Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/46

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

46. část

František Neužil

Přímým a bezprostředním sociálně ekonomickým důsledkem thermidoriánského převratu, po němž v dalším politickém vývoji táborské obce počala hrát určující, vedoucí a řídící úlohu třída táborských, rozličnými řemesly se zabývajících, měšťanů v třídně sociálním svazku s představiteli nižší šlechty v čele "obce polem pracující", bylo, že z táborského náměstí zmizely kádě, zpředmětňující a ztělesňující majetkovou rovnost v systému revolučně demokratické lidovlády chudiny v táborské obci²⁰² a na Táboře začal být vybírán poddanský úrok. Autor "Husitské kroniky" v této souvislosti jízlivě a ironicky poznamenal, že i když "v létě táborští kněží veřejně učili, že již více nejsou sedláci a poplatní povinni dávati svým pánům platy nebo kterékoli jiné dávky, protože v tom obnoveném království přestane všeliký "dráč chudiny", přece okolo svátku sv. Havla velmi přísně vymáhali od všech sedláků a od těch, kteří se jim zapsali, všechny platy, které měli dávati svým pánům."²⁰³ Vavřinec z Březové měl ovšem na mysli den svatého Havla, což je šestnáctého října, roku 1420 – odtud jízlivost a ironie – a jeho vypravování mělo za cíl ukázat radikální táborské kněze a kazatele chiliastických proroctví, zosobňující coby političtí vůdcové chudiny revolučně demokratickou chudinskou lidovládu, jako podvodníky a lháře a bylo zjevně součástí mocenského boje reformně opoziční strany proti chudině.

Doktor Macek prokázal v monografii o roli Tábora v husitském revolučním hnutí, že na podzim v říjnu roku 1420 ještě neexistovalo táborské vrchnostenské panství vůči okolním vesnicím, protože Táboru nebyly v oné době podřízeny žádné vesnice, z nichž by bylo možné čerpat poddanské dávky. Zároveň musíme mít stále na paměti rovnostářskou organizaci táborské obce, jak živelně vznikla na jaře roku 1420, v níž Hradiště hory Tábor bylo ještě spíše vojenským ležením než klasickým středověkým městem, a tudíž je otázkou, zda v období, kdy vojska táborských "božích bojovníků" válčila na všech stranách (táboři se například zúčastnili i vítězné bitvy pod Vyšehradem), bylo vůbec možné vybírání poddanských dávek zorganizovat a uskutečnit, z čehož plyne, že údaj o vybírání poddanského úroku se vskutku vztahuje až k událostem roku 1421, kdy v souvislosti s porážkou chudiny a vítězstvím měšťansko-šlechtické opozice nastal na Táboře obrat v nazírání na poddanskou otázku. Vážený a ctihodný univerzitní "mistr-fistr" Vavřinec z Březové, jenž děkoval bohu za potření "pikartských blouznivců" a "adamitských šílenců", projevil i v tomto případě zcela nepokrytě své třídní a sociálně politické ledví, s nímž "vtipně a tvořivě upravil" faktografický obsah sdělení o vybírání poddanského úroku na Táboře tak, aby "posloužil pro větší slávu boží" i "spáse jeho duše na věčnosti".²⁰⁴ 

Rozkotáním a svržením mocensko-politické a ideologické struktury chudinské lidovlády, jež nabyla formu táborské teokratické republiky, přestává být husitské hnutí hnutím revolučně demokratickým, rozumíme-li pod revoluční demokracií ideové a politické úsilí o vytvoření sociálně spravedlivé, beztřídní společnosti, a stává se hnutím opozičně reformním, zaměřeným na reformy a opravy architektonické konstrukce feudálního společenského řádu ve smyslu čtyřech pražských artikulů, které mohly zapadat do sociálně ekonomického a politického rámce protifeudální, buržoazně demokratické revoluce. Jedná se především o programový článek, deklarující nezbytnost sekularizace církevního majetku a čtvrtý artikul o páchání smrtelných hříchů a potrestání jejich původců, jenž v "levicové" (Žižkově) táborské verzi zdůrazňoval, že pachatelé "zvláště zjevných hříchů smrtelných i jiných neřádů božímu zákonu odporných" mají být trestáni bez rozdílu stavů a bez ohledu na to, jde-li o papeže, krále, světského feudálního pána či církevního preláta, měšťana nebo sedláka. Čtvrtý programový článek měšťansko-šlechtické opoziční a reformní strany tedy v žádném případě nechtěl "utopicky absurdním způsobem uzákoňovat morálku", jak prohlašují někteří názoroví odpůrci husitského hnutí, ale hlásal rovnost všech lidí před zákonem, což je klíčový princip organizace a fungování buržoazní občanské společnosti, spolu s požadavkem konstituční vlády, demokratické kontroly lidu nad těmi, kdož vládnou – a v tom právě spočívá jeho revoluční význam.²⁰⁵

