Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/50

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

50. část

František Neužil

Je naprosto zjevné, že jedinou sociálně ekonomickou vrstvou v sociálně třídním rozvrstvení české feudální polipanské společnosti, která měla ekonomický i politický prospěch z kontrarevolučního sociálně politického vývoje, byl stav "pánů korouhevních", čehož dokladem je koneckonců i zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem, které můžeme označit za "politickou thermidorizaci" onoho kontrarevolučního sociálně ekonomického a politického vývojového procesu. Ani Jiří z Poděbrad coby "král dvojího lidu", kališníků a katolíků, ovšem vůbec nebránil rozvoji stavovského zřízení ke stavu, kdy na konci patnáctého století "dávné usilování šlechty, dobýti vrchu práva i státi se stavem výhradně panujícím v zemi, dostihlo konečně k cíli svému a slavilo vítězství vynešením prvního kodexu práv českých, ježto značí se jménem "Zřízení zemské krále Vladislava r. 1500". Ponížení lidu obecného v porobu, obmezení politických práv stavu městského na obor tak úzký, že trvati nemohla, a nález, že stav panský a rytířský, oč se na sněmu svolili, ustavovati mohli za právo, dali do rukou šlechty všecku moc nejen zákonodárnou, ale dle okolností časových i soudní a vykonávací.

Král nedomyslný a slabý nebránil proudu tomu: anobrž když města, spatřivše v nových právech svou politickou záhubu, zdvihla se později k odporu, jal se i sám straniti proti nim, až po drahně létech, zpozorovav konečně, že měl i on státi se pánům českým asi tím, čím císař byl knížatům německým (pouhým majestátem bez hmotné moci a bez důchodů), obrátil se na cestu poněkud jinou."²²⁷

"Husitský král" Jiří Poděbradský, jenž se zúčastnil bitvy u Lipan jako čtrnáctiletý kluk v řadách bojovníků vítězné "panské jednoty", se později z vlastní vladařské zkušenosti přesvědčil, jak vratkým byl "zemský mír", dosažený nelítostnou fyzickou likvidací vojáků táborských a sirotčích polních rot, jak Pyrrhovým vítězstvím pro český národ a pro českou zemi byl výsledek lipanské krvavé řeže, jak i jemu samotnému by se mnohem lehčeji vládlo, kdyby byl výsledek lipanské bitvy jiný, neboť vojensky rozdrcená strana katolická (neboli katolická šlechta) by se nikdy proti němu nedokázala postavit jako reálný mocenský protivník.

Bylo logické a zákonité, že po Lipanech zdvihli velmi rychle hlavu katoličtí preláti jako církevní feudální magnáti a, mocensky zaštítěni papežskou římskou kurií, která zrušila platnost kompaktát – již v prvním díle našeho vypravování o husitství jsme se zmiňovali o papežské bulle, která na jaře roku 1420 volala do boje veškeré křesťanstvo "k vykořenění husitů, viklefistů a jiných kacířů"²²⁸ a objektivně si tak kladla za cíl vyhubení celého českého národa – dožadovali se restituce církevního majetku a likvidace svobody svědomí, možnosti svobodně vyznávat náboženskou víru – a to i pro poddané –, což byla jediná vymoženost husitské revoluce, jediná svoboda, která zůstala uchována venkovskému poddanému lidu a městské chudině, takže lidové pracující a vykořisťované, sociálně ekonomicky i politicky utlačované a bezprávné masy byly po jistou dobu – do bělohorské bitvy a po ní následujícího "Obnoveného zřízení zemského" – alespoň ve sféře duchovně praktické, nábožensko-filosofické tvorby osvobozeny od nevolnictví a otroctví. 

Pohlaváři po lipanské bitvě znovu mocensky probuzené katolické církevní hierarchie, která vždy patřila k úhlavním a nejhorším nepřátelům českého národa, tak představovali politické nebezpečí nejen pro kališnickou šlechtu, ale i pro katolické pány, pro celý stav "pánů korouhevních", což se ukázalo na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, kdy vzájemnou náboženskou toleranci mezi katolickou a utrakvistickou stranou vystřídala zuřivá intolerance, z níž vyšlehly plameny krvavých náboženských válek. I z toho plyne, že bitva u Lipan nebyla žádným šťastným okamžikem českých dějin, jak se jí v potu tváře snaží vylíčit rozliční filosofičtí a političtí reakcionáři, ale obrovskou historickou tragédií, kterou ovšem způsobila, jak musíme znovu připomenout, neschopnost husitské měšťansko-šlechtické opozičně reformní strany stát se stranou opravdové buržoazně demokratické revoluce a vytvořit v lůně feudálních výrobních vztahů alespoň zárodečné buňky kapitalistických vlastnických struktur, buržoazní třídně sociální dělby práce a společenské diferenciace. Kdyby se tak bylo stalo, mohly mít české země podobný historický vývoj jako Anglie či Nizozemí – anebo jako Švýcarsko, a pokud ne, české království si mohlo i pod nadvládou Habsburků ponechat náboženskou svobodu podobně jako království uherské – a nemusely se na své cestě dějinami potkat s Bílou Horou.

