsud se odvíjejí různé společenské střety, v nichž jsou využíváni či přesněji zneužíváni lidé, kteří si neuvědomují a často od určitého momentu manipulování s jejich psychikou ani nechtějí uvědomit, že vyjadřování určitých postojů ke společenskému dění je spojeno s určitou zodpovědností za pochopení toho, o co jde v té či oné době. To je jeden z hlavních důvodů toho, proč se snažíme podstatu toho, o co jde, vyjádřit co nejvíce názorně.

Redistribuční řešení problému bohatství a chudoby

Teorie řešení problému bohatství a chudoby umírněným přerozdělováním se opírá mj. o následující představu, že "abychom dosáhli větší rovnosti, musíme se vzdát části efektivnosti" (Stiglitz, J. Ekonomie veřejného sektoru, Praha, Grada 1997, s. 124), viz obrázek 2.1.

Obrázek 2.1: Dopady přerozdělení na efektivnost ekonomického systému

Zdroj: Podle Stiglitze (197, s. 124), upraveno

Zde:

x, y      užitky chudšího a bohatšího spotřebitele

UPF    hranice dosažitelného užitku

d          výchozí stav   

b          stav po přerozdělení bohatství, došlo k poklesu efektivnosti, bod b je pod hranicí dosažitelného užitku

Jak ukázala pozdější zkoumání, k poklesu efektivnosti při mírném přerozdělené nemusí dojít. Veřejnou volbou se vybírá jak strukturu přerozdělení, tak i jeho míra.

Otázkou je, jak měřit efektivnost systému. Jednou z možností je použít ukazatel HDP s vědomím všech jeho nedostatků. Je vhodný mj. i proto, že je jak výdajem všech ekonomických subjektů, tak současně ve stejné velikosti i příjem všech ekonomických subjektů. Výše uvedenou křivku, resp. křivky pak můžeme interpretovat jako vliv na procentuální zvyšování či snižování HDP.

Při vhodně volené redistribuci nejdříve při odstraňování ekonomické nerovnosti (ve smyslu rozdělení na bohaté a chudé) až do bodu A efektivnost společenského systému roste, pak teprve začne klesat (ale nikdy ne až k nule).

Mezi formy ekonomického efektivního přerozdělování můžeme považovat například:

- Financování základního vzdělání.

- Financování základní zdravotní péče.

- Pořizování veřejných statků, na které v daňovém systému přispívají větší mírou bohatší.

Z historie teorie sociálního státu

Již od dob Adama Smithe se lidská společenství a vědci zvláště zabývali myšlenkou, jak řešit sociální otázku (Smith, A.: The Theory of Moral Sentiments. London, 1759). Je příznačné, že klíčový koncepční návrh lorda Beveridge, tedy jeho zpráva, která svým obsahem přesáhla dimenzi čistě politického dokumentu (Beveridge, W.: Social Insurance and Allied Services. London : HMSO, 1942), vznikl ve válečné Británii v prostředí, kdy existovala poptávka po lepším řešení sociální politiky pro budoucnost a kdy sociální soudržnost byla významně posílená válečnými událostmi. Z analytického hlediska však dokument definoval základní východiska a příčiny existence sociálního státu, jeho úlohu v organizaci sociálního zabezpečení včetně příčin a logiky jeho vzniku i pomoci těm, kteří na pojistné mechanismy svým sociálním postavením nedosáhnou (Beveridge, 1942 s. 12).

Sociální stát je v rámci národního hospodářství rovněž významnou finanční entitou. To citlivě a přesně vymezil Karel Engliš, když v rámci svých národohospodářských teorií hovoří o významu zdanění, subjektivním užitku, zlepšení zdraví a vzdělání národa, daňové progresi a solidaritě (Engliš, K. 1932. Malá finanční věda. Praha : František Borový, 1932). Engliš ukazuje zcela konkrétně, jakými způsoby a za jakým účelem si stát opatřuje prostředky, jakou "objektivní škodu" tím působí a jaký "sociální užitek" za něj získává (Engliš, 1932, s. 43). Pro konstrukci sociálních systémů je podstatná Englišova koncepce teleologická, ukazující vynakládání finančních prostředků za určitým specifickým účelem (např. na důchody či zdraví národa) jako chtěné dosahování společenských cílů spojené s maximalizací užitku (Engliš, K.: Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha : František Topič, 1930). Engliš tak, jako jeden z mála ekonomů, odlišil a v odborné diskusi opakovaně obhájil (Engliš, K.: Teleologická theorie hospodářská a normativní theorie právní. Obzor národohospodářský, XXXIV. , stránky 267–282, 1929) nejen normativní metodu analýzy spojenou s hodnotovými soudy o tom, jak by věci "měly být" oproti pozitivní vědecké analýze přírodních věd, ale vymezil samostatnou kategorii a teorii teleologickou, pracující s definicí postulátů obsahujících to, co si představujeme jako chtěné, a v níž užitek je pro Engliše "uskutečňování účelu, co je ve směru k účelu, jest užitečné, co jest ve směru opačném, je škodlivé" (Engliš, 1930, s. 55).  Lze se domnívat, že pro sociální politiku je tento myšlenkový koncept zásadní, neboť dává logiku a racionalitu konstrukcím směřujícím právě k dosažení účelů (a užitků) typu zabezpečení lidí ve stáří či v nemoci.

