Naše perspektiva: Tvůrčí mezigenerační týmy/3

Pokud si chceme udělat konkrétní představu o tom, jak řešit současné problémy aktuálně i v dlouhodobé perspektivě, neobejdeme se bez pochopení mnohostranné role tvůrčích mezigenračních týmů (TMT). Na pokračování uveřejňuji vybrané pasáže závěrečné zprávy z nízkonákladového výzkumu na téma Analýza Průmyslu 4.0 a význam tvůrčích týmů s důrazem na interdisciplinární a mezigenerační spolupráce, kterého jsem měl příležitost se zúčastnit jako člen týmu, který vedla téměř o dvě generace mladší kolegyně Ing. Lenka Říhová, Ph.D. Podrobnější úvod k této sérii viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7315-nase-perspektiva-tvurci-mezigeneracni-tymy-1.html

K tomuto dílu ještě dodám další podrobnosti o výzkumu v této oblasti. Na malý výchozí projekt, o kterém referuji, navazují další, které již realizujeme či připravujeme. Velmi významné je získat co největší přehled o tom, co a jak funguje. Proto velmi uvítám každý podnět zdola. Pokud někdo víte o jakémkoli tvůrčím týmu, který by bylo možné zahrnout do vytváření jejich celkového přehledu (jejich zmapování), velmi to uvítám. Stačí upozornit v komentáři. Za trvalejší spolupráci na daném tématu budu zvlášť vděčný.

Nyní již k samotné prezentaci projektu – 3. část:

1 TEORETICKÁ VÝCHODISKA

Týmová spolupráce je s vývojem lidské společnosti neoddiskutovatelně spjata. Právě mezilidská spolupráce je základním kamenem pro vznik inovací nejrůznějšího druhu. Střetávání kultur, etnik a zástupců sociálních skupin se zástupci skupin jiných mělo za následek rozvoj lidské představivosti, obohacování znalostní základny a přinášelo množství inovativních idejí. Na otázku, kolik vynálezů, teorií a nástrojů by bez týmové práce nikdy nevzniklo, těžko najdeme přesnou odpověď. Lze však vytvořit dostatečnou informační základnu pro zkoumání současných tvůrčích týmů a jejich tvůrčího potenciálu pro budoucí uplatnění a pro zvyšování konkurenceschopnosti firem a tím i celé ekonomiky.

První kapitola této práce je proto zaměřena na syntézu soudobých poznatků o podstatě, vzniku, vývoji týmů a jejich stabilitě, stejně jako kreativitě, a to vždy v návaznosti na mezigenerační či interdisciplinární charakter týmu. Hlavní představené poznatky této kapitoly poskytly teoretický podklad pro přípravu i realizaci vlastního šetření mezi tvůrčími mezigeneračními týmy.

1.1 Tvůrčí týmy a kreativita

Je obecně známo, že kreativita přispívá k řešení problémů a tvorbě inovací. Kreativita je mimo jiné poháněna spojováním různorodých myšlenek nebo aplikací myšlenek uplatňovaných v jednom oboru do oboru jiného, tedy v případě interdisciplinární spolupráce.

Tento předpoklad potvrzuje, že kreativita není pouze usilovnou prací samotářů, ale především je důsledkem sociální interakce lidí, kteří na sebe vzájemně působí a ovlivňují se, který buďto zesiluje nebo potlačuje kreativitu jednotlivců (Uzzi & Spiro, 2005). Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že i tak velké myšlenky jako např. Airbus A380 nebo operační systém Windows nebyly prací jednotlivců, ale byly výsledkem efektivních kreativních sociálních sítí, které jsou typické výměnou znalostí, dovedností a zkušeností mezi jednotlivými aktéry těchto sítí (Jiang, Zhang & Zhou, 2018).

Sítě kreativních interakcí však nejsou statické a průběžně se mění s tím, jak se mění tým (Perry-Smith & Shalley, 2003). Navíc se v současnou chvíli jenom málo ví o tom, jaké zákonitosti tyto sítě následují a jak se sítě vyvíjejí. Mimo to předchozí výzkumy, které byly v této oblasti realizovány, přinesly smíšené výsledky, ze kterých nelze sumarizovat jednoznačné východisko. Například Perry-Smith a Shalley (2003) zdůraznili zejména důležitost konceptu dynamických sociálních sítí a zavedli spirálový model, pomocí něhož zachytili cyklický vztah mezi kreativitou a pozicí v síti. Oproti tomu například Leenders, Van Engelen a Kratzer (2003) zjistili, že jeden z nejdůležitějších determinantů, ovlivňující kreativitu NPD týmů, je komunikační vzorec. Chen, Chang a Hung (2008) potvrdili, že sociální interakce můžou zvýšit úroveň kreativity taktéž ve výzkumných týmech. Kratzer, Leenders a Van Engelen (2010) vyzkoumali, že týmy, které mají širší škálu sociálních a informačních vazeb, více přicházejí s kreativními, neotřelými a uskutečnitelnými výstupy než týmy, které mají těchto vazeb méně.