Na výsledek lipanské bitvy osobně doplatil kněz Mikuláš Biskupec z Pelhřimova, o němž jsme se již zmínili, že byl na podzim roku 1420 zvolen biskupem organizačně samostatné táborské církve a je o něm známo, že na konci února roku 1421 dělal špinavou ideologickou a politickou práci za pražské univerzitní "mistry-fistry", když spolu s Mistrem Jičínem zaslal do Prahy list, jenž obsahoval "věci žalostné a v náboženství křesťanském dříve neslýchané, kterak na jejich hoře Táboře bylo ze zvráceného učení některých kněží a zvláště jakéhosi Martina, kněze z Moravy (čili Martina Húsku, řečeného Loquis), přes čtyři sta osob obojího pohlaví nakaženo pikartským kacířstvím."²²⁹ Na basilejském koncilu r. 1433 Biskupec neohroženě hájil artikul o stíhání veřejných hříchů. Po lipanské katastrofě nepodepsali táboři kompaktáta a měli se zříci vlastní církve. V tomto posledním zápase Prahy a Tábora (v letech 1441 – 1444) psal Biskupec latinsky i česky obrany a výklady, které pak shrnul ve své největší dílo, jímž je velký sborník traktátů a dokumentů k vnitřním dějinám sporů mezi stranou táborskou a pražskou. Když r. 1448 Jiří Poděbradský dobyl Prahu, podrobil se mu následujícího roku i Písek a Biskupec odešel na Tábor. Ale i ten se v srpnu 1452 poddal zemskému správci a táborští kněží, Mikuláš Biskupec spolu s Václavem Korandou, v té době již starci, které táborská obec Jiřímu z Poděbrad coby zemskému správci bez rozpaků vydala, dožili jako vězni na jeho hradech: Biskupec na Poděbradech, kde si patrně urychlil svůj skon pokusem o útěk, při němž utrpěl těžké zranění. Mikuláš Biskupec z Pelhřimova zemřel roku 1459²³⁰ a je příznačné, že z pražských univerzitních "mistrů-fistrů" se jej v době jeho uvěznění nikdo nezastal, nevystoupil na jeho obranu, alespoň o tom neznáme žádná svědectví: mouřenín vykonal svou práci, mouřenín může jít k čertu. Tak vypadala křesťanská láska k bližnímu v životní praxi ve století patnáctém a této bohulibé tradice se "věrní křesťané" přidržují až dodnes.

