Neužilův HUS: O moci a rozumu v současnosti/11

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

11. část

František Neužil

O tom, že křesťanská náboženská filosofie velmi zproblematizovala otázku osobní spásy, již údajně hovořil svatý Augustin.

Středověká scholastická filosofie se tento základní a ústřední problém křesťanské sóteriologické doktríny pokoušela řešit v závislosti na tom, zda se její aktivní představitelé hlásili k nominalistickému či realistickému řešení otázky universalií, čili otázky, zda ideje, podstaty (esence, bytnosti), obecné druhové a rodové formy existují objektivně a reálně, nebo zda existují pouze v lidském poznávacím myšlení, zda jsou tělesné či netělesné a zda existují odděleně od smyslových věcí, jevů a dějů nebo pouze ve smyslových věcech, jevech a dějích. Základní světonázorová formule realistů zněla "universalia sunt realia" (obecniny, obecné formy, druhy a rody jsou reálné, existují reálně), přičemž existují "ante res" (před jednotlivými věcmi); základní světonázorový vzorec nominalistů nabýval podoby "universalia sunt nomina" (univerzália jsou pouhá jména), která existují "post rem" (po jednotlivinách, následují po jednotlivých věcech).

Na přelomu jedenáctého a dvanáctého století nalezl francouzský filosof Abélard kompromisní a zároveň syntetické řešení sporu mezi nominalismem a realismem ve formulaci, podle níž universalia existují "in rebus" (v jednotlivých věcech).²⁶ Vrcholná scholastika pak ve třináctém století formulovala v dílech svých nejvýznamnějších představitelů, k nimž náleželi především Albert Veliký a Tomáš Akvinský, řešení, podle něhož obecné formy (druhy či rody neboli univerzália) mají trojí existenci:

1) existují před věcmi v bohu jako jeho ideje (neboli konstrukční principy a schémata, modely a vzory), podle nichž bůh tvoří věci;

2) existují ve věcech jako obecné v jednotlivém, jediné v mnohém a shodné v odlišném;

3) existují po věcech jako abstraktní pojmy věcí v lidském rozumu, pojmy, jež se zpředmětňují v jazyku, ve slovech, slovních výrazech neboli jménech, které dáváme věcem.

Toto řešení převzal Albert Veliký od arabského filosofa a učence (především v oblasti lékařské vědy) z jedenáctého století jménem Abú Alí Ibn Síná, které do latiny přeložili jako Avicena, a po něm je hlásal Tomáš Akvinský.²⁷

Je zjevné, že realistické řešení problému univerzálií představovalo ve středověké scholastické filosofii objektivně idealistickou vývojovou tendenci, jelikož je známo, že první stoupenci (krajního) středověkého filosofického realismu se pokoušeli využít platónskou filosofií inspirované formule, podle níž universalia existují "ante res" – neboli především jako ideje v rukou božích, podle nichž bůh vytvářel svět i člověka a jeho poznávací intelekt –, k tak zvanému "ontologickému" důkazu boží existence, jenž může mít kupříkladu tuto podobu: myslíme-li si boha, myslíme si jej jako bytost, která je souhrnem všech dokonalostí, pak ovšem musí bůh zajisté existovat, neboť neexistující bytost by byla určitě nedokonalá a tvrzení "svrchovaně dokonalý bůh neexistuje" by obsahovalo logický rozpor.²⁸ Z toho důvodu se zdá být na první pohled trochu zvláštní, že ctihodní otcové kostnického koncilu se vesměs hlásili k filosofickému nominalismu, když je známo, že nominalismus představoval ve středověké scholastické filosofii materialistickou vývojovou tendenci, neboť:

a) nominalisté prohlašovali, že objektivně reálně existují pouze jednotliviny, jednotlivé, smyslově vnímatelné a zjevně viditelné, tělesné v

b) ve čtrnáctém století ukázal nominalista William Occam, že oblasti náboženské víry a poznávacího rozumu, vědy a náboženství, filosofie a teologie jsou vzájemně protikladné, a proto je marné snažit se věroučné články křesťanské ortodoxie dokazovat – nebo vyvracet – rozumem, vždyť ve sféře náboženské víry a teologie vskutku platí, že "credo quia absurdum est" a určitý výrok, jenž je pro teologa pravdivý, je pro filosofa tvrzením nepravdivým, a naopak.²⁹

