TEORIE DNEŠKA: Pehal - K otázce bohatství 1/201

Během několika mála uplynulých dnů jsem byl doslova zaplaven materiály na téma bohatství a chudoby. Většinou velmi kvalitními a s cennými myšlenkami. Upravuji je a postupně uveřejňuji. Uveřejním i další, které na toto výživné téma přijdou. Každého, kdo chce vstoupit do diskuse, však snažně prosím o to, aby si přečetl a promyslel následující:

https://radimvalencik.pise.cz/6868-teorie-dneska-proc-jsou-bohati-a-chudi-6-194.html

Teprve tam se totiž přemýšlivý čtenář dozví, v čem je V SOUČASNÉ DOBĚ půvab otázky, proč jsou někteří bohatí a někteří chudí. Podobně jako v případě, kdy otázka, proč je ve dne světlo a v noci tma, se zdá nesmyslně primitivní až do doby, než si uvědomíme, že Vesmír může být nekonečný a může v něm být nekonečně mnoho hvězd.

Další příspěvek je od mého studenta Jana Pehala. Považuji jej za velmi dobrý a poctivě promyšlený (myslím, že i Vlado Mudrák by s ním byl spokojen), ale, jak ukážu v druhé části, si podstatu toho, o co jde, neuvědomuje.

Úvaha na téma "Proč jsou bohatí a chudí?" 1. část

Jan Pehal

Úvodní poznámka

Na úvod bych rád upřesnil své postoje a myšlenky. Jedná se o volnou úvahu nad tématem "Proč jsou bohatí a chudí?". Obsahem úvahy jsou myšlenkové pochody na bázi brainstormingu. Nejedná se o vědeckou stať ani akademickou práci. Cílem textu je nechat mozek tvořit věty, dát mu volný průběh a proniknout do hlubší podstaty. Nevylučuji, že některé postřehy budou zkreslené či mylné. Avšak cílem této práce je pokusit se najít odpověď na tuto (ne)triviální otázku bohatství a chudoby. Smysluplné myšlenky se dají dále rozvádět a verifikovat příslušnými odkazy na publikace.

Při tvorbě tohoto textu by však toto "kotvení" bylo kontraproduktivní. Citovány jsou tak pouze základní údaje.

Význam otázky – příklad z historie

Jedná se o velmi citlivou otázku, která stála mnohdy na počátku velkých říší, civilizací a států či měla naopak za následek jejich rozkol a úpadek. Jeden z příkladů z nedávné nešťastné evropské historie 20. století mluví za vše. Vůdce nacistického Německa a jeden z největších masových vrahů v dějinách, Adolf Hitler, dokázal díky této otázce získat stovky, tisíce a miliony stoupenců. V poválečném oslabeném Německu, které se navíc ocitlo v hluboké hospodářské krizi, bylo velké množství lidí, kteří přišli o práci a dostali se do hmotné nouze. Na počátku roku 1933 bylo ve skomírající Výmarské republice již 6 milionů nezaměstnaných a prakticky každá druhá rodina v Německu byla zasažena krizí.^[1] Možná každý z těchto nezaměstnaných dělníků a zemědělců v první fázi toužil pouze po zaplacené práci, aby vydělal nějaké peníze a nasytil svoji rodinu, později to však přešlo v chorobné hledání viníků, které skončilo, mimo jiné, nehumální genocidou Židů.^[2] A proto je možná snadné ukázat prstem a říci: "Ty jsi bohatý" a vyřknout tak nad dotyčnou osobou ortel, na jehož základě je tato osoba lynčována a připravena o svůj majetek, avšak podstata bohatství je někde jinde. Nejsem toho názoru, že pokud si přivlastním majetek někoho jiného, tak budu bohatý. Pokud neumím s tímto majetkem nakládat a pouze jej zkonzumuji, budu opět chudý. Přesto myšlenka "ekonomicky si polepšit" a tudíž stát se bohatším, vynesla Adolfa Hitlera na zenit své popularity a lidé, toužící po lepší budoucnosti byli ochotni udělat téměř cokoliv...

Tento krátký příklad jen demonstruje skutečnost, že majetek vždy byl a bude předmětem sporu mezi těmi, kteří jej vlastní, a kteří po něm touží. Otázka zní, vypukla by 2. světová válka, kdyby nepřišla krize? Kdyby německé obyvatelstvo nežilo v bídě? Získal by Hitler na svoji stranu tolik stoupenců, kdyby byla dobrá ekonomická situace? Troufám si říci, velmi zjednodušeně, že asi ne. Jsou tedy příčinou této války, s trochou nadsázky, peníze? Mají peníze na svědomí přes 60 miliónů životů? Troufám si říci, opět zjednodušeně, že ano. A nejednalo by se v historii o první konflikt, kdy peníze zabíjely. Přesto se nedá tato skutečnost interpretovat tak, že ten kdo peníze vlastní je vrah. Peníze mají neoddiskutovatelný význam v současné ekonomice. Jedná se o zajímavý uměle vytvořený systém, kterému se člověk snaží dát řád.