Již jsme se zmínili, že "čtyři artikulové pražští" mlčky tolerovali a schvalovali všechny formy feudálního vykořisťování, čili souhlasili se všemi kategoriemi feudální renty: ještě jednou připomeňme, že feudalismus rozeznával tři kategorie renty, pramenící z oddělení práce nutné a nadpráce, nutného produktu a nadvýrobku v prostoru a čase – rentu naturální, rentu v pracovních úkonech (neboli robotu) a rentu peněžní, spočívající především v nutnosti platit na svatého Jiří a svatého Havla poddanský úrok. K tomu je nezbytné dodat, že v programových článcích strany husitských měšťanských a šlechtických opozičních reformátorů a reformních opozičníků zároveň nenalezneme ani náznak myšlenky, jakým způsobem by česká společnost mohla směřovat za hranice feudálního soukromého vlastnictví, jak by v lůně feudalismu mohly vznikat alespoň zárodečné buňky postfeudálních (čili kapitalistických, buržoazně demokratických) výrobních vztahů, v nichž by pracující nemuseli platit žádný poddanský úrok nebo robotovat, postfeudální třídní dělby práce, kapitalistického třídně sociálního rozvrstvení společnosti, jehož organickou součástí by byli nikoli poddaní nevolníci, ale za mzdu pracující, politicky svobodní nevlastníci výrobních prostředků, kteří jsou si se svými kapitalistickými zaměstnavateli rovni před zákony občanské společnosti.  

Když František Palacký vylíčil tragický osud radikálního táborského kněze Martina Húsky, upálení "pikartských blouznivců" na Klokotech a vyhlazení "mrzkých šílenců adamitských" Žižkovým vojskem, napsal v dalším svém vypravování o dějinách válečných bouří husitských mimo jiné tato pozoruhodná slova: "Viděli jsme, že zásady komunismu, vštípené na Táboře roku 1420, již o rok později omezovány byly, ana praxis jejich sama v sobě časem nemožnou se stala; roku 1422 již nikde ani zmínky není o "káděch", čili o obecných kasách, které prve na Táboře, v Písku a ve Vodňanech zřízeny byly. Naproti tomu zjevuje se brzy stálý rozdíl mezi obcemi "polními" a "domácími" u Táborů. První měly povinnost pracovat "polem", tj. obírat se výhradně válčením; druhé za to pilny byly řemesel a hospodářství, a měly dodávat všecky do "pole", tj. k válce potřeby; také zdá se, že obce tyto v jistých dobách střídaly se, přecházejíce (i s ženami a dítkami) od boje k řemeslům a naopak. Měly také své zvláštní "vladaře", "správce" a "hejtmany", o jejichžto však každého moci a působení nic nelze udati s jistotou. Toto socialismem zapáchající zřízení měst Táborských trvalo až do veliké u Lipan porážky (roku 1434); škoda že určitějších o něm zpráv se naprosto nedostává."²⁰⁶

Je zjevné, že "otec zakladatel" českého národního dějepisectví neměl díky své idealistické badatelské metodě nejmenšího ponětí o tom, co je to socialismus. Jinak by vyrozuměl, že "socialismus", jímž údajně od roku 1421 až do "veliké u Lipan porážky" v roce 1434 "zapáchalo zřízení měst táborských", byl v nejlepším případě socialismus feudální, protože táborská obec se počala svou každodenní sociálně ekonomickou praktickou aktivitou (neboli aktivní a činnou vlastnicko-třídní rolí) projevovat jako klasická feudální vrchnost, když od sedláků v okolních vesnicích počala čerpat poddanský úrok.

