Ještě k dobré teorii/018: O interdiscilinaritě V.

Ve svých 90+ podává doc. Vladislav Pavlát neobyčejně svěží intelektuální výkony. Předvedl to i svým příspěvkem na 22. ročník konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, který byl zaměřen na problematiku Bohatství a chudoba jako problém a jeho řešení (Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie a klíč k perspektivnímu řešení problémů bohatství a chudoby). Uveřejňuji na pokračování jeho příspěvek, protože obsahuje nejen využitelná doporučení, ale i shrnutí dlouhodobých zkušeností z týmového výzkumu. Do první části jsem zařadil anotaci i seznam literatury, aby si případný pramen ke sdělením v jednotlivých pokračováýních mohl zájemce dohledat.

O interdisciplinárním přístupu ve vědě a ve vysokoškolské výuce – 5. část

Vladislav Pavlát

2. Poznámky k možnostem aplikace interdisciplinárního přístupu ve vysokoškolské výuce

Základní představu o šíři a záběru literatury o aplikaci interdisciplinárního přístupu v pedagogice český čtenář může ziskat z měsíčních přehledů zahraniční i české literatury z posledních let, který vydává knihovna J.A.Komenského. (Národní pedagogická knihovna, 2018.) Užitečné je rovněž seznámit s plánem střednědobé strategie mezinárodní organizace UNESCO o rozvoji vzdělávání (UNESCO MediumTermStrat 2014-2021).

Za předobraz interdisciplinárního přístupu k řešení určitých problémů by bylo možno považovat např. vytvoření moderního univerzitního výukového kurzu (včetně videoprogramu), určeného pro studenty vyššího ročníku určitého studijního oboru (např. bankovnictví), který by mohl jejich znalosti z jednotlivých předmětů umocnit na kvalitativně vyšší úroveň tím, že by vzájemně propojil podstatné souvislosti z různých oborů.

Lze si představit např. přednáškový kurs o globalizaci bankovnictví, podložený promyšleným výběrem informací z historického vývoje bankovnictví a jeho regulace, z oblasti managementu, marketingu, apod., kterým by se pokusil veškeré informace z výše uvedených oblastí vzájemně propojit, a to z různých aspektů (např. z pohledu vývoje různých druhů rizik, apod.).

Potenciální přednášející by musel předložit návrh podobného kurzu k diskusi učitelům zvolených předmětů, popřípadě i přizvaných odborníků z praxe. Předpokládalo by to ovšem to, že by přednášející sám dobře znal alespoň jeden ze zmíněných oborů a že by rovněž měl určité vlastní praktické zkušenosti z oblasti mezinárodního bankovnictví. Tento postup již je praktikován v té či oné podobě na některých renomovaných zahraničních univerzitách (hlavně v USA nebo v Anglii).

Po jednotlivých přednáškách daného kurzu by následoval seminář, kde by studenti diskutovali o hlavních tezích přednášky, případně také předkládali vlastní seminární práce, posuzované přednášejícím. Podobný postup ovšem je velmi náročný a v dnešních českých podmínkách téměř neuskutečnitelný z mnoha důvodů, které si vysokoškolští pedagogové dokáží jasně představit i z vlastní zkušenosti.

Speciální výukové kurzy, konstruované výše popsaným způsobem, by mohly napomoci překlenout dosavadní překážky spojené s výší úvazků a odměňováním několikerým způsobem. Za prvé, pokud by šlo o kurzy probíhající na universitním informačním systému jako výběrové nebo doplňkové kurzy, nemuselo by platit omezení, kdy je zavedení tzv. nepovinných přednáškových kurzů (obvykle bez seminářů) podmiňováno určitým minimálním počtem osob. Pedagog, který přednáší určitý základní kurs, který garantuje, by měl za úkol pečovat o chod speciálních "internetových" kurzů.

Předmětem této stati není konkretizace souboru konkrétních obsahových i organizačních opatření, nutných k přechodu na nový systém. Kontrolu znalostí účastníků podobných kurzů dnes lze zabezpečit lépe než v minulosti (např. při tzv. korespondenčních kurzech, nebo u kurzů tzv. dálkového studia) sofistikovanějšími metodami s využitím robotů, umělé inteligence apod. V konečném výsledku by mohla podobná investice být levnější než platy učitelů zajišťujících dosavadní tradiční systému přednášek, nehledě k demonstračnímu efektu zavedených inovací. Na tomto místě je nezbytné poznamenat, že zavedení inovačních přednáškových kurzů se bude týkat pouze některých výukových předmětů, počet "nových" kurzů nebude velký, neboť příprava podobných kurzů je obsahově i velmi náročná. Menší university zde narazí na kapacitní omezení v oblasti vědecké práce svých pedagogů.

V oblasti doktorského studia by jistě bylo možno již při volbě témat disertačních prací témata vyžadující při jejich řešení uplatnění interdisciplinárního přístupu. Na potřebu takových disertačních prací poukázala již v r. 2011 např. Murawska, která zároveň upozornila na to, že dosavadní oborová vázanost disertací je překážkou, která prakticky znemožňuje tento inovační přístup. (Murawska, Interdisciplinarity, 2011, p.232).

Zároveň je nutno zdůraznit, že tyto inovace rozhodně nemají vést k "odcizení" studentů od pedagogů, ale naopak k vyšší efektivnosti výuky. Průběh příštích let velmi pravděpodobně bude probíhat ve znamení experimentů a významných inovací, které obohatí život universit.

Závěry

Interdisciplinární přístup se řadí mezi široce uznávané metody vědecké práce. Patří mezi nadějné inspirativní metody, které podněcují k identifikaci a hlubšímu rozboru vzájemných vztahů mezi zkoumanými jevy a procesy. V oblasti vysokoškolského vzdělávání v České republice dosud není dostatečně doceňován význam výukových forem, vycházejících z principů interdisciplinárního přístupu. Bylo by žádoucí ověřit možnosti postupného překonávání dosavadních překážek, které dosud brání zavádění nových přístupů ve výuce a iniciovat i nezbytné změny v příslušných předpisech. University, kterým se podaří zavést nové výukové metody v dostatečném rozsahu, nesporně mohou získat v soutěžení o kvalitu výuky nemalé konkurenční výhody. Investice do moderních metod – jak ukazují zkušenosti z některých zahraničních universit (zejména v USA) – totiž mohou být i vysoce návratné.