Podstatnou vlastností konceptu sociálního státu je jeho ideologická nezávislost. Vyplývá z existence tří výchozích modelů (typů) sociálního státu, z nichž každý má svébytnou logiku (Titmuss, R.: Social policy: an introduction. London: Allen & Unwin, 1974), (Esping-Andersen, G.: The Three Worlds of Welfare Capitalism. Cambridge : Polity Press, 1990), (Krebs, V. a kol.: Sociální politika. 6. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2015):

- Univerzalistický (redistributivní, sociálně-demokratický) – vnímá sociální potřeby jako sociální práva a staví na poskytování veřejných služeb financovaných z daní. 

- Výkonový (korporativní) – odvozuje uspokojování sociálních potřeb od (měřitelného) výkonu a produktivity, využívá sociální pojištění s dávkami odvozenými od výdělku.

- Liberální (reziduální) – ponechává uspokojení sociálních potřeb na jednotlivci a jeho individuální odpovědnosti a předpokládá jejich spontánní dosažení tržním mechanismem, role státu je reziduální ve smyslu sociální pomoci.

Nevylučuje to samozřejmě, že se určitý autor nemůže vedle znalosti jejich definice přiklánět k jednomu z těchto modelů, jako to ve svých veřejných přednáškách dělal Richard Titmuss (Titmuss, R.: Essays on the welfare state. London: Allen & Unwin, 1958). Všechny modely welfare state však z hlediska výsledku usilují o totéž – tedy o naplnění socioekonomických standardů a zvýšení životní úrovně vyjádřené v anglickém termínu welfare (dobro, blaho, blahobyt). Na každém z nich, lapidárně řečeno, "něco je" – ve smyslu specifické racionality, dominantní filozofie a preferovaných mechanismů dosahování blahobytu.

Sociální stát musí nacházet svůj funkční výraz také v efektivním fungování veřejné správy. Klasický weberiánský ideál byrokrata a hierarchicky organizovaného úřadu postupně přestával vyhovovat požadavkům na její fungování, a tak se objevují v tomto směru nové přístupy. Historicky starší je tzv. New Public Management, jenž se soustředí se na manažerský přístup, na výsledky, "zákazníky" z veřejných služeb, bourání bariér mezi veřejným, soukromým a "třetím" sektorem. Druhá a novější z nich je tzv. public governance (Evropská komise: European Governance: A white paper. Brusel : Evropská komise, 2001). Hlavní myšlenka tohoto konceptu je, že vláda v současné době nemusí nutně činit rozhodnutí, která sama přímo provádí, naopak široce diskutuje s velkým počtem důležitých aktérů a má nad dílčími činnostmi výrazný nadhled. Kromě toho, tlak na delegaci rolí původně výhradně zastávaných státem se výrazně zvýšil. To vedlo k formulaci obecného základního principu governance, že stát má "řídit, nikoli veslovat" (Osborne, T. & Gaebler, D.: Reinventing Government. Reading : Addison Wesley, 1992). Spočívá tedy ve zhmotnění tendencí k dekoncentraci funkcí, delegaci pravomocí a decentralizaci veřejné správy.

Analyticky významné jsou rovněž přístupy liberálních teoretiků k otázkám dosahování blahobytu (Mises, L.: Human Action: A Treatise on Economics. New Haven : Yale University Press, 1949), (Hayek, F.A.: The road to serfdom. London : Routledge, 1944). Hayek argumentuje zajímavým konceptem "rozptýlené znalosti" (dispersed knowledge), tedy informací, které jsou rozptýleny mezi jednotlivé tržní subjekty. Navíc existuje tzv. tacitní znalost, tedy explicitně nevyjádřená, a přesto používaná účastníky transakcí. Hayek s použitím těchto konceptů dochází k závěru, že stát jako direktivní autorita není schopen určovat tržní signály, ceny ani posoudit jednotlivé sociální situace a proto je nezbytné spoléhat na jednotlivce, jeho svobodné rozhodování a majetková práva jako cestu k blahobytu (Hayek, 1944).

