Radim Valenčík

Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

rubriky:

přihlášení

archiv článků:

Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/53

0pt;font-family:"Times New Roman",serif">"Buoh všemohúci, jenž z temnosti kázal skvieti se světlu, osvět srdce vaše, abyšte mohli viděti královstvie Božie! Najmilejší a vždy mně milí, ač vy mne nynie nemilujete, člověka, jenž jsem pravdu pravil vám, však vždy nenechám, jakž moha, napomínati, zdali bych vás mohl popuditi k držení jisté pravdy Pána Jesu Christa, toto vás žádaje věděti, že žádnému skutku Páně protiviti se nemiením do mého skonánie, než všechny držeti i jiné, což moci budu, k tomu vésti, i oznamuje vám, že srozuměv tomu, že veliký neřád děje se při rozdávání chleba těla Páně, poznal sem, že lidé sú v velikých hřieších proto, aniž se nelepšie, i chtěl sem rád lid navesti, a kteraké jest při tom Christovo ustavenie, lidu oznámiti, aby to zachovávajíc a odtud pomoc majíc, i polepšili sebe bezpečněje čekajíce, nežli čekají přehrozné pomsty. Tuť sem vám ještě o tom žádné zjevné neučinil zmienky, chtě najprve o to s kněžími rozmluviti, i nemoha toho dokonati, zjednáno jest, jakož o tom viete, mé vězenie a ti, jenž sú mě vězili a vězie, nechtie slyšeti mé pře, která jest, aniž mi povědie, oč mě vězie, aniž se mnú mluviti chtie, aniž žádnému mluviti dadie a tak činie, ješto sú toho pohané nečinili nikdy.

Ale vy, milí bratřie, pro Buoh prosím vás, nechcete-li co jiného učiniti, aspoň přeslyšte mě a poznáte, že pře má jest jistá pravda Pána Jesu Christa, bez niež nižádného nelze spasenu býti. Buohť mi svědek jest, že bych raději, by vaši smyslové od tuposti bludu vysvobozeni byli, nežli já bych byl svoboden od vězenie. Jestiť mi velmi žel věrných zavedených i mámť žádost velikú, bychť jim oznámiti mohl pravý a jistý Kristóv a apoštolský řád. Jestliť vám milo vězenie, neomlúvámť ani smrti i jiného cokoli, jedině prvé mě přeslyšte a pravdu zviete. Pakli toto nechcete učiniti, ale pro Buoh někoho věrného pošlete ke mně, ještoť ode mne slyše pověděl by vám i vaší obci též, jediné abyšte neblúdíce uhodili v pravý řád.

Ó bratřie, vězte, že mnoho držíte neprávě a od kněží velmi ste zklamáni a zvláště na třech kusiech, o křtu, o tělu Božím a o kázání kněžském, žeť to tré nic se neděje tak, jakož jest ustavil Christus. Vy, jenž jste již zlého mnoho zkazili, bohdaj byšte i to zlé dokazili. Nepoznáte-li toho, vězte, že v hněv Boží upadnete. A již se hněv boží na vás zjevuje, mnoho vás v chvíli malé porazili na rozličných miestech, bohdaj byšte tomu srozuměli, proč se to děje. Hněv Boží ot vás neotstúpí, leč vy ot bluduov otstúpíte, a učiníte-li to, shledáte, jak diela boží budú v rukú vašich ruosti. Vězte, že ste ještě nikdy všeho, co má býti poznáno, nepoznali. Pro buoh slyšte mě a poviemť vám ještě řád Christóv, jenž se je dál při chlebu těla páně, při kázání a při křtu a dovedu jeho (z) zákona božieho. Takéť poviem vám, ot kohoť jest pravý řád Christóv proměněn a jiný uveden, v němž stanete-li, spasením nebudete bezpečni. Jáť děkuji bohu mému, žeť mě jest ot bluduov vysvobodil. Jižť vesele čekám smrti. Chvátaje, svobody nemaje, nemohl jsem vám viece psáti. Najviece žádám na vás, abyšte mě slyšeli a pravdu Pána Jesu Christa poznali, kterúž poznáte-li, vysvobodíť vás. Nic kvapně nečiňte, jakožť již jsú někteří učinili. Nic netupte, doňadž nesrozomíte. Milost pána Jesu Christa buď s vámi! Amen. Martin, vězeň Kristóv pro Čtenie a pro pravdu."

(Vavřinec z Březové: Husitská kronika; Svoboda, Praha 1979, str. 369 – jedná se o textovou pasáž z poznámkového aparátu ke kronice. Zkratka "PDČ" znamená "Prameny dějin českých).

