Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/48

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

48. část

František Neužil

Každodenní vlastnická praktická aktivita měšťanů, řemeslníků, kupců nebo vladyků, zemanů a rytířů ve městech táborského (či sirotčího a pražského) městského svazu, která se svého času logicky a zákonitě obrátila proti chiliastickým vizím společenství majetku a majetkové rovnosti, neboť tento "rovnostářský válečný komunismus" nedospěl, objektivně vzato, na úroveň vykořisťovatelského soukromého vlastnictví feudálního, ani nevykořisťovatelského soukromého vlastnictví pracujících vlastníků a zbožních malovýrobců²¹⁶, se z toho důvodu stále odvíjela v konkrétně historickém rámci feudálních výrobních vztahů a feudálního soukromého vlastnictví a ze své povahy nemohla ani hrát úlohu tak málo účinného hybatele a průbojné hybné síly rozvoje společenských výrobních sil, jako tomu bylo u velkého soukromého vlastnictví světských a církevních feudálních magnátů, aby rozvoj řemesel, zemědělství a obchodu alespoň vyrovnal a kompenzoval pustošivé účinky válek na obranu země proti křižáckým vpádům, bojů proti silám domácí katolické šlechtické a církevní reakce a vojenských střetnutí mezi jednotlivými politickými křídly strany podobojí. Není divu, že se v kruzích husitské pravice, jejíž sociálně ekonomickou a třídně sociální živnou půdou byli v husitských válkách zbohatlí pražští kupci a řemeslníci, vznikající český městský patriciát, spolu s příslušníky kališnické vyšší i nižší šlechty, jejichž majetkové nároky byly uspokojeny praktickou realizací programového článku o sekularizaci církevního majetku, počaly ozývat hlasy, volající po skončení válek, nalezení opětného dorozumění se "svatou matkou katolickou církví" a uzavření míru s císařem Zikmundem. Mluvčími těchto hlasů byly právě pražští univerzitní "mistři-fistři".

Čeští korouhevní páni náleželi až na několik výjimek, které by možná bylo možno spočítat na prstech jedné ruky, ke straně katolické a v období husitských bouří válečných se coby "svaté matky církve římskokatolické dobří synové" z "čistého a ryzího křesťanského milosrdenství" rádi ujímali ochrany všelikého církevního zboží, aby nepřišlo do "špinavých rukou zlotřilé chátry husitské", čímž výrazně oslabovali a podlamovali hospodářskou moc církevních feudálních magnátů neboli svého hlavního mocenského konkurenta v zemi. Zároveň museli pokládat za velkou sociální nespravedlnost, přirozenému božímu i lidskému řádu hrubě odporující, že v létech 1421 – 1433 si mnozí příslušníci nižších stavů (neboli stavu měšťanského, vladycko-zemanského a rytířského) v husitských válkách přivlastnili neúměrné množství společenského nadvýrobku, vznikajícího coby plod robotních povinností, robotní práce poddaného venkovského lidu: čili feudální renty, jejíž převážná část v podobě poddanských dávek, platů a daní by přece dle již zmíněného "přirozeného řádu a běhu věcí božských i lidských" měla náležet právě a pouze členům stavu panského a jeho milosti císaři Zikmundovi, králi českému a císaři římskému z milosti boží, kteří jsou výkvětem lidí urozených. Tento veskrze sobecký třídní, vlastnický a mocenský zájem politicky a ideologicky nejreakčnější složky ve třídně sociálním rozvrstvení české feudální společnosti, usilující o sociálně ekonomický, třídní a politický revanš za "utrpení" a "ponížení" v období husitské revoluce, dostal politickou formu "panské jednoty", byv zakryt ideologickou fasádou proklamované snahy dosáhnout "zemského míru", jemuž údajně jakožto "úhlavní škůdce zemský" překáží "tyranská vláda" Prokopa Velikého v čele táborských polních vojsk. Formování "panské jednoty" samozřejmě napomohla prohlubující se nejednota mezi rozličnými názorovými a politickými křídly husitského reformně opozičního hnutí, jak se projevila v průběhu jednání basilejského koncilu a zvláště pak během jednání zástupců basilejského sboru v Praze. Politický vývoj českých zemí byl tak nasměrován k bitvě u Lipan.