Tento zdánlivě paradoxní fakt lze ovšem poměrně jednoduše vysvětlit, protože pohlaváři římskokatolické církve:

a) měli velmi povrchní a primitivní znalosti křesťanské náboženské filosofie a teologie, takže už dávno zapomněli, pokud jim to kdy bylo vůbec známo, že zakladatel nominalismu Roscellinus zastával krajní stanovisko, dle něhož universalia představují pouze "flatus vocis" ("chvění, záchvěvy hlasu") čili zvukové, hlasové vibrace, jež mají k věcem pouze nepřímý vztah, načež se pokusil tento krajně nominalistický světonázorový koncept aplikovat na křesťanské dogma o boží trojici a vyšlo mu, že bůh otec, bůh syn a duch svatý netvoří žádnou jednotnou božskou substanci, leč jsou to vlastně tři nezávislé boží osoby, tedy tři samostatní bohové, což církev svatá musela odsoudit jako zvláště zvrhlé a odporné kacířství a Roscellinus byl tak donucen své učení odvolat;

b) Occamovu nominalistickou teorii, podle níž nelze například dogmatické ortodoxní postuláty o jednom bohu, jenž existuje ve třech rovnocenných osobách neboli hypostazích, či vzájemném poměru mezi božskou a lidskou přirozeností před a po vtělení syna božího do Ježíše Krista, logicky dokázat – ale, jak znovu opakujeme, ani vyvrátit: proč by všemohoucí a absolutně dokonalý křesťanský bůh nemohl existovat nikoli ve třech, leč třeba ve sto padesáti šesti osobách, ani o jednu více, ani o jednu méně, že, když víme, že tvrzení, které je pravdivé v teologii, je z hlediska světské filosofické moudrosti bláznovstvím? – deduktivním spekulativním pohybem lidského poznávacího rozumu, pojali v tom smyslu, že je to vlastně dobře, jelikož lidský filosofující rozum ve službách křesťanské náboženské víry zklamal, neboť zavlekl do teologie četné kacířské myšlenky;

c) vedeni tímto pragmaticky účelovým přístupem a kvůli větší slávě boží proto rádi zapomněli, že William Occam kritizoval svého času ještě před Janem Viklefem zesvětštění církve i mocenskou politiku tehdejšího papeže a požadoval, aby se církev zřekla majetku a věnovala se pouze duchovním úkolům, a tudíž se nemůžeme divit, že jej zmíněný avignonský papež nechal za odměnu uvěznit.

Po skončení kostnického "sněmování všeho křesťanstva", které alespoň po formální stránce překonalo papežské schizma, muselo ještě uplynout více než sto let, než kritika racionálního zdůvodňování náboženských dogmat vedla nejenom k myšlence o jejich nadrozumovosti (čili k opakování názoru Tomáše Akvinského, že náboženská víra stojí nad rozumem), ale především o jejich protirozumovosti: a poté, co se nominalismus přeměnil díky svojí antischolastické povaze na sensualismus, jenž se stal metodologickým východiskem rozvíjení přírodovědeckého poznání, mohl Galileo Galilei na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století uskutečňovat své fyzikální pokusy – a rozvíjet tak model aktivní přírodní vědy, jež spatřuje v praxi (čili experimentu, pokusu) zdroj a kritérium objektivní pravdivosti poznání, přírodovědeckých idejí a teorií –, které odhalily zákonitosti volného pádu těles a současně mimo jiné vyvrátily Aristotelovu teoretickou představu, podle níž musí být těleso při setrvačném (neboli rovnoměrném přímočarém) pohybu udržováno vnější silou, čímž založily přírodovědecký světový názor a obraz světa, jenž nevyžaduje, ale naopak popírá "důkaz" boží existence z pohybu, který je ideově teoretickým, světonázorovým jádrem tomistické náboženské filosofie, a tak se přírodní vědy mohly začít vymaňovat z podřízenosti absurdním náboženským dogmatům.³⁰ 

Pragmaticky účelový přístup k Occamově filosofické teorii hlásající, že náboženská dogmata není možné logicky vyvrátit ani dokázat lidským rozumem, projevoval i Husův soudce v Kostnici, kardinál d'Ailly a a tento pružný postoj mu dovoloval tvrdit mimo jiné, že autorita písma svatého jest zajisté vyšší nežli autorita hierarchicky organizované institucionalizované církve, a proto je také možné věřit jejím dogmaticky ortodoxním věroučným článků, současně ale z hlediska praktického platí, že zjevně viditelná církev, jejíž hlavou je neomylný papež a sbor kardinálů je její tělo, přijímá a schvaluje písmo svaté za kanonické, rozhoduje o tom, které části písma svatého budou před komisí pro "čistotu křesťanské víry" uznány za pravé, kanonické a které naopak za kacířské, pravé křesťanské víře odporující, takže autorita viditelné hierarchické církve je vlastně vyšší nežli autorita svatého písma – které má být slovem božím.

Ctihodnému a vysoce váženému otci kardinálovi vůbec nevadilo, že v této věci se jednak dostává do logického "bludného kruhu", jednak vlastně opakuje kacířskou teorii "dvojí pravdy" – nábožensko-filosofickou teorii o protikladu pravdy rozumu a pravdy náboženské víry, kterou více než sto padesát let před Occamem ve dvanáctém století hlásal arabský filosof Ibn Rušd, jehož jméno dostalo latinizovanou podobu Averroes.