2) Jako druhou přílohu uvedeme kus textu z románu Aloise Jiráska "Proti všem", v němž autor líčí bitvu na Vítkově ze dvou protikladných zorných úhlů. Z textu jasně vysvítá, že srdce Aloise Jiráska bylo jednoznačně na straně vítězných husitů: "Kuneš zvedal palcát, aby dal znamení. Ale nedal. Zrak jeho jako všech utkvěl na Vítkově hoře. Bouře krutého boje znovu se tam rozzuřila. Nový, prudší křik a jek tam, a v srubu divější hemžení, rojení, zmítání davů. "Němci se hrnou do srubu. Už ho mají!" vykřikovali kolem polekaní. Ondřej a Kuneš stejně v ten okamžik vzpomněli na bratra Žižku, teď že bude veta po něm. To hemžení jde dál – ale od srubu! "Ustupují" vykřikl kdosi; ale ještě nevěřili. Vtom se tam na výšině mihl jezdec jakýsi, na samém pokraji hřebenu nad prudkým, hlubokým srázem jeho svahu. Mihl se – kůň se mu vzepjal a již skočil do prázdna. Už padají, letí dolů příkrou, prudkou strání zvíře i jezdec – a za ním druhý, třetí; padají, letí příkrou, prudkou strání. Toť jsou křížovníci! Na Špitálském poli zajásali; jásot letěl od jízdného houfu k houfu, k vozům, po vozech. Naproti v nepřátelském vojsku křičeli hrůzou a vztekem. Zraky všech utkvěly na Vítkově hoře, na jejím srázu. Prášilo se tam; zvířený prach jako by proudem dolů tekl, letěl. V něm se černala těla, jako stíny se mihala; koně i lidé padali, řítili se dolů v hrozných převratech a kotrmelcích, v děsných přemetech, jak se kouleli, jak letěli dolů. Nebylo zadržení, nebylo záchrany. Leda když zaprášené, zkrvavené, potlučené tělo narazilo o velký kámen nebo když uvízlo ve křoví. Také hřebenem táhlého návrší hnali se Míšňané na zmateném útěku, bez praporců, bez troubení. Kuneš vyjel před houf, na nějž déšť náhlé radosti padl; ukazuje palcátem k Vítkově hoře, křičel rozjařen: "Ti tam běží! A tyto –" mávl před se po Uhřích a Němcích na Špitálském poli – "poženeme my. Ve jménu Páně!" Bodl koně, až vyrazil dlouhým skokem. Bratři radostně zahoukali, vzkřikli a vyrazili za ním. A zazpívali: "Kdož jsou boží bojovníci i zákona jeho –" hřmělo Špitálským polem. Na Vítkově hoř divoký hon. Žižkova posádka posílena pomocí z Prahy vyrazila na Míšňany. Ti utíkali jako slepí sem tam i ke srázu. Mnozí již uštváni jako zvěř bez dechu, vysíleni klesali, sedali na zem. Na obranu, na boj nebylo sil. Už jen štíty zvedali a kryli jimi hlavu a tělo. V úzkosti i v tupé odevzdanosti přikrčeni čekali, udeří-li kovaný staršlivý cep, aby roztříštil štít i lebku."...

