Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/49

S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

49. část

František Neužil

9) Závěr – vývoj české feudální společnosti a táborské městské republiky po bitvě u Lipan

Františku Palackému dejme též první slovo při vylíčení podstaty a historického významu lipanské bitvy: "Není pochyby, že bitva u Lipan způsobila v Čechách převrat veliký a důležitý. Již od samého počátku nepokojů husitských viděli jsme byli vznikati a ustrojovati se dvojí střed, čili dvojí takořka rodiště, netoliko mnění věroučných, ale i moci válečné, jedno v Praze, druhé na Táboře; jednota národní rozštěpila se byla ve dvojici, dvě samostatné stálice, dvojí takřka slunce uchvacovala všechny ostatní moci co bludice do svých těžišť, kterážto nestýkala se v jednotu, leda proti nim oběma v zápolí zaplanulo slunce třetí; ku Praze přitulilo se vše, co uznávalo a vzývalo zásadu autority, jakožto hlavní štít společnosti občanské i náboženské; k Táboru zase, co více rozumu svého a svobody osobní v životě veřejném požívati chtělo; tam převládala šlechta, mistři učení a městský patriciát s lidmi od nich závislými, zde města, zemané, sedláci a živel demokratický vůbec; co nadbývalo počtu a síly hmotné u oněch, nahražováno větší ducha energií u těchto. U Lipan poražen a zemdlen jest živel druhý v každém ohledu tak, že přestal býti mocností samostatnou v zemi; slunce Tábora zatmělé navždy stalo se bludicí, točící se zároveň jiným okolo Prahy, jediného napotom střediště národa Českého. Tím navrátily se Čechy předně v politickém ohledu do těch kolejí zase, ve kterých byly před početím válek vůbec; aristokracie dosedla opět na první místa ve zřízení zemském, a vedla žezlo v národu; co dříve zvláště vlivem kněze Prokopa Velikého bylo předčilo a rozhodovalo na sněmech, proměnilo se nyní v pouhou opozici menšiny dosti krotké a neškodné; na hrobě demokracie vzrůstal napotom feudalismus čím dále tím neodolatelněji."²¹⁹

Z toho důvodu je nejenom zcela směšné, ale pro každého českého vlastence a radikálního, revolučního demokrata odporné a hluboce urážlivé tvrzení profesora Josefa Pekaře, že "Lipany byly šťastným dnem českých dějin". Porážku táborských a sirotčích polních vojsk v bitvě u Lipan nelze nazvat ani thermidorem, jednalo se pouze a jedině o krvavý kontrarevoluční převrat v oblasti sociálně ekonomické i politické.    

Již za necelých dvacet let po lipanské bitvě – v roce 1453 za panování "krále holce" Ladislava Pohrobka, kdy "bývala za groš ovce", jelikož rozhodná a důrazná vláda zemského správce Jiřího z Poděbrad dovedla zjednat kupcům a obchodníkům bezpečný průjezd po silnicích a městech a díky tomu tržiště v českých zemích překypovala hojností laciného zboží – bylo ustanoveno, "aby žádný žádnému čeledi neodluzoval, ani jí proti vůli jeho přechovával, ani lidí ouroročních, ani služebných, leč by se řádně vyhostili, aneb pánův svých slušně odbyli; též "pacholci dělní neboli služební" aby všickni měli pány své, jímž by dělali a sloužili, a neváleli se po krčmách aneb kde jinde, takže, neukázal-li by kdo poctivé živnosti a obchodu svého, měl od popravce co zahaleč a škůdce zemský považován a trestán býti". Palacký k tomuto přijatému zákonu podotýká, že "nařízení toto, jakkoli samo v sobě slušné a potřebné, musí přece považováno býti za první krok na dráze, na které později tělesná poroba do Čech zavedena byla."²²⁰