František Palacký píše o dějích této doby velice případně a výmluvně: "Šlechta česká, již od několika let z dějiště zmizelá, nyní vedením pana Menharta ze Hradce vztýčila se opět. Viděli jsme, kterak již první legatové v Praze přičiňovali se o povzbuzení její; ještě podstatněji ale napomáhal k témuž cíli císař Zikmund, vrátivší se z Itálie konečně do Němec, zejména do Basileje dne 11. října. Psaní jeho, která v té příčině přes celou zimu posílal do Čech, nezachovala se sice: víme však, že povolal záhy k sobě do Basileje na poradu Oldřicha z Rožmberka, hlavního svého jednatele v zemi, a spolu nejbohatšího i nejzchytralejšího šlechtice českého; kterýžto, co urputný katolík, nepožívaje moci ani důvěry ve sněmu husitském, nastrojil na své místo pana Menharta, jenž aspoň zevnitř byl se ještě kalichu nezpronevěřil. Oba pak tito přátelé uhlédali nyní příhodnou chvíli ve spojení z jedné strany s Pražany a šlechtou kališnickou, z druhé s císařem a sborem Basilejským, učiniti konec demokratii v Čechách, a uvésti krále opět do země. I jakkoli nedosti správné jest, co Aeneas Sylvius, obou jejich někdy přítel, o následujícím důležitém převratu vypravuje, uvedeme zde nicméně slova jeho vlastní: "Páni Čeští často spolu se sjížděli, ve svém bludu poznávali a bídu svou viděli, že zavrhše od sebe panování krále svého, těžké jho Prokopovo nésti musejí. Rozjímali mezi sebou, kterak on sám pánem jest, zemi po své libosti a vůli spravuje, cla vybírá, berně a daně ukládá, lid na vojnu sbírá, vojsko, kam chce, vede, loupí a vraždí, žádného sobě a svým radám odporného netrpí, urozené tak dobře jako neurozené za své otroky a chlapy má. Předkládali sobě i to, jak žádného národu pod nebem bídnějšího není nad Čechy, kteřížto ustavičně polem ležeti, v létě i v zimě v stanech bydleti, na tvrdé zemi léhati, s oděním a zbrojí každé hodiny obírati es musejí, když jednak domácími, jednak cizími válkami se hubí, a vždycky aneb bojují, aneb se strachem války na sebe očekávají. Doložili, že by již čas byl, aby jho ukrutného tyrana, aspoň jednou ze sebe svrhli, a poněvadž jsou jiné národy přemáhali, sami jednomu Prokopovi nesloužili. Slíbilo se jim položiti obecný sněm pánů, rytířů a měst, na němž by o dobré a užitečné správě všeho království jednáno bylo. Na sněmě, když se sjeli, předložil jim pan Menhart: kterak to království šťastné bývá, v němž obyvatelé ani v zahálce nelenějí, ani skrze války se nehubí; my však Čechové až posud neměli jsme žádného pokoje, zhubeno království naše ustavičnými válkami, a velmi brzo zahynouti musí, nebude-li včas opatřeno; leží ladem neoraná role, hovada i lidé místy mrou; což vše z toho pochází, že jeden člověk vším všudy vládne, a všecko ve své moci maje, bez dotazu a rady pánů, rytířů a měst působí a dělá, což se mu líbí. Jemu prospěšná a dobrá jest válka; nebo kdyby pokoj v zemi byl, panování jeho ihned by přestati muselo. Potřebí tedy jest, aby ode všech stavů jeden za hejtmana volen byl, jehož by úřad jen do roka trval, a někteří aby k němu přidáni byli, jejichž radou by on toto království a obecné dobré, buď to v čas pokoje aneb boje, spravoval a řídil. Ale však aby se páni nezdáli sami sobě správu království a panování osobovati, radil k tomu, aby ze šlechty prostřední takového hejtmana společně obrali. Slíbila se ta rada všechněm na sněmu přítomným: Alše z Risenburka, člověka starožitného rodu, ale nebohatého, za správce všeho království vyhlásili a hejtmanem nazvali. Ale jakož při něm pečeť zemská a důstojenství toho úřadu bylo, tak při Menhartovi největší podstata a moc zůstávala." Není pochyby, že šlechta česká již dávno před sněmem Svatomartinským se scházela, radu berouc o to, kterak by tehdejší stav věcí zrušiti a předešlá vláda šlechtická v zemi zase uvésti se měla; není také pochyby, že nenávist šlechticů proti Prokopovi, jakožto nejvýtečnějšímu vůdci strany nešlechtické, větší byla nežli proti jiným osobám: ale neméně jisté jest, že horlení proti němu jedinému, jaké se tu do Menhartových úst klade, vymyšleno jest a s pravdou se míjí, an Prokop nikdy takovým samovládcem nebyv, právě za sněmu Svatomartinského vůbec byl se odřekl velení nad vojsky polními a tudíž i vší veřejné moci v zemi, ba smíme-li věřit starým zprávám, týmž časem i sám také sliboval šlechtě pomoc proti vojenským rotám. Co tedy v dotčené řeči proti Prokopovi samému se vynáší, musí rozuměti se proti rotám polním a straně demokratické v Čechách vůbec, v jejichž čele arci stál byl Prokop dříve, i později zase, nikoli ale při volení Alše Vřesťovského z Risenburka za správce, ježto se stalo dne 1. prosince 1433."²¹⁷