Obraz třídně sociálního rozvrstvení husitského Tábora v letech 1420 – 1452, jehož obrysy vysvítají z tříště dochovaných zpráv a údajů, má dva krajní body: počáteční Tábor, osídlený a ovládaný chudinou, versus Tábor měšťanský. A mezi těmito dvěma krajními body probíhal sociálně ekonomický vývoj táborské obce, cesta přes odstranění a potlačení chudiny k zbohatnutí a upevnění měšťanstva. Při založení na jaře roku 1420 se Tábor stal útočištěm venkovského lidu. Poddané venkovské obyvatelstvo, sedláci a zvláště vesnická chudina, opouštělo své vesnice a odcházelo na Tábor, neboť Tábor přitahoval tyto, světskými a církevními feudály nejkrutěji vykořisťované pracující masy, nejen z nejbližšího okolí, nýbrž i z ostatních českých krajů, ba dokonce až z Německa a Polska. V roce 1420 byla početní převaha venkovského lidu a zvláště pak chudiny na Táboře zcela nepopiratelná. K tomuto jádru táborského obyvatelstva v roce 1420 nutno ještě připočíst početnou skupinu městské chudiny, drobného měšťanstva i menší skupinu nižších šlechticů, kteří již za převahy a lidovlády chudiny stáli v popředí táborské obce jako vojenští odborníci a hejtmané. Je mimo diskusi, že drtivá početní převaha venkovské i městské chudiny musela samozřejmě nalézt vyjádření v politické a ideologické koncepci táborské teokratické republiky, v jejím čele stáli radikální kněží. Tato početní převaha chudiny nebyla ovšem trvalá. Již jsme vysvětlovali, že táborská chudina nebyla dosavadním rozvojem výrobních sil a především vlastnickými rolemi a funkcemi, každodenní praktickou sociálně ekonomickou aktivitou svých jednotlivých skupin a vrstev zformována v pevnou, jednotnou a celistvou společenskou třídu. K chudině patřili nádeníci, drobní zemědělci, pacholci a čeleď, stejně jako tovaryši, zchudlí řemeslníci či žebráci, a proto se chudina v důsledku své třídní nevyhraněnosti zevnitř rozkládala, či spíše rozestupovala, vyhraňovala na dvě sociálně ekonomické části: jedni se uchytili v řemesle či na drobném hospodářství, neboli ve vlastnické roli pracujícího soukromého vlastníka, jemuž jeho vlastnická aktivita přináší i nadpráci a nadvýrobek, jejž lze v peněžní formě uložit kupříkladu do koupě domu či zahrady; druzí pak byli stále odkázáni coby proletáři (či spíše "protoproletáři"), osvobození od poddanství a poddanských dávek i vlastnictví půdy či pracovních řemeslnických nástrojů, na své holé ruce. A holé ruce se v době, kdy boj o nový domov vzplanul na všech stranách, kdy nepřátelé "boží pravdy", dávní vykořisťovatelé, světští a církevní feudální velmožové (jako byl louňovický probošt či Oldřich z Rožmberka) provokovali a útočili z pevných hradů a opevněných klášterů, chápaly s radostí zbraní, bojovaly a prolévaly krev jako "bojovníci boží" za vítězství "Kristovy boží pravdy" s jediným cílem: vyhladit společenskou třídu feudálních vykořisťovatelů jakožto odvěkých "nepřátel božích" a zajistit si lepší život v sociálně spravedlivé, beztřídní společnosti, jak slibovala chiliastická proroctví o příchodu božího syna a nastolení "království božího" na této hříšné zemi. Tato část chudiny byla třídně sociálním jádrem polních vojsk a svým počtem radikalizovala i hejtmany táborské "obce polem pracující" ze zemanského a rytířského stavu.

Poznámky:

227) Palacký, tamtéž, str. 1116-1117. "Králem nedomyslným a slabým" se zde myslí Vladislav Jagellonský, jenž byl vskutku politickou loutkou v rukou světských feudálních velmožů.

228) Viz tamtéž, str. 539-540. V prvním díle našeho povídání jsme upozorňovali, že pod zorným úhlem zmíněné papežské bully lze například vysvětlit, proč v období po bitvě na Bílé Hoře a během třicetileté války tak klesl počet obyvatel českých zemí, ačkoliv se na vlastním území Čech a Moravy neodehrálo příliš mnoho krvavých válečných střetnutí: ono tak drastické snížení počtu českého obyvatelstva způsobilo řádění katolické soldatesky, která uskutečňovala "ohněm a mečem" rekatolizaci "českých kacířů" a naplňovala tak skutky slova bully a plán křižácké výpravy z března roku 1420, neboť se jí už na rozdíl od epochy husitských válek a spanilých jízd žádná vojenská síla nestavěla na odpor.

229) Viz Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 214.

230) Viz tamtéž, str. 356 v poznámkovém aparátu kroniky. Článek o Mikuláši Biskupcovi z Pelhřimova (stejně jako o táborském knězi Václavu Korandovi starším) lze také nalézt na nezávislé internetové encyklopedii. Zvídavý čtenář objeví zajímavou stať o knězi Mikulášovi též na webovém portálu www.feudum.cz

Moje poznámky:

Považuji trochu nefér skočit od století čtrnáctého do století šestnáctého, od Lipan k Bílé hoře. Boj reakce a pokroku probíhá neustále a reakce byla po Bílé hoře v defenzivě. Třeba i rudolfinská doba je součástí tohoto období. Mimo jiné právě zásluhou Hynce Ptáčka z Pirkštejna, o které se zatím František Neužil ani nezmínil, byla reakce v defenzivě doma i mezinárodně. Tak předběžně alespoň internetové odkazy na tuto osobnost:

"V roce 1437 se obnovily zemské úřady a Hynce Ptáček z Pirkštejna se stal nejvyšším hofmistrem, nejvyšším mincmistrem a zemským soudcem."

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hynce_Pt%C3%A1%C4%8Dek_z_Pirk%C5%A1tejna

"Hynce Ptáček z Pirkštejna - Opomíjený vítěz husitské revoluce"

https://www.ivysehrad.cz/kniha/hynce-ptacek-z-pirkstejna-opomijeny-vitez-husitske-revoluce/

A trochu pro pobavení – srovnání Ptáčka se Šloufem (trochu mimo):

https://ceskapozice.lidovky.cz/tema/hynce-ptacek-z-pirkstejna-sloufova-inspirace.A150106_144701_pozice-tema_houd

(Pokračování)