Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/52

S dalším odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

52. část

František Neužil

V období před Lipany byl měšťanský Tábor vystaven neustálému politickému tlaku zleva, ze strany polních vojsk. Po Lipanech si mohli blahobytní a bohabojní táborští řemeslníci, živnostníci a kupci – tak jako katolické i kališnické měšťanstvo po celé, po "zemském míru" toužící české, moravské i slezské zemi – oddychnout, neboť byli zbaveni, osvobozeni od strachu z příšery revoluce a mohli dál, smířeni s "šelmou ryšavou", hromadit kolem města rozsáhlé pozemky a uvnitř města v kupeckých krámech a řemeslnických dílnách bohaté zásoby zboží.

Zbohatlí táborští řemeslníci a kupci šli cestou nejen všech českých měšťanů tehdejší doby, nýbrž cestou měšťanstva vůbec. Táborské měšťanstvo prodělávalo stejnou přeměnu, jakou prodělávalo například německé měšťanstvo za německé selské války, tutéž proměnu, jakou "prodělává každá měšťácká strana, která se ocitne na chvíli v čele hnutí a kterou pak v tomto hnutí předstihne plebejská nebo proletářská strana stojící za ní."²³⁵

Třídní zájmy táborského měšťanstva vedly politiku Tábora v letech 1421 – 1452 od spojenectví s revolučními masami nazpět do sociálně ekonomického a sociálně politického lůna feudalismu. V období před lipanskou bitvou brzdila tento ústup chudina, po Lipanech byla i na Táboře cesta volná. S měšťanstvem pak držela shodnou politickou linii i nižší šlechta. Už v roce 1420 využívala nižší šlechta, byť početně slabá, svých vojenských odborných znalostí a stavěla se do čela ozbrojených houfů. Počet vladyků, zemanů a rytířů v čele oddílů táborských polních vojsk se postupně zvyšoval. Nářky kněze Mikuláše Biskupce nad příliš hmotnými zájmy šlechtických spojenců chudiny ukazují, proč tomu tak bylo: i pro kališnické feudály bylo samozřejmé, že feudální sociálně ekonomické vztahy i politický systém je nezbytné zachovat, jelikož oni sami měli sluhy a poddané sedláky. A proto šli s táborskými měšťany a kupci proti chudině.

Chudinu, jež v roce 1420 ovládala Tábor, není téměř možné v dochovaných pramenech zjistit, což dokládá a svědčí o tom, že byla zatlačena a sociálně ekonomicky i politicky podmaněna měšťanstvem: vrátila se do třídně sociálního postavení, v němž bytovala v roce 1419, do sociálně ekonomické závislosti a politického područí u feudálů a měšťanů, vykořisťována a přehlížena. Období táborských dějin v létech 1434 – 1452 charakterizuje bezvýhradné vůdcovství měšťanstva, již zcela odkloněného od chudiny a hájícího své třídní, vlastnické a mocenské zájmy ve spolupráci s feudály. Na místě městské republiky bohatne a mohutní královské město v lůně feudalismu. Když Tábor vstoupil roku 1452 dobrovolně do rytířsko-městského svazu Jiříka z Poděbrad, šlo ve skutečnosti o dovršení třicetiletého vnitřního vývoje.²³⁶  

Je všeobecně známo, že po Lipanech táborský odboj dlouho netrval. Již v roce 1436 byly učiněny první kroky ke smíru mezi císařem Zikmundem a městem Táborem a v lednu 1437 byli Táborští obdařeni od "šelmy ryšavé" velkým privilegiem, v němž dostávali řadu právních ustanovení, jež upevňovala postavení města: "Item trhóv těch a jarmarků, v kterýchž nynie při vydání tohoto listu jsú zastiženi, na ty dni a časy, jakož jmievati je od některé chvíle obvykli sú, kterýchž také i měšťané někdy v Ústí Sezamině požívali, jim mocí prve pravenú vysazujem, obnovujem, potvrzujem".

Zikmund coby "šelma ryšavá" v rouše beránčím a učiněné dobrotisko tehdy pamatoval i na rozkvět městského hospodářství, řemesel a obchodu a zajistil mu ochranu. A tak hluboko se rozevřela propast mezi Táborem, náboženským a politickým centrem revolučně demokratického hnutí z let dvacátých, a Táborem po Lipanech, že dokonce i kalich byl ze znaku Tábora odstraněn a na jeho místě se objevil "orel črný o dvú hlavú". Tomuto zdánlivě prudkému zvratu bychom neporozuměli, kdybychom neznali vývoj třídně sociálního složení husitského Tábora od založení v roce 1420.

