Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/47

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

47. část

František Neužil

V létech 1421 – 1434 byly, jak jsme již mnohokrát zopakovali, třídně sociální zájmy chudiny odstrčeny do pozadí a do popředí se dostaly požadavky měšťanské a šlechtické reformě opoziční strany na opravu strukturně systémového uspořádání feudální společnosti. V mocenském zápase poražené táborské chudině nezbylo nic jiného, než se soustředit do polních vojsk a stát se jejich třídním jádrem. I když přestala být vůdčí a řídící třídní silou rozvoje husitského hnutí, chudina zůstávala hnací a hybnou silou husitské revoluce a tlakem zleva výrazně ovlivňovala vojenské hejtmany z řad vladyků, zemanů a rytířů, radikalizovala vedení táborského městského svazu, zaměřovala jejich válečnou a politickou aktivitu na praktické uskutečňování programového článku o "ukončení světského panování kněžstva" (když už se nepodařilo v husitském hnutí většinově prosadit radikální variantu artikulu o trestání původců smrtelných hříchů), což bylo plně v souladu i se zájmy nižší šlechty a husitského měšťanstva, a proto se měšťansko-opoziční Tábor snažil v období od roku 1421 až do vojenské porážky v lipanské bitvě udržovat spojení s chudinou a dalšími lidovými sociálně ekonomickými vrstvami.

Sociálně ekonomickou a třídně sociální podstatou buržoazně demokratická revoluční válka za sekularizaci movitého i nemovitého církevního majetku oslabovala především hospodářskou a politickou moc příslušníků panského stavu. Není divu, že když čáslavský sněm v červnu roku 1421 zvolil dvacet zemských správců, bylo mezi nimi jenom pět pánů korouhevních, zato osm zástupců husitských měst a sedm příslušníků stavu vladyckého, zemanského a rytířského, mezi nimi Jan Žižka z Trocnova a Zbyněk z Buchova jako zástupci Tábora.²¹¹ K oslabování politického významu panstva v oné době pronesl František Palacký zajímavou poznámku: "Řádové feudální byli již od věku Otakarova zakořenili a množili se v Čechách; byvše od západu přinešeni a vštípeni do země tak jako řádové církevní, nacházeli v těchto podporu a zrůstali s nimi takořka; také snažili se všelijak setříti ze sebe povahu přespolní a cizí, a zdomácniti i znárodniti se. Přece ale snažení takové bylo se nepodařilo ještě úplně; starý duch slovanský, nehovící rozdílu stavů, trval ještě vždy v bytu svém, více silou lenosti nežli zjevným odporem. Teprv husitské války dodaly mu nových podnětů a vzkřísily jej netoliko k povědomosti sebe, ale také k ústrojnosti a k činnosti nové. Vypravovali jsme již, kterak hned na počátku válek živel demokratický vyjevil se v Čechách, a nabyv skrze kněze Jana i skrze Žižku a Tábory nemalé síly, vstoupil na dějiště veřejné i nedal se ani Korybutovou opatrností uchlácholiti více. Po Korybutově pádu viděli jsme vzmáhati se moc jeho každým rokem; šlechta česká mizela cele z dějin, aneb tratila se v národu; správa věcí ve vlasti přecházela vždy více do rukou lidí nových, jež ani mezi šlechtice ani mezi plebejce počítati nelze, ačkoli se podobali jedněm i druhým. Ve vítězném vojsku českém každý bohatý i chudý byl zároveň bratrem a velení dávalo se tomu, kdo vynikal duchem i udatenstvím; u nepřátel zase rod vykazoval bojovníkům místa jejich. Úkaz ten obracel čím dále tím větší pozor k sobě, a feudální Evropa počínala v těchto létech již neméně báti se vlivu českého, nežli Evropa římskokatolická. Alespoň ve Francii lid obecný ve dvou krajinách počal byl následovati příkladu Čechů, povstávaje proti šlechtě; a jaký v této zemi pozor k husitům se vůbec obracel, viděti ze svědectví duchovenstva francouzského na sněm do města Bourges svolaného, kteréž dí, že v jednom kraji země franské ku podpoře husitů českých i zvláštní peněžní sbírky se dály. Není se tedy čemu divit; že mezi hájiteli feudálních prospěchů v Čechách i v cizině utvořila se pospolitost a jednota, jakmile závada její náboženská odstraněna byla."²¹²