Se specificitou řešených problémů sociální politiky souvisí také koncept dekomodifikace (Esping-Andersen, 1990). Teoreticky spočívá v tom, že prostřednictvím veřejného financování a veřejného poskytování určitých statků a služeb dochází k odstínění či "osvobození" člověka od působení tržních sil. Tento proces se v historii uplatňoval zejména v sociálně-demokratickém režimu welfare state. Jeho výhoda spočívá v tom, že umožňoval člověku existenci ve společnosti nezávisle na svých tržních příjmech právě ve vazbě na to, že určité problémy musí řešit každý člověk bez ohledu na to, jak je momentálně trhem ohodnocen. V praxi se projevuje zejména dostupností veřejných služeb a faktickým odstraněním sociálních rizik z běžného života. Racionalita těchto úvah spočívala v tom, že když budou lidé zbaveni závažných sociálních rizik, budou se moci bez obav věnovat produktivní práci a kvalitnímu životu. A také v tom, že v rámci sociální diferenciace řada lidí má omezenou možnost uspokojit si své potřeby na tržním principu – protože jejich rozpočtové omezení je nízké, a tudíž nemohou na trhu příliš "použít své peněžní hlasy".

V praxi se však stal princip dekomodifikace předmětem kritiky, protože řada příslušníků některých sociálních skupin tento princip využila k dlouhodobému sociálnímu parazitismu, často i mezi generacemi. Tento fenomén je známý jak z ČR, tak i z řady zemí EU (Francie), kdy se v souvislosti s globálním vývoje zvýrazňuje. V poslední době se však uplatňuje spíše opačný proces, tedy re-komodifikace, spočívající ve zpětném poskytování služeb na tržním principu, resp. regulací přístupu k veřejným službám, resp. stimulací pracovní aktivity oproti "životu na dávkách". Problémem dekomodifikace je také omezená možnost klientů volit si vlastní priority – je dostupná unifikovaná nabídka.

Jedním z významných důvodů pro systematickou aplikaci nástrojů sociálního státu je to, že lidská civilizace poměrně úspěšně řeší problémy a výzvy technické a přírodovědné (lety do vesmíru, využití elektřiny, výpočetní technika), ale v oblasti sociální je pokrok významně komplikovanější. Koncept sociálního státu se tak především snaží posunout dopředu schopnost civilizace při zvyšování životní úrovně populace, zejména ve sféře zdraví, vzdělání, bydlení a zajištění občanů proti existenciálním rizikům. Historie a empirický vývoj ukazují, že tento pokrok není automatický a ekonomické krize postihují zranitelnější sociální skupiny více a zejména ve zhoršení parametrů těchto sfér se týkajících. 

Nelze rovněž opominout, že "sociálno" lze po tržní ekonomice v zásadě svobodně stěhovat (mezi jednotlivými variantami uspořádání sociálních systémů), ale nelze ho ex ante vytěsnit či zrušit, lze jen předurčit jeho spotřebu a charakter veřejným či soukromým rozpočtovým omezením a pravidly participace v sociálních systémech. V tomto kontextu je skutečná dostupnost sociálních efektů a užitků v populaci (např. v podobě funkčního a důvěryhodného systému penzí, dostupného a kvalitního zdravotnictví nebo efektivní prevence sociálního vyloučení) klíčovým primárním výsledkem aplikace konceptu sociálního státu, přičemž je až sekundární (resp. závisí na zvoleném modelu sociálního státu a veřejné volbě v dané zemi), jaké dílčí mechanismy budou použity. Významné jsou také dlouhodobé efekty sociálně-ekonomického rozvoje a stabilita sociálních systémů, neboť tržní transakce mají tendenci k preferování krátkodobé momentální efektivnosti.

Lze vyslovit tvrzení, že dochází k dílčí konvergenci jednotlivých modelů sociálního státu v tom smyslu, že jednotlivé sociální subsystémy si prosazují vlastní poměry solidarity a ekvivalence ve vazbě na jejich faktický smysl, účel a funkci užitku v lidském životě, což koresponduje s Englišovou teleologickou koncepcí. To se ukazuje např. na odlišném poměru solidarity a ekvivalence v důchodovém a zdravotnickém systému. 

(Pokračování)