Ještĕ k dobré teorii/046: PENZE - o co jde/10

Tuto série v rámci seriálu o dobré teorii odstartoval M. Kalousek. Kritikou Babiše za "nereformu" penzijního systému. Asi ani tu chvíli netušil, do jaké pasti se chytil. Většinu článků jsem již průběžně publikoval a většina z nich měla značný ohlas. Potěšilo mě, kolik lidí chápe či začíná chápat, o co jde a proč právě penzijní problematika je klíčem k pochopení současnosti. Nyní zařazuji do seriálu o dobré teorii v pořadí publikování a pod společným názvem série.

Ze všech komentářů, které jsem dostal k problematice penzijního systému, jsem si ke zveřejnění vybral následující (dostal jsem jej v různých obměnách několikrát, odlišuji jej od svého textu barvou):

Josef Novák:

Znovu vás upozorňuji na skutečnost, kterou soustavně vědomě ignorujete: Lidé nad 50 let (a často už nad 45 let) jsou (nejen) mimo Prahu zaměstnavateli bez skutečného důvodu považováni za nepoužitelné (že tomu tak v posledních dvou, nebo třech, letech nebylo, na věci nic nemění, to brzy zase pomine).

Čili svými řečmi, že je třeba "posílit motivační roli penzijního systému tak, aby byl člověk motivován k prodloužení doby svého produktivního (výdělečného) uplatnění v souladu se svými individuálními možnosti", ze sebe před levicovými voliči nenávratně děláte toho pána, který má pokrývku hlavy s rolničkami.

Nemyslím si, že byste nebyl schopen si to uvědomit, a proto je na místě otázka: Jakou hru (a v čím zájmu) nám to tady předvádíte?

K vašemu výkladu "Bohatství a chudoba jako problém a jeho příčiny - část 1." Velmi důležitá jsou v tomto výkladu vaše slova: "podsunutí určitého zavádějícího pohledu může sloužit k manipulování s lidmi, k tomu, aby v upřímném přesvědčení, že "stojí na správné straně", byli nástrojem těch, kteří chtějí řešit problémy související s rozdělením společnosti na bohaté a chudé "po svém", ale hlavně "pro sebe", ve svůj prospěch, a to na úkor těch, kteří se nechali zneužít."

Sleduji vás již delší dobu a vše nasvědčuje tomu (rád se v tomto ohledu zmýlím), že právě vy jste ten, kdo se vehementně snaží podsunout hodnototvorné většině populace zavádějící pohled tak, aby si hodnototvorná většina populace myslela, že dělá něco pro sebe, přestože ve skutečnosti poslouží (na svůj úkor) velmi úzké (málo početné) skupině ku prospěchu této velmi úzké skupiny.

Proč stavíte svůj návrh důchodové reformy na něčem, o čem víte, že to nebude fungovat - jak chcete zaměstnavatele donutit, aby v dostatečném rozsahu přijímali lidi od 50 (nebo i 45) let výše?

Jak jsem vám již jednou napsal - předstírání hlouposti vám moc nejde, protože je nevěrohodné, hloupost mezi vaše slabiny určitě nepatří: Velmi dobře víte, že důchodová reforma se bude týkat všech občanů ČR, nikoli tedy jen Pražanů a vysokoškolských pracovníků (tj. kruhů, v nichž se pohybujete).
Vaše výzkumy o mezigeneračních týmech (vaše příspěvky zde na blogu jsem četl) neříkají nic o tom, jak i jiné zaměstnavatele účinně přinutit (motivovat, jak říkával jeden "roztomilý" psychopat z TOP 09 o nezaměstnaných) k tomu, aby přijímali do pracovního poměru lidi nad 50 (nebo i 45) let.
Vaše rada "Chce to prostě pracovat a hledat řešení" nebude uchazečům o práci 50+ (45+) nic platná, což dobře víte, ale nedbáte - a právě v tom nedbání od vás a od vám podobných je jedna z hlavních příčin hromadného úprku levicových voličů od "levicových" stran.
K tomu ode mě:

Je všeobecně známo, že stárnutí je proces, který lze charakterizovat nominálně (podle počtu let a měsíců), ale i reálně (jak je kdo skutečně starý – podle toho, jak vypadá, v jaké je fyzické, ale i psychické kondici). Největší rozdíly jsou patrně v oblasti psychického stárnutí, resp. v oblasti duševní aktivity spojené se schopností neupadnout do stereotypů a generovat inovace (nové myšlenky).

Problém Josefa Nováka je podle mě právě v předčasném psychickém zestárnutí, v upadnutí do stereotypů, z nichž se obtížně hledá cesta. Zvlášť, když se člověk chce ve stereotypech utvrzovat.