"Starého ducha slovanství" nechme spát spánkem spravedlivých, byly-li však v Čechách v oné vývojové fázi husitského hnutí sociálně politické poměry opravdu tak osvíceně a moderně demokratické, jak praví Palacký, opět se vynořuje logická otázka, kterou jsme již položili: proč kněz Prokop Veliký v čele táborského městského svazu, vynikající diplomat, politik a státník rozhledu vskutku evropského, nedokázal pochopit, že táborská reformní strana by měla v rámci "obce domácí" využít manufakturní dělbu práce jakožto novou společenskou výrobní sílu, spočívající v diferenciaci a specializaci, koordinaci a kooperaci pracovních činností v logice technologického výrobního postupu při výrobě zboží, tedy v zobecnění (zespolečenštění) živé konkrétní práce přímých a bezprostředních výrobců, a zrušit na Táboře cechovní organizaci řemeslné výroby, v okolních vesnicích pak sedláky osvobodit od poddanství, poddanských dávek a robotních povinností – ve staré češtině se poddanství nazývalo "člověčenství", aby se tak zdůraznila osobní podřízenost přímého a bezprostředního výrobce feudálnímu pánovi –, čímž by na venkově vznikla sociálně ekonomická vrstva svobodných rolníků, produkujících coby členové "obce domácí" potraviny pro polní vojsko jako zboží za peníze – a táborská obec by pak aktivně vlastnicky jednala nikoliv jako tradiční feudální vrchnost, leč jako jakýsi kolektivní "státní kapitalista"?

Dovolíme si vyslovit předpoklad, že morální a politickou odpovědnost za toto selhání táborské (jakož i pražské a sirotčí) měšťansko-šlechtické opoziční a reformní strany, v jehož důsledku nedokázalo husitské hnutí vytvořit ideologické a politicko-právní předpoklady pro vznik alespoň nepatrných zárodečných buněk postfeudálních, kapitalistických výrobních vztahů a vlastnických struktur v lůně feudálního způsobu výroby, mají pražští univerzitní "mistři-fistři", k nimž, jak víme, náleželi Jakoubek ze Stříbra, Jan z Rokycan, Vavřinec z Březové, Křišťan z Prachatic, Jan z Příbrami a zajisté i celá řada dalších, mudrců méně známých, kteří jakožto intelektuální elita národa poté, co "slavně zvítězili" nad táborskými "pikartskými kacíři" a "očistili české království" od "mrzkého šílenství adamitského", vymudrovali pouze, jaká cechovní řemesla (a živnosti) by měla být na Táboře z "křesťanského nábožensko-filosofického hlediska" povolena a která naopak zakázána²¹³, nedovedli však pochopit, že může zaniknout poddanský úrok a sedláci také nemusejí robotovat, a přitom "posvátnost" soukromého vlastnictví půdy může zůstat zachována, ba naopak bude dokonce ještě posílena. Dovolíme si také přisoudit palmu prvenství v oblasti tohoto sociálně ekonomického a politického hlupství právě slovutnému "přehorlivému pronásledovateli pikartského kacířství", univerzitnímu "mistru-fistru" Janu Příbramovi, o němž víme, že, jak jsme ji napsali, za jeho názory na svátost oltářní by se nemuseli stydět ani autoři slavného "Kladiva na čarodějnice".²¹⁴

"Starý duch slovanský", údajně velice demokratický, je v celé záležitosti zcela nevinně. Ze zmíněného selhání nelze vlastně obviňovat ani dogmatickými věroučnými články a katolickým či kališnickým náboženským tmářstvím nasáklého "ducha doby gotické", jenž zazníval v mudrování pražských univerzitních "mistrů-fistrů", neboť se v něm pouze zračila a zrcadlila každodenní vlastnicko-třídní praktická aktivita rozličných sociálně ekonomických vrstev měšťanstva a nižší šlechty, jejíž zvláštnost spočívala v tom, že peníze coby finální peněžní zisky (vytěžené z války proti katolickým prelátům, kněžím a mnichům za "osvobození" římskokatolické církve od movitého a nemovitého majetku, jenž jí způsoboval "zbytečné světské starosti") v ní neplnily sociálně ekonomickou funkci fixního a oběžného konstantního a variabilního kapitálu, aby byly dále investovány do podnikání a dalšího procesu výroby nadhodnoty, ale hrály sociálně ekonomickou roli pokladu, ztělesňujícího bohatství jejich majitele, a proto byly vkládány do zakupování městských domů, které mohly sloužit k vybírání nájemného, výstavbě tvrzí a hradů – je obecně známo, že Jan Žižka si nechal postavit hrad "Kalich" – či do pozemkového vlastnictví, do koupě zahrad, polí, luk a lesů a především celých vesnic s poddanými, od nichž bylo možné vybírat poddanský úrok – čímž takto zbohatlí řemeslníci a kupci i vladykové, zemané spolu s příslušníky stavu rytířského ztráceli objektivní vlastnický zájem na další pokračování boje za opravu a nápravu církve a reformu feudálního systému a ze čtyř pražských artikulů, pokud se ještě hlásili k husitskému hnutí, jim už zbýval pouze kalich.²¹⁵