Ale zpět k tématu. Často mě při otázce bohatství a chudoby napadá myšlenka, zda si bohatí lidé své peníze zaslouží. Případně jak tyto peníze získali. Na straně jedné je zde obrázek zlého kapitalisty, který vykořisťuje své zaměstnance neúměrnou prací a své zákazníky nízkou kvalitou za přehnanou cenu, na straně druhé se nám tu rýsuje obrázek společnosti, která by měla zajištěný základní příjem bez práce. Je asi jasné, že není správně ani jedna radikální cesta.

Cesta "zlého" vykořisťovatele

Tato myšlenka by teoreticky při současných ekonomických teoriích neměla fungovat. Neboť musíme brát v potaz, že na trhu práce si konkurují jak zaměstnanci, tak zaměstnavatelé. A z té podstaty není pravděpodobně možné, by byla cena práce držena úměrně nízko, neboť by mohl přijít druhý zaměstnavatel, nabídnout zaměstnancům část své "nadhodnoty" a tyto zaměstnance "přetáhnout" k sobě. Stejně tak, pokud by někdo prodával drahé a nekvalitní zboží, spotřebitel by měl možnost si na trhu najít zboží jiné, kvalitnější za stejnou cenu či stejně kvalitní za cenu nižší. Přesto se však shodneme na to, že tato situace funguje pouze za předpokladu efektivního trhu, kdy mají všichni účastnici dostatek informací. V praxi tedy může fungovat (byť třeba pouze krátkodobě), že někdo soustavně "šidí" spotřebitele a pomocí nekalých obchodních praktik vydělává peníze a nespravedlivě se obohacuje na jejich účet. K zamezení tohoto stavu zde existují úřady pro kontrolu hospodářské soutěže a další, které by měly tomuto jednání zamezit. Avšak jsem toho názoru, že "zločinci" v těchto ohledech vždy tahají za "delší konec" a jsou před regulací a kontrolou o krok napřed. Stejně tak nelze vše legislativně ošetřit. Protože každá restrikce omezí jak zločince, tak částečně i ty, kteří to dělají poctivě. (Jak se koneckonců přesvědčil i kupec benátský, ve známém Shakespearovském dramatu, kdy by s jednou librou masa, na které měl lichvář teoretický nárok, připravil jistě dlužníka také o krev, na kterou však už právo neměl). A proto vždy nejde vše přesně legislativně ošetřit. Přichází tak na řadu etika a vlastní svědomí, kdy by si měl každý ujasnit, zda to co dělá, dělá férově a za férové ceny. Za svůj život jsem se potkal s lidmi, kteří začali doslova podnikat v garáži a svojí pílí a poctivým přístupem vypracovali velké fungující společnosti. Těchto lidí si neskutečně vážím a jsou pro mě velkou inspirací. Na druhou stranu jsem se také potkal s lidmi, kteří svým lstivým chováním a pokřiveným charakterem získali obrovský majetek, a to na úkor jiných. V takovém případě však stále věřím v boží mlýny, které mi dávají nejen naději, ale také víru, že jen s poctivostí člověk nejdál dojde.

Cesta základního příjmu bez práce

Asi také není tajemstvím, že existují lidé, kteří by nejraději profitovali bez vlastního přičinění z práce ostatních. Jsem přesvědčen, že nutnost vydělat peníze na živobytí je do značné míry rozumným hnacím motorem každého z nás. Mám velké obavy, co by se stalo, kdyby člověk pracovat nemusel. Možná jsou to obavy zbytečné, ale proč by se někdo namáhal studovat, inovovat, sebevzdělávat se = trpět. Vždyť tyto činnosti jsou náročné. A člověk nemá rád náročné věci. Nepochybuji, že by se našli a existují jednici, kteří tvoří a pracují z jiných důvodů, než jsou finance. Avšak tady se bavíme o globální společnosti. Globální společnost, která by měla zaručený základní příjem, by dle mého názoru degenerovala. Nenašla by dostatečnou motivaci k tvorbě. A jak mohu říci z vlastní zkušenosti, práce šlechtí a zahálka deformuje ducha. Také se obávám, že by nepracující (= ti co by pobírali pouze pasivní příjem a stačilo by jim to) nebyli dostatečně spokojeni se svými příjmy a stále by poukazovali na ty, kteří mají příjmy mnohonásobně vyšší (byť pracují) a usilovali by o reformu, vyšší zdanění či případně zbavení majetku těchto lidí. Možná je to zbytečně katastrofický scénář, ale cesta, kdy jsou lidé objektivní, spravedliví a berou si pouze to, co si zaslouží, je ještě dlouhá a ukrytá ve výchově několika budoucích generací. Nevěřím, že se změny tohoto myšlení dočkám za svého života.

(Pokračování druhou částí tohoto příspěvku)