České země začaly v období po bitvě u Lipan v tomto ohledu velmi rychle dohánět a předhánět ostatní feudální evropské státy, především pak země německé, v nichž byla "poroba tělesná lidu selského" pravidlem, neboť na sněmech českých stavů šel jeden hlas, že české království by v této oblasti rozhodně nemělo být výjimkou, ale mělo by si též onu sociálně ekonomickou "vymoženost" osvojit. Nedostatek robotných sil v zemi vedl stavy české na sněmech v létech 1472, 1474 a 1479 k nařízením, jimiž bylo stále více omezováno stěhování se poddaných od jednoho pána ke druhému. Tento právní a politický vývoj pak, jak jsme již několikrát zmiňovali, vyvrcholil v roce 1487, jenž "stal se hlavně z té příčiny pro Čechy památným, že v něm dávné usilování šlechty české, uvésti lid selský v porobu, zdařilo se konečně a dovršeno alespoň cestou zákonodárnou."²²¹ A v roce 1498 neměli při svém sněmování "stavové péče pilnější, nežli upevniti a utužiti novými opatřeními dědičnou porobu lidu obecného. Pravidlo již před léty ohlášené, že každý kdo nebyl pánem sám, měl míti pána svého dědičného, rozšířeno nyní v ten smysl, že každý podruh a nádeník, též každý přístavný čeledín, musel se vykázati od pána svého listem pod pečetí, a přijal-li ho kdo k sobě bez takového listu, propadl 10 kop grošů českých pokuty tomu, kdož to naň usvědčil; na vydávání falešných listin takových uložena pokuta ztráty hrdla i statku; nařízeno také o rybníkářích, o pastýřích, o drobné čeledi atd., aby nikdo nebyli bez "dědičných pánův", a zákon ten aby dobře rozhlášen byl."²²²

Palacký tak mohl výklad o vývoji sociálně ekonomického a třídně sociálního postavení poddaného venkovského lidu v historickém období, jež následovalo a bylo zapříčiněno vojenskou porážkou táborských a sirotčích polních vojsk v lipanské bitvě, vývoji, v němž se poddanství přeměnilo na nevolnictví – a systém feudálního vykořisťování se stal "zralým", "rozvinutým" a "organicky celistvým" – souhrnně uzavřít: "Porovnáme-li právní poměry všelikých stavů a tříd obyvatelstva českého mezi sebou, jakž na počátku XV. století jsme je poznali, se způsobem tím, ve kterémž je spatřujeme na konci téhož století: ustrneme nad velikostí a těžkostí proměny, která během asi dvou živobytí lidských počala i dokonala se. O tělesné porobě selského a nižšího lidu vůbec nebylo na počátku onoho století ještě ani stopy ani zmínky: na konci ale jeví se co již skutek uznaný a ustálený, co známka povšechná lidu obecného. Převrat takový, ačkoli potřeboval k uskutečnění svému celé téměř století, byl nicméně nad míru náhlý, když povážíme, že nestal se omráčivým podmaněním pod meč dravých cizinců, ale vypučel se takořka z lůna národa pouhým nadužíváním okolností. Byly to arci okolnosti mimořádné, které hověly převratu takovému: byly bouře a války neslýchané i několikrát opětované, ježto zasahovaly až do jádra života i bytu národního a v nichž to rozhodovala ne spravedlivost, ale hmotná hrubá síla i chytrost válečná."²²³

V historickém vývojovém stádiu české feudální společnosti, které následovalo po bitvě u Lipan, pokračoval celkový hospodářský úpadek stavu vladycko-zemanského a rytířského, jenž se zdál být za válek husitských zastaven, ba dokonce vystřídán obdobím sociálně ekonomického rozkvětu.