Poznámky:

202) Nechť se laskavý i nelaskavý čtenář vrátí na osmdesátou prvou stránku našeho teoretického pojednání, kde citujeme jakoby na první pohled okrajovou, leč velice významnou poznámku v románu Aloise Jiráska "Proti všem", v níž autor, ač byl důsledným ideovým a politickým protivníkem radikálních chiliastických kazatelů, poctivě přiznává, že sociálně ekonomickým jádrem mocenského konfliktu mezi stranou chudiny a opozičně reformní stranou v rámci táborské obce byla právě skutečnost, že "táborští pikarté a adamité" chtěli, aby "jmění v kádích bylo zas obecné".

203) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 162.

204) Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 295-299; viz taktéž Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 356 – jedná se o poznámku číslo 11 poznámkového aparátu kroniky na oné stránce zmiňovaného vydání. Doktor Macek se zmiňuje, že "mylný výklad o vybírání poddanské dávky se zatlačováním chiliasmu spojil už F. Palacký... a po něm jej opakovali všichni ostatní". (Tamtéž, str. 298, poznámka číslo 17 pod čarou v textu). A vskutku. V Palackého "Dějinách..." najdeme, že "ještě patrnější odpor proti chiliastickému blouznění zjevil se o sv. Havle 1420, když uloženo všem obcem Táborským řádné placení obyčejných ouroků a daní do společné kasy." (Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 572). Především si dlužno uvědomit, že citovaná textová pasáž se vztahuje k roku 1421 a logicky souvisí se zvolením kněze Mikuláše z Pelhřimova za biskupa někdy v září 1420 (od té doby byl kněz Mikuláš zván Mikuláš Biskupec z Pelhřimova) organizačně samostatné táborské církve – která tak o celé století anticipovala evropskou reformaci formou odtržení (schizmatu) od obecné církve a stala se historicky první protestantskou církví –, a tedy odráží a vyjadřuje třídní a sociálně politický zápas, jenž na podzim roku 1420 probíhal mezi sílící opozičně reformní stranou táborských měšťanů a příslušníků vladycko-zemanského a rytířského stavu se stranou radikálních kazatelů chiliastických vizí a proroctví, stojících v čele v té době ještě vládnoucí revoluční chudiny v táborské teokratické republice. A za druhé je patrné, že z Palackého formulace jasně nevysvítá, že na Táboře byl v té době poddanský úrok z vesnic pod táborskou vrchnostenskou správou opravdu vybírán, i když to bylo údajně "nařízeno": zdá se být vskutku zřejmé, že na podzim roku 1420 ještě táborská obec nevystupovala a ani nemohla vystupovat ve vlastnicko-třídní roli a funkci klasické feudální vrchnosti.

211)Viz Palacký, F.: Dějiny..., poznámky k citovanému vydání str. 189-190. Jedná se o poznámku číslo 526. Palacký vyjmenovává všech dvacet zvolených zemských správců.

212)Tamtéž, str. 647-648.

213)Uvádím podle Macek, J.: Tábor... I. díl, v citovaném vydání str. 289-291.

214)Na tomto příkladu můžeme krásně vidět rozdíl mezi společenským řádem, jenž se zdál být "přirozeným" pražským univerzitním "mistrům-fistrům" v první polovině patnáctého století, a "přirozeným" společenským systémem kupříkladu pro profesora Josefa Pekaře, jenž se již narodil a vyrůstal v buržoazní epoše.

215)Uvádím podle Macek, J.: Tábor... I. díl, v citovaném vydání str. 303-304.

Moje poznámky:

Chtít po Prokopovi Velikém, aby zakládal manufaktory? Hodně velká fantazie. Asi jako průmyslová revoluce profesora Smitha na Tajůplném ostrově. Mohl však obsadit volnou a dobově příhodnou parketu ochrany obchodních cest a tím posilování role měst, jejich osvobození od církveních pout a podporu předpokladů pro rozvoj řemesel i technologií. V tom mohl mít i mezinárodní úspěch. Tuto parketu však přenechal Hynce Ptáčkovi z Pirkštejna, který ji obsadil dokonale.

(Pokračování)