Marně bychom hledali vysvětlení v politických či nábožensko-filosofických programech táborských vůdců, správný výklad nám zaručí jedině zjištěná skutečnost, že Tábor byl ve třicátých letech již zcela v rukou měšťanstva, což nad slunce jasněji osvětluje přiznání táborských měšťanů, proč uzavřeli dohodu se Zikmundem: "Tajnoť všie země nenie, když ciesař slavné paměti do země přitáhl a nás se zeměmi okolními smířil, toť dobří mnozí lidé vědie v této zemi, žeť sme chtěli rádi v tom míru trvajíce, po svých obchodech sě obierati". Mírumilovným táborským konšelům přitom ani na mysl nepřišlo, že by se mohli "svými řemesly a obchody obierati" v rámci postfeudálních výrobních vztahů a vlastnických struktur. Třídní zájmy, jež vyvěraly z hospodářské struktury mohutnějícího královského feudálního města, diktovaly tedy směr politické aktivity. Je zcela pochopitelné, že pro klidný a úspěšný rozvoj řemesel a obchodu byl třídní boj husitů překážkou. Lépe se přece vyrábí a obchoduje, když z ulic a cest zmizela "ozbrojená lůza".²³⁷

Pryč se vzpomínkami na jakési pošetilé "boží bojovníky" a nějaký směšný boj za "boží pravdu", popřejte klid naším dílnám a krámům! Jakže to psal Mikuláš Biskupec z Pelhřimova? Nádoby se naplnily – "přijímají rány, avšak mlčí, jsou v klidu". Tábor byl v období, následujícím po lipanské bitvě, zcela v rukou měšťanstva, žijícího z řemesel a obchodu.

Monografie o dějinotvorné úloze Tábora v husitském revolučním hnutí plasticky vylíčila sociálně ekonomickou a třídně sociální degeneraci – i s ní spojený mravní úpadek a ideový rozvrat – táborské městské republiky, společenství, které vzniklo díky revolučním politickým změnám, jež do české feudální společnosti vneslo husitství, coby "království boží rovných mezi rovnými" na "zelené louce" zjara roku 1420 a od té doby se mohlo svobodně hospodářsky a politicky rozvíjet, degeneraci, kterou způsobily vlastnické a mocenské elity táborské obce, relativně nejpokrokovější sociálně ekonomické a třídně sociální složky feudálního systému. Autorovi monografie se tak podařilo "kouzlo nechtěného": kniha obsahovala skryté vážné varování – které si v době vydání doktor Macek (a spolu s ním ani cenzura) patrně vůbec neuvědomovali – teprve vznikajícímu systému reálně existujícího socialismu a formující se třídě řídícího aparátu, jež v oné době byla ještě třídou pokrokovou a revoluční, ba dokonce tvořila ideově politický předvoj epochy soupeření antagonistických společenskoekonomických formací, reálného socialismu s reálným kapitalismem. A právě z toho důvodu je monografie o sociálně ekonomickém a sociálně politickém vývoji husitského Tábora, logicky zaměřená především na první, vrcholné období husitské revoluce, nejlepší knihou o husitství, která kdy byla zatím napsána, neboť promlouvá k dnešku, k minulosti, současnosti i budoucnosti revolučního socialistického hnutí.  

Blednutí a vypařování demokratické povahy táborské měšťansko-šlechtické republiky, degenerativní sociálně ekonomický a třídně sociální rozvoj táborské obce – především v období, které následovalo po lipanské bitvě – dosvědčuje ve svojí zprávě, napsané roku 1451, Eneáš Sylvius, když se cestou do Benešova, kam cestoval z pověření německého císaře, aby jednal s českými husity, a hlavně se správcem království Jiříkem z Poděbrad, o otázce vlády nezletilého Ladislava Pohrobka, zastavil na Táboře. Na jaře roku 1451, v době jarních přeháněk a studených plískanic, jež nebyly choulostivému Vlachovi nikterak příjemné, ubírala se družina císařova dvora v doprovodu českých pánů z Jindřichova Hradce ku Praze. Na cestě však bylo nutno přenocovat v Táboře, kde je měšťané přijali s velkou okázalostí. Velký shluk táborských obyvatel jim přišel vstříc a vítal je, z nich "někteří byli nazí, oblečeni toliko do kabátců, jiní však měli kožichy": už při prvním spatření bylo Eneášovi nápadné, že mezi Tábory byl takový rozdíl v oblékání. A i v dalším líčení Tábora, jenž byl dle Eneášova popisu městem výtečně opevněným s mohutnými hradbami a důmyslnými baštami, stavěl vybroušený stylista kontrast bohatých a chudých do ostrého světla: "Chtěli tito táboři žíti podle mravu prvotní církve a všechno měli společné; nazývali se navzájem bratry, a co jednomu chybělo, to mu druhý opatřil. Nyní však žije každý jen pro sebe, jeden tře bídu a druhý je sytý. Krátká byla horlivost dobročinnosti, krátké bylo napodobování prvotní církve". Zde je tedy přímo postaven vývoj Tábora v protikladu mezi společenstvím statků a majetkovou rovností a normálním feudálním městem s nepřekročitelnou třídně sociální bariérou mezi bohatými a chudými. Je samozřejmé, že v dalších odstavcích Eneáš čtenáři připomněl, že táborské volání po návratu k původní církvi Kristově bylo vlastně jen pokrytectvím, neboť ve skutečnosti prý šlo pouze o ožebračení bohatých. Mluvčímu vládnoucí vykořisťovatelské třídy se pokusy chudiny o vybudování sociální spravedlivé společnosti nemohly jevit jinak. Je ovšem zajímavé, že dle Eneášova mínění byla právě touha po zbohatnutí, majetku a bohatství příčinou zhroucení a pádu společenství statků v táborské obci: kdysi chudí, nezámožní, drobní lidé – dnes boháči, řemeslníci a kupci. Táboři byli ve válkách značně oslabeni, a proto se nemohou vojenskými výpady zmocňovat majetku, stále však touží po zbohatnutí, "dychtí po ziscích a pachtí se za špinavým výdělkem".

