Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/24

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

24. část

František Neužil

Jihočeský vladyka (Chelčický) si ani neodpustil sáhodlouhé a hlubokomyslné úvahy o tom, že "žena jest brána ďáblova a nástroj mocností pekelných".¹¹⁰

I čtenář, jenž není příliš nakloněn našemu pojetí husitství, zajisté sám odhalil, že jihočeský písmák nenalezl pro své zajisté velmi upřímně myšlené názory v tehdejší společnosti příliš mnoho porozumění: odmítli je nejen Zikmundovi hrdlořezové, opásaní znamením kříže, leč též i slovutní a veleušlechtilí pražští univerzitní "mistři-fistři", jakým byl kupříkladu mistr Příbram, jenž si sice upřímně přál dosáhnout opětného smíru s katolickou "matkou-církví", avšak pochopil, že uherský král Zikmund míní zcela vážně záměr vyhubit v Čechách všechny stoupence husitského a viklefského kacířského moru, jak mu to přikazovala příslušná papežská bulla, takže i jeho ctihodné a velevážené osobě, která se aktivně hlásí ke kalichu a k přijímání svátosti oltářní netoliko pod jednou v podobě oplatky nekvašeného chleba, ale i doušku vína z kalicha, jde o hrdlo a statky, a proto rozumně usoudil, že kdyby dogmaticky ortodoxně trval na slovech apoštola Pavla, že chceme-li se postavit ďáblovým úkladům a vládcům pekla, musíme se především opásat "mečem ducha, jímž jest slovo boží", možná by velmi rychle dosáhl "pokladů zlata trvalejších a dražších na věčnosti", leč současně by spolu s dalšími kališnickými kacíři přišel o své ctěné hrdlo i statky, o nichž sice jako dobrý křesťan ví, že jsou časné a pomíjivé, přece však by je zatím opouštěl dosti nerad.

Chelčický ovšem se svými názory, že pro opravdového křesťana, jenž upřímně následuje svého spasitele, není prioritou zachovat si zdraví a pomíjivý život, ale jedině usilovat o spásu své duše – a jelikož bojem se nikdo smrti nevystříhá, nelze usmrtit bratra v Kristu, a to ani v obranném, spravedlivém boji, neboť duše vojáka-křesťana, jenž zůstane po takovém boji na živu, nemůže být spasena – musel narazit především u radikálních táborských kněží a kazatelů jakožto politických vůdců členů táborské "obce polem pracující", kteří se pokládali za "bojí bojovníky" – a jihočeskému vladykovi možná v nábožensko-filosofických disputacích připomněli, že o pravdivosti úvah, které sepisuje za zdmi své tvrze, by měl především přesvědčit například divoké Kumány, o jejichž počínání, kterým si vysluhovali plnomocné odpustky, jsme se již zmiňovali. A tak není divu, že Chelčický vystupuje proti chiliastickým vizím táborských kněží, kteří prý "sú velcí lháři", neboť "držie to, že někdy lidé budú nebo již jsú zde v těle bez boje, tak mienice, že pro svatost života nového nebudú mieti zápalu a hnutie v těle k žádostem smilným a k hněvóm, ku pýše a k jiným hřiechóm."¹¹¹ (Chelčický měl možná na mysli proroctví, že "v tomto obnoveném království nebude žádného hříchu, žádného pohoršení, žádné ohavnosti, žádné lži, nýbrž všichni budou vyvolení synové boží, přestanou všechna utrpení Kristova i jeho údů", které jsme již uvedli z "Husitské kroniky" Vavřince z Březové).