Vždyť "před vypuknutím válek husitských počet zemanů a dědiníků, tj. statkářů prostředních, svobodných a jen králi samému poddaných, byl téměř nesčíslný, takže nezabloudíme od pravdy daleko, řekneme-li, že asi dvě třetiny veškerého povrchu země české byly v držení jejich; třída tato, někdy hlavní národu jádro, postupem věků menšila se a ředla vždy více a více; příčiny toho byly netoliko přirozené, jako války a mor, ale také politické, totiž zmáhání se skrze válku šlechty vyšší nad jiné obyvatele, soustředění čím dál tím hojnější jmění národního v rukou jejich, a vypínání se i zvláštního stavu rytířského nad prosté zemany vůbec. S proměnou tou zároveň a pospolu pokračovala také rostoucí řevnivost stavů politicky oprávněných mezi sebou, a čím dále tím těžší utiskování lidí poddaných selských i maloměstských, kteřížto ještě za krále Václava byvše jen pouzí obročníci, pod Vladislavem II. ocitli se pomalu v porobě již dosti kruté... Musíme při tom vyznati, že i Poděbrad sám, jakkoli moudrý a spravedlivý, nebránil směru dotčenému, ale napomáhal více, vědomě i nevědomě, všelikými nařízeními, která vyšla za panování jeho."²²⁴ Souběžně se sociálně ekonomickým úpadkem nižší a střední šlechty, jejíž četní představitelé se stávali z nouze a nezbytí "loupeživými rytíři", začala v polipanském období velmi rychle upadat hospodářská moc měst a rozmanitých sociálně ekonomických vrstev měšťanského stavu, klesat jejich mocenský vliv, což se projevovalo například v tom, že páni a rytíři počali sami vařit pivo, čímž omezovali měšťanské právo várečné;²²⁵ nakonec si šlechta "zprivatizovala" vlastnictví veškeré zákonodárné moci v zemi a "hlas třetí stavu městského měl jen tam slyšán býti, kdež se dotýkalo městských věcí zvláště; do věcí zemských a do záležitostí veškerého národa vůbec neměl vkládati se více."²²⁶

Poznámky:

219) Palacký, Tamtéž, str. 687.

220) Tamtéž, str. 810.

221) Viz tamtéž, str. 1092-1094. Jedná se o kapitolu pod názvem "Porobení lidu selského".

222) Tamtéž, str. 1131.

223) Tamtéž, str. 850.

224) Tamtéž, str. 851.

225) Viz tamtéž, str. 1112.

226) Tamtéž, str. 1135, načež Palacký pokračuje: "Jakých ale půtek bylo potřebí, aby také stav městský nabyl širšího účastenství v moci zákonodárné vlasti své, bude předmětem dalšího vypravování našeho" – viz str. 1139-1152 a str. 1165-1179 "Dějin...".

Moje poznámky:

Do této části zabudoval František Neužil zjevný rozpor s logikou i fakty. Vždy mně byl bližší Palacký než Pekař. Nicméně zde je zjevné nepochopení geniální role, kterou při dovršení možností husitského hnutí sehrál Hynce Ptáček z Pirkštejna. Až mně vyjde čas, vrátím se k hodnocení jeho významu po skončení prezentace Neužilova vynikajícího díla.

František Neužil zde celkem oprávněně popisuje kroky zpět v polipanské době, ale při její interpretaci odhlíží od toho, co sám mimoděk zmínil a co je zásadní. Cituji z této jeho části (kterou jsem tučně zvýraznil): "Již za necelých dvacet let po lipanské bitvě – v roce 1453 za panování "krále holce" Ladislava Pohrobka, kdy "bývala za groš ovce", jelikož rozhodná a důrazná vláda zemského správce Jiřího z Poděbrad dovedla zjednat kupcům a obchodníkům bezpečný průjezd po silnicích a městech a díky tomu tržiště v českých zemích překypovala hojností laciného zboží".

Ona "rozhodná a důrazná vláda", která "dovedla zjednat kupcům a obchodníkům bezpečný průjezd po silnicích a městech" a "díky tomu tržiště v českých zemích překypovala hojností laciného zboží" spolu s geniálními makroekonomickými monetárními opatřeními (obléhání Sionu k vyvinutí tlaku na Kutnou horu a zvýšení množství stříbrných mincí v oběhu) začala už za Hynce Ptáčka. Ten také vychoval, politicky připravil (jako poručník) a prosadil na český trůn Jiříka z Poděbrad (husitského krále). On obsadil parketu, kterou měly na dosah polní oddíly Prokopa Velikého. To si neuvědomil ani Palacký.

(Pokračování)