I po bezmála dvou stech letech, co byla napsána tato slova, musíme za ně "otci zakladateli" českého dějepisectví zatleskat, za to, že pochopil, že táborské roty polní, v jejichž čele stál kněz Prokop Veliký, představovaly nábožensko-politickou stranu nikoli tyransko-diktátorskou, leč stranu demokratickou v zemích českých a že jeho osobní politické sympatie náležely právě této demokratické straně, mající oporu především v živlu měšťanském.           

"Těmito událostmi národ český veškeren, jejž jsme nedávno ještě as na šestero stran neboli rot rozdělený viděli, sestoupil se konečně v jediné dvě strany sobě odporné, ježto dvě hlavní jejich známky právem nazvati můžeme šlechtickou a městskou. Ku první straně přilnuli tenkráte všichni šlechtici, bez rozdílu náboženství, a tudíž pan Oldřich z Rožmberka se všemi těmi, kteří císaře a papeže poslušni byli, tak dobře jako ti nejhorlivější husité, z měst pak jen Praha, Plzeň i Mělník; ke straně městské neboli demokratické přiznávali se zase kromě menších obcí Táborských a Sirotčích vůbec, zejména královská města česká: Žatec, Louny, Slané, Litoměřice, Boleslav mladá, Dvůr, Trutnov, Jaroměř, Hradec Králové, Mýto Vysoké, Čáslav, Kutná Hora, Kolín, Nymburk, Kouřim, Brod Český, Beroun, Písek, Vodňany, Prachatice, Sušice, Klatovy a Domažlice, z panského stavu pak jen Jan Roháč z Dubé, Sezima z Kunštátu a z Jevišovic, Jan z Bergova i Jan Kolda ze Žampachu."²¹⁸  

Poznámky:

216) V "Ekonomicko-filozofických rukopisech" píše Karel Marx o tak zvaném "hrubém rovnostářském komunismu", jenž představuje "dovršení a zevšeobecnění soukromého vlastnictví", které chce proto "zničit všechno, co není sto být jako soukromé vlastnictví drženo všemi", takže "určení dělníka není zrušeno, nýbrž rozšířeno na všechny lidi". Tento "hrubý a bezmyšlenkovitý komunismus" staví proti manželství, které je jistou formou výlučného soukromého vlastnictví, společenství žen (i mužů), v němž se ženy (nebo muži) stávají pospolitým a obecným vlastnictvím, a proto je tato myšlenka společenství žen a mužů jeho "vysloveným tajemstvím": "tak jako žena přechází z manželství do všeobecné prostituce, tak celý svět bohatství, tj. celý svět předmětné podstaty člověka, přechází z poměru výlučného manželství se soukromým vlastníkem do poměru univerzální prostituce s pospolitostí". "Hrubý komunismus" podle Marxova mínění "neguje osobnost člověka", a proto je "právě jen důsledným výrazem soukromého vlastnictví, které je touto negací. Všeobecná a jako moc se ustavující závist je skrytou formou, v níž se ustavuje a jen jiným způsobem se uspokojuje hrabivost. Myšlenka jakéhokoliv soukromého vlastnictví jako takového je přinejmenším obrácena proti bohatšímu soukromému vlastnictví jako závist a touha po vyrovnání rozdílů, takže ty pak dokonce vytvářejí podstatu konkurence. Hrubý komunista je dovršením této závisti a této nivelizace, vycházející z představovaného minima. Má určitou ohraničenou míru. Jak málo je toto zrušení soukromého vlastnictví skutečným přivlastněním, dokazuje právě abstraktní negace celého světa vzdělání a civilizace, návrat k nepřirozené prostotě chudého hrubého člověka bez potřeb, který se nedostal nad soukromé vlastnictví, nýbrž dokonce k němu ani nedospěl". (Viz Marx, K.: Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844; Svoboda, Praha 1978, str. 75-76).

217) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 680.

218)Tamtéž, str. 684.

Moje poznámky:

Tady zastává František Neužil realistický pohled. Významné poučení je v tom, že jakékoli hnutí odporu musí vědět, jak zvítězit i na poli ekonomického kolbiště vyšší produktivitou. Na to se znovu a znovu zapomíná, většinou proto, že v popředí hnutí jsou ti, kteří nevědí, jak a ani to nechtějí vědět, aby nepřišli o své vůdcovství.

(Pokračování)