Poznámky

26) Viz Störig, H. J.: citovaná práce, str. 175-179.  

27) Viz Kolektiv autorů: Dějiny filosofie – překlad do češtiny z originálu v jazyce ruském vydalo Nakladatelství Svoboda, Praha 1976, str. 114. Okrajová poznámka: jméno Abú Alí Ibn Síná jsem převzal z uvedené monografie Störigovy, str. 181. Slovo "abú" prý v arabském jazyce znamená "otec", slovo "alí" pak údajně znamená "vznešený" a o slově "ibn" vím, že v arabštině znamená "syn". Sokolov pak na str. 254 svojí studie o dějinách středověké filosofie dodává, že jméno "Ibn Síná" dostal malý Abú Alí po svém dědovi, jenž byl údajně významným státním činitelem, vzdělaným a pokrokovým člověkem své doby. A z článku o Avicenovi na wikipedii se dozvídáme, že celé jméno malého Abú Alího znělo Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, z čehož zřejmě plyne, že malý Abú Alí byl při svém zrození synem Abdulláhovým, jenž byl zase synem Sínovým.

28) Viz Störig, H. J.: citovaná práce, str. 177; srovnej se Sokolov, V. V.: citovaná práce, str. 149-156. Takovým – tautologickým, kdy to, co máme v závěru dokázat, již na počátku předpokládáme – způsobem dokazoval bytí boha Anselm z Canterbury. Jak Störig (str. 177), tak i Sokolov (str. 155) uvádějí, že ještě za života ctihodného canterburského arcibiskupa kritizoval "ontologický důkaz" existence boha mnich Gaunilo, jenž poukazoval na to, že takovým způsobem by přece bylo možné dokázat i existenci pohádkových bytostí nebo bájného ostrova Atlantidy. Filosof Anselm ovšem Gaunilovi namítl, že závěr o objektivnosti existence na základě toho či onoho pojmu našeho rozumu nelze zdaleka použít u všech pojmů, ale právě, pouze a jedině u pojmu boha coby nejvyšší a absolutně dokonalé bytosti, která ve své nekonečné všemohoucnosti dokázala zformovat i lidský rozum takovým způsobem, že je schopen poznávat boží jsoucnost coby tvůrce všehomíra (viz Sokolov, str. 155).

29) Viz Störig, H. J.: citovaná práce, str. 197-199; srovnej se Sokolov, V. V.: citovaná práce, str. 426-434. O Occamově tvrzení, že rozumem nelze logicky dokázat nebo vyvrátit ani pravděpodobnost článků náboženské víry, které vyplývá z principu "logické úspornosti výkladu" (čili z tak zvané "Occamovy břitvy"), viz Kybal, V.: Učení..., str. 111.

30) O Roscellinově krajně nominalistické filosofické teorii viz Störig, str. 178 a Sokolov, str. 158-161. Okrajová poznámka: na nezávislé internetové encyklopedii i jiných webových portálech se lze dočíst, že v pozadí známého Galileova inkvizičního procesu nestál spor o platnost heliocentrického systému – neboli o to, zda se země pohybuje kolem slunce, či je tomu naopak – ale o to, že ve jednom ze svých děl Galileo údajně prohlašoval, že z hlediska přírodních zákonů – což byly v té době zákony mechaniky, které pro makrosvět objevoval a matematicky formuloval Galileo a ve sférách kosmického megasvěta pro pohyby planet odhaloval a do příslušných algebraických vzorců vtěloval Kepler – nemůže být platné a pravdivé ortodoxně katolické teologické pojetí eucharistie, jehož myšlenkovým jádrem je tak zvaná "transsubstanciace", česky řečeno "přepodstatnění", podle něhož poté, co kněz pronese při mši svaté posvěcovací (neboli konsekrační) formuli, mění se na oltáři ležící chléb a víno zázračným způsobem v tělo a krev Kristovu. Je tedy docela dobře možné, že nařčení z obhajoby heliocentrického systému v době, kdy většina katolických teologů i nejvyšších církevních představitelů autoritativně prohlašovala, že pouze geocentrická soustava je v souladu s učením bible a slovy písma svatého, zachránilo Galilea Galileiho před obviněním z popírání ortodoxně katolického transsubstanciačního dogmatu, na něž by Galileo zcela jistě doplatil svým životem.  

Moje poznámka:

Zde začíná Husův příběh. Příběh člověka hluboce věřícího v Boha a současně člověka, který hledal oporu v rozumu, který rozum bral jako oporu ve světě víry, jak dar od Boha, který nás současně činí odpovědným za naše skutky. Husovo dílo a Husův osud lze chápat i jako jedno z nejvýznamnějších dramat, v nichž se odehrával zápas o emancipaci lidského rozumu.

 (Pokračování)