Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/16

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

16. část

František Neužil

Viklefovo a u nás Husovo učení přineslo změnu v tom, že zrušilo vlastnický monopol církevních pohlavárů na boží zákon: jelikož zjevně viditelná, pozemská církev, jejíž hlavou je římský papež a společenství kardinálů je jejím tělem, je církví pouze podle obecného pojmenování, a ne církví v opravdovém smyslu, nemůže si přivlastňovat ani Kristovu boží pravdu. Světská i církevní moc se naopak musí podřizovat božímu zákonu a řídit se jím.

Církevní moc je dokonce podřízena světské vládě a posláním panovníků (králů, císařů nebo dalších feudálních velmožů) je dle názoru anglického církevního reformátora zbavit hodnostáře katolické církve "světských starostí", osvobodit, očistit církev od "světského panování", které ji pokrývá smrtelným hříchem.

Když v prvním díle Vávrovy husitské trilogie praví král Václav IV. ústy vynikajícího českého herce Karla Högra, že "dal české zemi i českému lidu své srdce" a zdůrazňuje, že "nápravu mohou provést jen urození a vzdělaní, ne lúza", Hus s tímto názorem v podstatě souhlasí a králi jenom připomíná: "A chceš-li napravit zlořády církve, králi, učiň to rázně, rychle než bude pozdě. Vždyť proto ti dal bůh meč, abys svůj lid a pravdu bránil!"

K řečenému bychom mohli doplnit, že Hus v této logické a historické souvislosti prohlašuje, že "v Čechách osoby církevní drží čtvrtinu nebo třetinu důchodu našeho království" – v trochu pozměněné formě jsme již tuto myšlenku uvedli na první stránce naší teoretické studie! –, přičemž by však neměly být pány, ale především ochránci chudých a pánem statků je král, který má právo odejmout je církevním osobám. Pokud král nehodným hříšným kněžím světské statky vskutku odejme, označuje to Hus za "nejmírnější trest". Teolog mistr Jan argumentuje v tomto bodě pozoruhodným sociálně ekonomickým a mocensko-politickým způsobem: kritiku "světského panování církve" a požadavek "očistění církve od světských starostí" neboli sekularizace církevního majetku formuluje Hus v třídně sociálním zájmu drobné a střední šlechty, z níž pocházejí vojenští obránci země a která je zbídačována, i když je nucena zvyšovat dávky poddaným a dokonce se i věnovat "počestnému řemeslu loupežnickému".

Jan Hus zde obdivuhodně jasně a přesně vyjádřil jednu z třídně sociálních příčin všeobecné krize feudálního společenského systému, spočívající v sociálně ekonomickém úpadku zemanského a rytířského stavu, jenž se pak v husitských válkách skutečně přičinil a vyvlastnění církevního pozemkového majetku.⁶⁴ A dále můžeme dodat, že Husova poznámka o prodavačích odpustků, kteří se "tak jako hejno krkavců snesli na tuto zemi, aby zde vyklovali každé zrnko zlata a stříbra", objektivně kriticky mířila – ač si mistr Jan samozřejmě neuvědomoval dlouhodobé následky praktické aplikace myšlenkového obsahu svých kázání ve strukturně systémové organizaci feudální společnosti – na rozmanité formy daňové finanční politiky, jimiž papežská kurie vysávala z českého království peníze a blokovala tak možnou akumulaci peněžního kapitálu do rozvoje domácí řemeslné výroby a obchodu, čímž by v lůně feudalismu mohly vznikat zárodečné formy kapitalistických výrobních vztahů a třídně sociální diferenciace buržoazní společnosti.⁶⁵

Hus se od Viklefa lišil pouze v tom, že svou kazatelskou činností vtahoval do boje za reformu církve a společnosti nejširší lidové vrstvy, což bylo pro anglického univerzitního učence něco zcela nemyslitelného, a svoje názory šířil, jak mu vyčetl Štěpán z Pálče, "též svými spisy, které nepíše latinsky pro vzdělané a učené, ale česky, aby je mohl číst obecný lid. A dokonce proto zjednodušil české písmo, aby se je i ti nejprostší snáze naučili a své žáky posílá mezi ně, aby je učili číst!"

Z logiky, která vytváří konstrukční schéma výroku "Nullus est dominus...", vyplývá, že když Jan Viklef napsal, že "nikdo není světským pánem, nikdo není prelátem, nikdo není biskupem, je-li ve smrtelném hříchu", ani ve snu ho nenapadlo, že by nemohl existovat světský pán, prelát či biskup atd., atp., jenž není ve smrtelném hříchu, neboť žije v souladu s božím zákonem. Je zcela evidentní, že Viklef pokládal sociálně ekonomický vztah nadvlády a podřízenosti mezi pány a poddanými za plně odpovídající jednou provždy dané a neměnné lidské přirozenosti a nikdy mu nepřišlo na mysl, že by si snad poddaní robotězové mohli dovolit neplatit feudální vrchnosti poddanské dávky – což Viklef dokázal, když se v roce 1381 postavil proti účastníkům nevolnického povstání, v jehož čele stáli kazatel John Ball a politický vůdce Wat Tyler. (Podobně se v období německé selské války, vedené Tomášem Münzerem, církevní reformátor a aktivní představitel nábožensko-filosofické ideologie měšťansko-šlechtické opoziční strany Martin Luther se zuřivou nenávistí postavil proti vzbouřeným sedlákům).⁶⁶ 