"Z výšiny u Buben, odkud byl volný rozhled k Vltavě a na Vltavu, obzíral císař Sigmund Špitálské pole za řekou i Vítkovu horu nad ním. Přijel s družinou sen hned o nešporách z královského hradu přes letnou ležením Bavorů a Němců porýnských. Zástup uherské jízdy v lesklé zbroji, v lesklých helmicích, jenž jel před ním jako stráž, rozestavil se opodál. Císař seděl na vysokém, krásném bělouši, na jehož řemení, ozdobeném rudými střapci, blyštěly se na slunci a třpytily zlaté pukle i plíšky. Před císařem vpravo seděl na vraném koni říšský hrabě jakýs v plné zbroji, drže říšskou válečnou korouhev. Dva jiní páni v helmicích a v brnění byli mu po boku. Císař sám, jenž poslední dobou churavěl na dnu, nevypadal valně svěže. Brnění na sobě neměl, jako je měla většina knížat a pánů v jeho družině sedících na silných ořích různých barev. V odění, ale jen v čapkách, helmice drželi pacholata a zbrojnoši seskupení za císařovou družinou, přijel rakouský vévoda Albrecht, oba bavorští vévodové Vilém a Jindřich, kníže Přemek Opavský, Ludvík Lehnický, durynský landkrabí Fridrich i otylý falckrabí rýnský, jemuž rumné ducaté tváře se potem zalévaly. V brnění byl i aquilejský patriarcha, císaři nejbližší, sedící na vraném koni, i trevírský arcibiskup, jenž rozmlouval s hildesheimským biskupem a bělobradým Janem Bílým, knížetem zaháňským. Fuldský opat na ryzím koni neměl brnění, ale byl ve světském obleku tak jako řezenský biskup. Hned u této skvělé družiny, nad níž se blýskal zlatý hrot a zlaté hřeby říšské válečné korouhve, kupila se družina uherského, říšského a českého panstva v pláštích, s meči po levém a dýkami po pravém boku, s kabelkami u blýsknavých pasů. Seděli na bílých, ryzích, hnědých a vraných koních krásných deků i sedel, u nichž zavěsili ten přilbu, onen palcát nebo plechovice. V popředí, nejblíže císaři a říšským knížatům, byl vychrtlý, štíhlý maďarský pán Gara Jánoš ve dlouhé bílé, bohatě květované sukni zlatých prýmků na prsou, v rudých nohavicích a v nevysokých žlutých střevících s ostruhami, v čapce zdobené vzácným peřím, s buzykanem krásně vykládaným v pravici. Hned u něho meškali pan Čeněk z Vartemberka a moravský hejtman Jindřich z Plumlova, oba v nákladném odění. Mezi samými Němci, říšskými hrabaty a rytíři byli Jaroslav ze Šternberka a z Veselé, pan Petr ze Šternberka a z Konopiště a Heinrich Lefl z Lažan na Bechyni, podkomoří Václav z Dubé hladké brady, ale mocných knírů. Ostatní prodlévali ve vojště na hradě i v Menším Městě. K pánům přidružilo se několik dvořanů císařových, pihovatý Windeke, protonotárius Kašpar Šlik i Romerich, herolt a rychlý posel císařův na štíhlém koni dlouhé hřívy. V plné záplavě parného slunce stál císař a všecko jeho komonstvo. V tom sálavém světle vynikaly barvy drahých sukní, čapek i deků, živěji ze třpytu zlatých i stříbrných ozdob, šňor  a kování na koňských uzdách a prsosinách a na všem řemení i za mdlého lesku plátů v odění. Nádherný ten obraz měl živé a pohnuté pozadí v bavorském ležení, na jehož samém pokraji panstvo stálo. A před nimi! Dole u řeky na levém břehu tři velké zástupy v šiku spořádané, pod korouhvemi a praporci, v záloze, a za řekou na Špitálsku a nahoře nad ním na hřebenu u srubů! Císař a všichni pozorovali nejvíce sruby a jízdné houfy a vozy, jež stály před poříčskou branou. Bylo vedro, koně švihali neklidně ohony, pohazovali hlavami, pokusovali se po boku, aby zahnali neodbytné mouchy. Komonstvo i císař vedra nedbali. Všichni pozorovali upřeně, čím dál tím s větším napětím. Hovor zněl, umlkal, opět se ozval tu hlučněji, tam i s výkřiky. Chvílemi přiharcoval od řeky jízdný posel, jejž posílal Pipo Spano, oznámil, co měl vyřídit, otočil zpoceného koně, sám zardělý, od hlavy do paty uprášený, a zmizel v kotoučích zvířeného prachu, jehož leželo všude husto. Hluk, rachot a troubení zaléhaly od řeky i od srubů, Všichni se k nim zadívali. "Nu, toho čerta nám už odtud přinesou," zvolal hrabě nassavský na pana Václava z Dubé a usmál se uštěpačně. "Jakého čerta?!" ptal se pán. "Toho českého, kterému se tam na hoře vaši krajané klaní." "Čertu se neklaní," odvětil ostře pán z Dubé zamračiv se a pan z Lažan přisvědčil: "Ne, neklaní." "A když je to jistá věc!" tvrdil hrabě. "Není." "Jak byste na své milé krajany dopustil!" "V tom ne." "Raději hleďte a vizte!" volal hlas mezi pány. "Už je melou." "Jen aby jich také nějakou kopu přivedli," zvolal hrabě z Veldenzu, a v tom vzkřikl dlouhý ohromný rytíř, Johan Katzenellenbogen: "Však on jich Isenburg přižene. A