V polemice s radikálními táborskými kněžími z toho důvodu jihočeský písmák rozhořčeně píše: "Protož marně myslé nynie lidé ti, ješto s takú mocí tohoto světa a s braní připravujie se, chtiece ďábla zkaziti. Nebo když s praky přilehnú, chtiece zdi obořiti, v nich ďábel bydlí v lidu zlém, kteří sú se zavřeli ve zdech, toho ďábel nic netbá. Nebo vyjda ďábel z těch zdí, ješto je oni bořie i s lidmi zlými nemilostivě, i vejde v ně a bude bydliti v jich srdci ukrutném a nelaskavém...Takéž lid takovej zlý vzbúří ďábel u veliký nepokoj skrze sváry, boje, mordy, jakož se vidí na oko a zjevně nynie takové vzbúřenie a vřenie jako masti, hněvy, všelikými hněvy jedni proti druhým."¹¹² A dokonce se mění v žalobníčka, zapomínaje poněkud, že všemohoucí, vševědoucí a milostivý bůh může mít k jeho žalobám podobný, lehce přezíravý postoj, jaký má učitel v první třídě obecné školy ke hláškám, jimiž ho častují žáčkové žalující na své kamarády: "Ale k veliké své hanbě i k žalosti musíme vyznati o našich bratřích, kterak sú podtrženi chytře od šatana a od svatého čtenie jsú odstúpili v divné a v neslýchané smysly a skutky. A když šatan najprvé přistúpil k nim, ne s holú tváří přistúpil jest, ukazuje se ďábel, ale v oděv stkvúcí dobrovolné chudoby, kterúž Kristus kněžím přikázal, jest držeti, práce snažné v kázání a v posluhování lidem a v dávání těla božího a krve jeho svaté, a to jest rostlo tak dlúho, až se lid veliký přichytil k nim. A potom se ještě ďábel jinak oděv, v proroky a zákon Starý, i přistúpil k nim a z toho chtiechu  na pospěch súdný den udělati, spraviše, že sú anjelové, ješto pohoršenie všecka mají vybrati z královstvie Kristova a že oni súdie svět. Tu mnoho zabitcóv naděláchu, lidi mnohé zchudiechu a neodsúdiechu podlé svých řečí světa, nebo rokové jich minuli sú... Protož ďábel chtě pád mnohý uvésti na lidi na mnohé, ne sprostně se jest oděl, ale v chudé kněžie a v svátosti božie, v písma mnohá a v smysly povýšené."¹¹³  

Vidíme, že Petr Chelčický zaujal odmítavé stanovisko k boji táboritů, když vyslovil zásadní nevíru ve výsledky bojů husitských vojsk, neboť bojující lid byl vlastně Chelčickému stejně odporný jako bojující šlechtici. Ukázali jsme, že hloubavý jihočeský vladyka dovedl postihnout rozličné formy vykořisťování poddaných a ukázal v mnoha podrobnostech feudální útisk. Postavil se na stranu poddaného lidu, přesto však, že takto ostře zobrazil život odírané venkovské a městské chudiny a, jak znovu opakujeme, přesvědčivě ukázal, že především venkovští poddaní jsou v organizaci středověké feudální společnosti stavem zasluhujícím největší úcty, nedovedl se doopravdy sžít s objektivními celotřídními potřebami, zájmy, sny a touhami pracujícího lidu. Chelčického rady, jak odstranit bídu, útisk a vykořisťování, nevycházejí z pozic lidových pracujících mas, nýbrž z povzneseného postoje jedince zarmouceného zkažeností světa.

Právě proto, že mezi prostými, obyčejnými lidmi vyrostlo poznání, že jen revolučním bojem mohou poddaní a chudina zlepšit svůj život a odstranit zlořády feudálního útisku, muselo každé nabádání ke klidu, trpělivosti, odříkání a pokoře nahánět vodu na mlýn starému světu. Vykořisťovaní a odíraní lidé svrhli na Táboře po staletém útisku své vykořisťovatele a dali se do výstavby nového, lepšího života, v němž, jak doufali, již žádní "údové hrbovatí" nebudou sdírat z chudých a těžce pracujících lidí na svatého Jiří a svatého Havla poddanský úrok.  Nutnost zaujmout určitý postoj k bojujícímu lidu budujícímu nový svět, osvobozený od všech forem feudálního vykořisťování a kategorií feudální renty, dostihla i Petra Chelčického v tichu a ústraní jeho zemanské tvrze.

Ještě jednou musíme konstatovat, že rozbor traktátu "O boji duchovním" z let 1420-21 jednoznačně odpovídá, že Chelčický, který tak ostře viděl do praxe feudálního útisku, se k vládnoucí revolučně demokratické chudině, která na Táboře rozvinula boj proti "nepřátelům božím", jenž měl obrodit celý křesťanský svět a budovala nový, spravedlivější společenský řád, postavil odmítavě. Česká země v té době sténala pod kopyty cizáckých agresorů a zuřil v ní otevřený třídní boj v podobě zápasu na život a na smrt mezi "božími bojovníky" a "nepřáteli Kristovy boží pravdy". Kdo mohl v takové konkrétně historické situaci, v níž se naplnila životem slova z kázání Jana Želivského: "Proti božímu království spravedlnosti a lásky stojí velký ryšavý drak – římský král Zikmund!", velebit trpělivost, pokoru a bezbranné ponížení? Jenom ten, kdo buď stál na straně vykořisťovatelů, nebo ten, kdo zůstal osamocen, mimo lid a žil jen v opuštěnosti svého srdce a hloubavé mysli. Chelčický byl právě příkladem takového jedince, zůstal mimo všechny husitské strany, musel však zůstat v opozici i proti katolickým prelátům, Zikmundovi a panstvu. Byl sám, neměl víru v obyčejné pracující lidi a v jejich spravedlivý boj, zmítal se v pochybách od jedné strany ke druhé a dospěl k závěru, že je nutno zříci se tohoto světa, uchýlit se jen k duchovnímu boji proti všem společenským zlořádům.