1.2 Vývoj skupiny a její stabilita

Studie, které se věnují vývoji týmů, započaly v díle Tuckmana (1965), který rozdělil fáze vývoje malé skupiny na:

Později Tuckman společně s Jensenem (1977) původní fáze revidovali a přidali další fázi navíc, a to adjourning (ukončení). Vytvořili tak nový model fází, kterými skupiny v čase prochází. Oproti tomu Gerstick (1988) přišel pouze s třífázovým modelem rozvoje skupin, který zahrnuje první setkání, přechod a dokončení.

Další model poskytli Khang a Moe (2008), kteří navrhli dynamický model životního cyklu mezinárodních projektů (které jsou vypracovávány národními týmy) zahrnující fáze:

První dva modely by se mohly řadit pod sociálně psychologické modely. Avšak mimo Khang a Moe i další odborníci zkoumali vývoj týmů ještě z dalších hledisek.

Například Carrier přišel s modelem označovaným jako Cogův žebřík (Mink, Mink, & Owen, 1987), který obsahuje celkem pět stadií:

Tento model by mohl být označen čistě za psychologický. Za psychologický model by mohl být považován i model Whitakera (1999), který vývoj skupiny rozdělil na tři fáze: zařazení, prosazení a spolupráci.

Z výše uvedeného vyplývá, že lze vývoj týmů seřadit do určitých fází (stadií), tedy časových úseků, kterými si týmy musí projít, aby pracovaly efektivně. Avšak Moran (2004) argumentuje, že výše uvedené teoretické modely nebyly dostatečně ověřeny a neexistuje k nim dostatek empirických evidencí.

Existují však i takové teorie, které vývoj skupiny nerozdělují na jednotlivá stadia. Lze uvést například Balesův rovnovážný model vývoje skupin, podle kterého skupiny sice fázemi procházejí, ty se však můžou opakovat. Výkon skupiny tak není finálním výsledkem řady na sebe navazujících stadií, ale spíše výsledkem rovnováhy, jenž je tvořena dokončeným úkolem a emocionálními a sociálními vztahy (McClain, 2005). Rozdílný přístup k vývoji skupiny má W. Bion (1961), který zpracoval teorii zakládající se na emočním obsahu a úrovni spolupráce skupiny, a to z toho důvodu, neboť jsou tyto entity vždy přítomné, avšak v různém poměru. Úroveň práce skupiny se může pohybovat na škále od "nízké" po "vysokou", kdežto emoční obsah je popisován na vzorci útok vs. útěk, párování vs. rozdělování a závislost vs. nezávislost. Dle Beionovy teorie je prvotní fáze vývoje skupiny charakteristická nízkou úrovní spolupráce jejích členů, koncentrací vlivu a pozornosti k autoritám a nejčastějšími zmiňovanými aspekty zde patří závislost a útěk. Střední fáze je charakteristická možnou tvorbou podskupin a častěji je pozorován útok a párování. Poslední fáze je charakteristická zvýšeným párováním členů, rostoucí úrovní spolupráce a ustanovení skupinových norem. Až v poslední fázi dokáže skupina efektivně zvládat napětí a konflikty a převládají v ní pocity jako důvěra a otevřenost. Tato teorie se tak snaží poukázat na významnost vztahů ve skupině, práce s rolemi a také vyzvedává důležitost role lídra, a to zejména pro konstruktivní posun skupiny (McClain, 2005).

Poznatky plynoucí z provedené analýzy tuzemských a především zahraničních empirických analýz, odborných článků a dalších relevantních zdrojů, stejně jako znalosti autorů z předešlých prací zaměřených na mezigenerační spolupráci, byly využity při konstrukci dotazníku, který je představen v kapitole druhé, stejně jako při evaluaci zjištěných poznatků a tvorbě doporučení.

(Pokračování)