Kdyby byla Eneášova zpráva pouze osamoceným rozborem situace na Táboře v roce 1451, mohli bychom se domnívat, že obratný stylista potlačil v těchto odstavcích bystrého pozorovatele. Srovnání s ostatními hlasy dochovaných pramenů však ukazuje, že Eneáš Sylvius viděl třídně sociální rozvrstvení Tábora v roce 1451 správně. Protiklad prvotního Tábora chudých a pozdějšího Tábora zbohatlých měšťanů, který neustále připomínal, nebyl básnickou ozdobou, nýbrž skutečností. Na jiném místě si Eneáš položil otázku, proč Táboři ztratili chuť k boji. A zase spojil přerod revolučního střediska v pokojné a bohaté královské feudální město s rozvojem řemesel a obchodu na Táboře: "V městě je asi 4000 mužů, kteří mohou vládnouti mečem, avšak když se z nich stali řemeslníci, kteří hledají obživu ve vlně a plátně, nejsou považováni za užitečné k boji". Rozvoj a upevňování řemesel a obchodu byl na Táboře doprovázen nejen postupným zatlačováním revolučních živlů, nýbrž i odklonem od revolučních metod politického jednání.

A z Eneášovy zprávy dlužno uvést ještě jednu drobnost, jež nám osvětlí, odkud pramenila touha po bezpodmínečném návratu do lůna církve a feudalismu, a kde začínala už skutečná zrada, která bez rozpaků vydala v roce 1452 kdysi revoluční baštu do rukou předního feudálního pána a správce země Jiřího z Poděbrad. Byli to bohatí měšťané, kteří byli ochotni ke kajícnému návratu do nábožensko-politické strany "jednušek papeženských" i ke zradě náboženské víry a odkazu Husova učení – musíme mít na zřeteli, že všichni obyvatelé Tábora (čili i zmiňovaní zbohatlí měšťané, řemeslníci a kupci) se roku 1451 stále oficiálně hlásili k husitství, ke kalichu a straně podobojí a byli členy dosud ještě roku 1451 existující samostatné táborské utrakvistické církve – a jedině obava před ztrátou majetku je ještě držela stranou. Titíž měšťané, kteří svého času povalili táborské společenství statků a majetkovou rovnost, byli už v roce 1451 ochotni začlenit i po právní a náboženské stránce blahobytné královské město po bok ostatním královským městům. V Eneášově líčení jednoho takového "bratra" poznáváme: "Když jsem tedy na Táboře přenocoval a od svého hostitele všechno, co jsem tu napsal, se dozvěděl podle pravdy, nabádal jsem toho člověka, aby se zřekl takových bludů. Nebyl nepřístupný a neodmítal mé napomenutí a měl ve spodní místnosti obrazy svaté Panny Marie a Krista Spasitele, které tajně ctil. Věřím, kdyby se nebál ztráty majetku, neboť byl bohatý, veřejně by byl odstoupil od onoho kacířství, avšak mnozí raději chtějí ztratit duši než majetek a pro peníze chtějí zahynout".²³⁸

Opravdu náleží tato slova pouze polovině patnáctého století? Nedala by se vztáhnout i na proces rozpadu, rozkladu a transformace třídy řídícího aparátu reálně existujícího socialismu, jenž vedl k "sametové" kontrarevoluci po listopadových událostech roku 1989?                      

Poznámky:    

235) Engels, F.: Německá selská válka, v citovaném vydání str. 376.

236) Uvádím podle Macek, J.: Tábor... I. díl, v citovaném vydání str. 339-341.

237) Viz tamtéž, str. 334-335. Tábor v polipanském období údajně bohatl díky úroku z poddanských vesnic, rozkvětu řemesel a obchodu s rakouskými zeměmi – viz tamtéž, str. 334.

238) Viz tamtéž, str. 336-338. Laskavý i nelaskavý čtenář by si měl prostudovat celou kapitolu pod názvem "Společenské rozvrstvení Tábora v letech 1420 – 1452" – viz tamtéž, str. 263-341.                              

Moje poznámky:

I tato závěrečná pasáž potvrzuje, že polní oddíly nevyužily svou parketu – místo vybírání výpalného mohly spíše zajistit ochranu bezpečnosti cest a tím podpořit rozvoj obchodu, řemesel a vznik průmyslu. Ale to je to "kdyby". Myslím, že by stálo za to rozebrat osobnost Hynce Ptáčka z Pirkštejna, který byl politikem možného ve své době.

(Pokračování)