V průběhu husitských válek, o nichž se mohlo zdát, že nikdy neskončí a které zajisté nesloužily rozkvětu ale úpadku země, se masy poddaného venkovského obyvatelstva odkláněly od proklamovaných ideálů husitského revolučního hnutí stále více, jelikož souběžně s tím, jak vysychaly domácí zdroje, rostla bezohlednost, s níž si vojáci všech nábožensko-politických stran vynucovali při zásobování svých vojsk na bezbranných venkovanech potraviny a píci pro koně: žoldnéři kališnických šlechticů se při tom příliš nelišili od žoldnéřů katolických pánů a "bojovníci boží", sdružení v táborském, pražském či sirotčím městském svazu, si počínali téměř stejně jako hrdlořezové křižáckých vojsk. Není divu, že se u Palackého dočteme: "Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchránit se, aby nepostrádal také mnohonásobně sporem a bojem... proti celému takřka světu; rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočelost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a řídly – to vše nedalo se ani nahradit, ani opravit kořistmi sebebohatšími z ciziny. Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné; lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývat se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádat se z vojska zase."²⁰⁷ 

Jak píše autor prvního vědecky pojatého souhrnného vypravování o českých národních dějinách "krajiny celé popleněné zůstávaly ladem, meč a voják jediný dávali zákony, jimž chudina všude bez odporu obvykati musila."²⁰⁸ Pro sedláky s čeledí i vesnické chalupníky a podruhy spočívala snad nejhorší stránka těchto "zákonů, jimž chudina všude bez odporu obvykati musila" v tom, že hranice moci a vlivu nejrůznějších vojensko-politických subjektů, které se zapojovaly do husitských válek v létech 1421-1424, byly velmi pohyblivé a neustále se měnily. A každý z těchto mocensko-politických subjektů, ať už se hlásil k papeži a králi Zikmundovi nebo válčil pod praporci s kalichem, jednal vlastnicky jako klasická feudální vrchnost, vyžadující od poddaných placení poddanského úroku...

František Palacký cituje v této logické i historické souvislosti velice případně Petra Chelčického: "V těchto časech zkusili sou lidé této země i okolní velikých zarmoucení, bíd a nouzí, když se stalo zbouření strany proti straně z příčiny víry, že jedni na druhé tiskli mocí jako na kacíře. A trvala válka ukrutná na patnácte let (1419 – 1434) s záhubami přílišnými, s velikými strachy... Mnozí z sedlákův a lidí robotných pro chudobu a pro hlad nemohli na dědinách ostati. Nebo někteří troje neb čtvery platy na hrady a na města musili platiti oběma stranám; a vojska polní ostatek jim vydrali."209 Nemůže nás proto překvapit, že na shromáždění, na němž se obyvatelé Tábora snažili dobrat pochopení příčin lipanské porážky, zazněla slova, že táborským měšťanům je po Lipanech již obtížné táhnout do boje, dobývat nových vítězství a navázat tak na slavná vítězství Žižkova: "Protože obec se od nás odklonila a zvláště lidé poddaní, protože jsme je přetížili dávkami."²¹⁰ Závěr je logický a jednoznačný: široké lidové vrstvy přestaly pokládat boj táborů za svou záležitost a odklonily se od něho.

Poznámky:

205)Srovnej s Kalivoda, R.: Husitská ideologie, v citovaném vydání str. 179-182.                  

206)Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 588. Okrajová poznámka: Palacký vyjádřil zjevnou nevoli nad tím, že Vavřinec z Březové doprovodil vypravování o upálení kněze Martina Loquise jásavým pokřikem – viz tamtéž, str. 574.

207)Tamtéž, str. 634.

208)Tamtéž, str. 1093.

209)Tamtéž, str. 852. Palacký zde uvádí slova Petra Chelčického z jeho díla "Postila", a to v kapitole "O literatuře, sektách, rotách vojenských a mravích národa českého za věku Poděbradova" na str. 828-854 svých "Dějin...". 

210)Cituji podle Macek, J.: Tábor... I. díl, v citovaném vydání str. 336.

(Pokračování)