Petr Chelčický proto stanul ve všech důležitých otázkách přímo proti táborskému chiliasmu, mezi jeho odpůrci. Táborské chudé kazatele, své někdejší bratry, postavil na pranýř jako žáky ďáblovy. Boj táborů byl přitom spravedlivý, hnal kupředu vývoj společnosti, bořil staré vykořisťovatelské řády, stavěl základy lepšího života, byl i vlasteneckým bojem proti cizákům. Každý, kdo se stavěl proti táborskému boji, každý, kdo nabádal ke klidu a mírnosti, stavěl se, ať chtěl či nechtěl, na stranu feudálů, stranu katolické feudální reakce. A proto musíme odmítnout Chelčického útoky proti chiliastům, proto musíme ukázat jejich reakčnost, proto musíme objektivní důsledky traktátu "O boji duchovním" charakterizovat jako protirevoluční a protilidové.

Petr Chelčický byl ovšem protivníkem táborské chudiny ne proto, že by hájil zájmy feudálů, nýbrž proto, že žil a hloubal o samotě, mimo lidové houfy a mimo vlastní zájmy chudiny. Objektivním výsledkem úvah přemýšlivého zemana Petra bylo protilidové a kontrarevoluční stanovisko v otázce přípustnosti táborských bojů. Chelčický se tak přiřadil vedle univerzitních mistrů mezi hlavní odpůrce chiliastického Tábora. V roce 1420 se ještě Petr Chelčický stýkal s některými táborskými bratřími a vedl s nimi obsáhlé rozhovory. Avšak už tehdy se připravoval úplný rozchod jihočeského písmáka, jenž byl patrně subjektivně přesvědčen, že jeho stanovisko není protilidové, ale že jeho návrhy jsou užitečné a obecně prospěšné, s táborskými revolucionáři.¹¹⁴

Poznámky:

108) Chelčický, P.: Drobné spisy, v citovaném vydání str. 31-33 (jedná se právě již o traktát "O boji duchovním").

109) Tamtéž, str. 28-29.

110) Viz tamtéž, str. 82-85.

111) Tamtéž, str. 32.

112) Tamtéž, str. 36-38.

113) Tamtéž, str. 41.

114) Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 170-176. Na úplný závěr výletu do myšlenkového světa Petra Chelčického uvedeme překlad několika staročeských slov, která se objevila v ocitovaných textových pasážích Chelčického traktátů, do soudobé češtiny: braň = zbraň; búr = hanlivě sedlák; hlavatí lidé = mocní, (přední, významní) lidé; hrdláč = darmožrout, žrout; nadánie = obdarování; peřestý = strakatý; počtení = ustanovení; podešli = vloudili se; právě = opravdu, správně; prázniti = zahálet, lenošit; srce = srdce; srch = sršeň – další hanlivé označení pro sedláka; tělestný = tělesný, hmotný; tráveniny = jed; upřímý = přímý, otevřený; výr (vejr) = hlupák – jiné dobové označení pro sedláka; zbožie = bohatství, majetek; zpletenie = spleť, zmatek – viz Chelčický, P.: Drobné spisy, v citovaném vydání str. 226-239, kde čtenář nalezne slovníček staročeských výrazů.

Moje poznámky:

Existují období, kdy stanovisko racionálního kompromisu má prázdný průnik množiny příznivců. To je i doba a osud Petra Chelčíckého. F. Neužil se oproti němu zjevně netají sympatiemi k chiliastům, tehdejší "levé úchylce". Má to ovšem jeden problém. V době, kdy se P. Chelčický rozchází s radikálním husitským hnutím dochází v Táboře k postupném eliminování původního rovnostářského programu a vítězí rozdělení na bohaté a chudé, které nabývá takových rozměrů, že mnozí zástupci chudiny odcházejí z Tábora k Rožmberkovi. Experiment velmi rychle skončil. Proč? - Zde je nám F. Neužil ještě lecco dlužen.

(Pokračování)