pak jim pekelně zatopíme." "Tím pálením svému pánu nesloužíte," řekl vážně pan Čeněk z Vartemberka, jenž se k hovořícímu otočil. Nato nahnul se tlustý falckrabí rýnský k fuldskému opatu, a šilhaje po panu z Vartemberka, z tlustého rudého krku zachrčel: "Poloviční Hus!" Opat živě přisvědčil a dodal: "Jsou jistě s nimi srozuměni. Já bych to hnízdo rozstřílel. Že to J. Mil. dosud neudělal, kdo za to? Ti čeští kacíři. Jsou; pijí z kalicha, ten Lefl také a držel s Husem. Jáť bych jim nevěřil." Vtom se kolem mihl na hřivnatém koni Romerich; jel na zavolání k císaři, jemuž té chvíle zazářila všechna tvář. "Žeň na hrad a zprav Jejich Milosti, že sruby na té Vítkově hoře jsou dobyty. Jeď." Romerich otočil hnědáka a hnal se ke hradu, aby královnám oznámil veselou novinu. Císař v náhlém rozjaření obrátil se po svém průvodu. "Dnes si dáme věnce na hlavu!" zvolal vesele po německu a pojednou česky dodal: "Milý hejtmane!" Jindřich z Plumlova zajel k němu. "Dnes ty sedláky utlučeme," oslovil ho císař milostivě, spokojen. "Dnes jim ty cepy nepomohou." "Ale byl z nich strach, Milosti Královská." "Ach, strach! Jaký strach! Vy Moravci jste bázliví." Zemský hejtman se zarděl, jako by ho krví polil. Okamžik mlčel, pak vyrazil pevně a určitě: "Milosti, my neutíkáme." V družině kolem nastalo nápadné hnutí a prudký šum se strhl. Mnozí vystupovali ve střemenech a natahovali krky. "Co je? Co je?" "Co se stalo?" volali zadnější. Zdola zahřměly rány. Houfnice před Poříčskou bránou pálily do uherských jezdců, ženoucích útokem směrem ku bráně. A hned družina ztichla; hrozné ticho. Hleděli na Špitálsko, pak všichni k Vítkovu. Vykřikovali úžasem v ohromném překvapení nad náhlou změnou. Byli jako v hrozném vidění. Všichni bezděky pohlédli na císaře. Zbledl; rozšířeným zrakem pozoroval zkázu útočících. Pojednou vytrhl meč a zamával jím, až se zablýskalo. "Ať jim jdou na pomoc!" volal rozčileně. "Ať udeří na bránu!" Ale ruka mu s mečem rázem poklesla. Všecko marno. I vojsko dole na Špitálském, jeho Uhři i Rakušané i Míšňané obracejí se, dávají se na útěk; k řece se ženou. Za nimi jízdné houfy od Prahy, honí je, tepou – To byla chvíle, kdy Kuneš z Bělovic se svými jízdnými bratřími první uhodil na nepřítele. Za ním se pustili Pražané a spojenci. Širým Špitálským polem nastal divoký hon. Z Vítkovy hory zaplašeno na osm tisíc, a tudy polem jich utíkalo na osmnáct tisíc. Z Vítkova rozléhalo se jásání a z Prahy hlahol zvonů, vítězný, radostný hlahol. Na výšině, pokraj bavorského ležení, byla družina v úplném zmatku a zděšení. Všichni obraceli koně ke hradu za císařem, jenž odjížděl popuzen, v zlosti i lítosti ohlížel se po Praze. Rakouský vévoda i patriarcha mluvili na něj chlácholivě a žádali ho, aby jen jel. Ale on zastavuje, hleděl dolů na pole, k řece, kde zástupy pěší i jízdné prchaly ve zmatku, kde u řeky na břehu strhl se ukrutný zmatek, kde plavajícími koňmi jezdci černala se řeka a odkud zaléhal zmatený křik, troubení, i jásot, jásot! Jásot těch sedláků špinavých, sprostých s cepy, i "nevděčných" Pražanů. Císař jenom to slyšel a ne chlácholivých slov vpravo vlevo. "Ach, Praho, mé pravé dědictví po otci, jak jsem tě shledal!" Tak zvolal; bodl prudce svého bělouše a hnal se bledý ke královskému hradu. Družina za ním, jen se prášilo, všichni pomícháni. Pán z Plumlova netajil v ten okamžik svého uspokojení. "Kdo je bázlivý?" zvolal na pana z Dubé a ukázal dolů na prchající. "Tak jsme my Moravci ještě neutíkali." Za ním páni a hrabata kleli a dlouhý Katzenellenbogen křičel a ukazoval na české pány: "Jsou s nimi smluveni. Jsou! Jsou! Prokletí Čechové!" "A čert jim pomáhá!" volal za ním hrabě nassauský."

(Jirásek, A.: Proti všem; Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961, str. 533-540.)

Zikmundovo zvolání bylo v němčině a znělo v originále takto: "Ach, Proge, min recht veterlich erbe, wie han ich dich funden!" – jde patrně o starou němčinu). Ztvárnění bitvy na Vítkově představuje samozřejmě divácky nejpůsobivější část filmu Otakara Vávry "Proti všem". Okrajová poznámka: domníváme se, že když pán z Plumlova hovoří ve scéně z románu o "Moravcích", neměl patrně na mysli televizního redaktora Václava Moravce, jenž každou neděli v čase poledním moderuje diskusní pořad v České televizi.

Moje závěrečná poznámka:

Tak to už je od Františka Neužila vše. Tedy, doufám, jen zatím. Dnes jedu shodou okolností do německého Coburgu, který v dějinách husitského hnutí sehrál několikanásobnou roli.

Zpět na hlavní stranu blogu