Někdy bývá příčinou takového předčasného psychického zestárnutí nezvládnutí situace v sociálním mikroklima, které člověka obklopuje. Pokud se chce člověk dlouhodobě uplatňovat na profesních trzích, musí na sobě pracovat fyzicky i intelektuálně. Ale ani to nestačí. Musí hledat své místo v tvůrčích týmech a podílet se na jejich perspektivním rozvoji. Třeba i tím, že včask uvolní své místo mladším a hledá způsob, jak svou aktivitou přispět ke stabilitě a rozšíření týmu. Není to lehké, ale jde to.

Problém současné doby je, že mnozí mladí lidé jsou vtahováni do pozičních her a zdánlivý dočasný úspěch se mění v zablokování jejich schopnosti přesahu stávajícího horizontu vidění reality. Někdy je to tím, že jsou různě vydíráni v malém (což není takový problém, když mají rodinu a hypotéku), aby se pak postupně stali poslušnými nástroji různých lobby. Pochopitelně, že část zaměstnavatelů takové zaměstnance vítá. V institucích, kde tato tendence převládne, nejsou kriticky myslící lidé obohaceni rozumem vyhodnocenou životní zkušeností vítáni.

Z toho hlediska je současná doba obtížná či spíše zlá. Proto je tak důležité zvládnout umění sebereflexe s využitím kritického myšlení a návazně na vyhodnocování zkušeností trpělivě budovat vlastní a všemu novému otevřený pohled na svět.

"Nelze spoléhat jen na rozum, v lidské psychice hrají významnou roli též emoce, imaginace, víra, intuice a další prvky, které mohou být v některých případech silnější než rozum" – říkají někteří a dopouštějí se tím určité nepřesnosti. Naše myšlení je totiž výrazně odlišné od počítačového, tj. od toho, jak pracuje počítač. K příčinám této odlišnosti se dostaneme později, až budeme hovořit o umělé inteligenci a o tom, zda může nahradit člověka, v čem ho může nahradit a zda "zbývá" pro člověka alespoň kousek místa k tomu, aby se mohl uplatnit jako nepostradatelná součást vývoje civilizace. Ukážeme si, že toho místa je víc než dost, tedy přesněji, že využívání tzv. umělé inteligence v řízení ekonomiky či společnosti neomezuje poptávku po specificky lidských schopnostech, ale naopak ji zvyšuje. A tím zvyšuje i roli odvětví, která přispívají k nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností v ekonomice a v celém společenském životě.

Nyní se otázkou toho, jak myslíme, co je v našem myšlení racionální a co je iracionální, budeme zabývat v kontextu těch pastí, které pro přirozený a v podstatě neomezený rozvoj tvůrčích schopností člověka přináší pokračující proces koncentrace majetku a snaha přeměnit moc pocházející z majetku v nepropustné bariéry, které by umožnily pochopit, o co ve společnosti jde a jak současné problémy pocházející z rozdělení společnosti na bohaté a chudé řešit. Ten, kdo má majetek a dokáže jej proměnit v nástroje moci ovládající lidskou psychiku, má možnost zneužívat citlivé prvky vývoje lidské psychiky, zablokovat přirozený vývoj lidského myšlení a následně pak s člověkem manipulovat. Analýze původu těchto mechanismů, jejich podobě a fungování se budeme rovněž věnovat,

Základem lidského myšlení je použití pojmů, vyjadřování se o realitě v pojmech či prostřednictvím pojmů a pojmových určení. Pojem není slovo. Slovo je jen symbol, který pojem zastupuje v komunikaci. Každý pojem, který funguje v našem myšlení, má složitou strukturu, která je dána:

- Pojmovými určeními, do kterých vstupuje, které upřesňují jeho obsah, kterými se snažíme druhému člověku či jiným lidem přiblížit, jak daný pojem chápeme.

- Představami, které si o obsahu pojmu, o tom, co pojem vyjadřuje, vytváříme, představami, které máme každý poněkud odlišné, které prostřednictvím pojmových určení rozvíjíme, kterými se vzájemně snažíme dosáhnout větší shody v chápání pojmu.

- Emociálními prvky včetně motivací a vůle k něčemu, které představy spojené s pojmem a pojmovými určeními vyvolávají, které pociťujeme při používání pojmů jak při individuálním přemýšlení, když se o něčem rozhodujeme, tak i při použití pojmu v rámci komunikace.

- Existenciálním přesahem poznatků, které jsou prostřednictvím pojmů vyjadřovány a uvědomovány, tj. tím, jak člověk to, co vyjadřuje pojmy, chápe a prostřednictvím pojmů vztahuje ke smyslu svého žití a bytí.

Celý systém pojmového poznání (pojmových určení propojený s představami a emocemi, který je podstatnou součástí našeho přítomného, tj. okamžitého bytí) se neustále rozvíjí v kontaktu s realitou, artefakty i při komunikaci s druhými lidmi. Každý člověk každý pojem i každé pojmové určení chápe více či méně jinak než jiný člověk, nicméně v rámci komunikace a při dobré vůli lze formou komunikace dosáhnout dostatečně shodného chápání tak, abychom se mohli shodnout například na tom, o co jde a co dělat.

(Pokračování)