I z Husových myšlenek o pravé poslušnosti dobrého křesťana, z nichž jsme štědře ocitovali, zjevně vysvítá, že betlémskému kazateli vůbec nepřišlo na mysli, že by kupříkladu na papežském stolci nemohli sedět mužové vskutku ctihodní, následníci prvních apoštolů, proti nimž by bylo naopak smrtelným hříchem se bouřit, že mistr Jan nikdy nezpochybňoval nutnou existenci světské a církevní vrchnosti pro "přirozený společenský řád" a pokládal učení o "trojím lidu" za pojmově teoretické vyjádření "organického" uspořádání společnosti. Je známo, že Hus dokonce souhlasil s odevzdáváním desátků kněžím žijícím v hříchu a nikdy jej také nenapadlo zpochybňovat platnost křtu nově narozeného dítěte nebo uzavřeného manželství, pokud svátost křtu poskytl či svatební obřad vysluhoval kněz žijící ve smrtelném hříchu – mezi křesťanské věřící přece křtem přijímá a ruce svatebčanů na zemi i nebi svazuje bůh, jenž potvrzuje platnost i jakékoli další církevní svátosti, a to pomocí svátostného přisluhování kněze, jenž je prostředníkem mezi bohem a věřícím: věřící nemůže být vinen před bohem tím, že mu svátost poskytl kněz nehodný, co udílením svátostí pouze rozmnožuje a umocňuje svůj smrtelný hřích před bohem –, který se podle jeho nábožensko-filosofického pojetí církve a projektu osobní spásy nalézá pouze v boží milosti přítomné spravedlnosti a patří v božích očích mezi předzvěděné ke konečnému zatracení v den posledního soudu. Z toho důvodu se nám zdá být poněkud přehnané tvrzení Roberta Kalivody, že Husovo pojetí božího zákona "relativizuje celý feudální systém" a představuje "ranou formu konstitučního demokratismu".⁶⁷

Ukažme si vše na jedné z klíčových scén ve filmu Otakara Vávry "Jan Hus". Účinkují v ní Jan Hus; jeho vyšetřující soudce na kostnickém koncilu kardinál d'Ailly68; "šelma ryšavá" neboli Zikmund Lucemburský, král český a císař svaté říše římské a národa německého; biskup z Lodi, jenž byl oficiálním kazatelem (neboli vlastně jakýmsi "tiskovým mluvčím") kostnického koncilu69; nám známý Štěpán z Pálče a Václav Tiem, který byl pasovským děkanem a legátem papeže Jana XXIII., jenž v roce 1412 vedl v Praze kampaň prodeje odpustků na křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi⁷⁰; nesmíme zapomenout ani na sbor v Kostnici shromážděných církevních pohlavárů.

Kardinál d'Ailly: "Což jsi nekázal, že je třeba kněžím odejmout statky a důchody?". Hus: "V písmu stojí", na což reaguje "svaté shromáždění církevních otců" nepříčetným řevem, přerušovaným výkřiky "Chceš zbořit řád světa!" a "To sem nepatří!"⁷¹ D'Ailly: "A neříkals, že není třeba slepě poslouchat vrchnosti?" Hus: "Tak, ale s výhradou." D'Ailly: "Stačí!" a pokračuje, obraceje se na císaře Zikmunda: "Nejmilostivější králi, vyslechni, bude tě to zajímat. Opakuji přesně, jak je to v tvém spise", načež pokračuje samotný Hus, jelikož si pamatuje svůj spis "O církvi" slovo od slova: "Netřeba poslouchat vrchnosti ani duchovní, ani světské, nařizuje-li co neprávem anebo žije-li v hříchu!" D'Ailly: "Ani císaře?" Hus: "Ani císaře!", načež se do dialogu vmísí císař Zikmund: "Kdopak, synu, žije bez hříchu?", což připadá koncilním otcům nesmírně vtipné a "výkvět všeho křesťanstva" se počne otřásat smíchem. Biskup z Lodi: "To si každý švec má sám rozhodovat, jestli mu vrchnost nařizuje správně či nesprávně?" Hus: "O tom nerozhoduje švec, ale přikázání písma svatého. K tomu pak, abychom ho správně užívali, nadal bůh člověka rozumem." Václav Tiem: "Slyšíte? Rozumem!" Štěpán z Pálče: "Prosím. Ne vírou, ne poslušností církve svaté, ale rozumem!" Biskup z Lodi: "To je vzpoura proti autoritě církve!".

Poznámky:

64) Viz Kantůrková, E.: citovaná práce, str. 274-275.

65) Je známo, že nástupci svatého Petra na papežském stolci projevovali obzvláštní náklonnost ke zlatu, a proto neměli zájem na stříbrných mincích (například českých groších), nýbrž stanovili pravidlem, že veškeré poplatky, plynoucí do pokladnic papežského dvora, musejí být placeny ve zlatě, ve zlatých mincích, jako byly například florentské dukáty (tak zvané florény) či dukáty uherské (kremnické) – viz Macek, J.: Tábor v husitském revolučním hnutí I. díl; NČSAV, Praha 1956, str. 64-68, zvláště pak str. 66. (Jedná se o druhé vydání prvního dílu této monografie).