TEORIE DNEŠKA: K odkazu J. Hellera 3/166

Vloni 12. února zemřel ve věku 70 let PhDr. Josef Heller, CSc. Originální teoretik, který se intenzivně věnoval otázce příčin selhávání socialismu jako systému založenému na společenském vlastnictví a možnosti jeho nápravy. S ročním odstupem se nám podařilo sestavit monotematické číslo časopisu Marthon (3/2019, číslo 157), kde jsme připomněli jeho dílo. V rámci seriálu o významu dobré teorie připomenu to nejdůležitější z jeho díla a na závěr série se pokusím odpovědět na otázku, v čem mohout být myšlenky J. Hellera aktuální a v čem je třeba jít dál.

K diskusím o třídně sociální struktuře socialismu – 3. část

Josef Heller

(Pokračování)

Třetím hlediskem je rozlišení mezi dělníkem (podle našeho pojetí ve výrobě či ve službách) a pracovníky, kteří jsou sice také připravováni o nadpráci, ale sami nadhodnotu netvoří, jejich kapitalista si nadhodnotu přivlastňuje z nadhodnoty kapitalistů ve vlastní výrobě (včetně služeb). Jsou to pracovníci obchodu a peněžnictví, v dnešní době bychom mohli hovořit o pracovnících marketingu, ochrany, administrativy apod. Tyto pracovníky spojuje s dělnickou třídou první hledisko produktivnosti – směna práce za kapitál a dále skutečnost, že jsou připravováni o nadpráci, odděluje je však od ní skutečnost, že jejich vykořisťování je odvozeno od vykořisťování pracovníků produktivních, jejich vazba ke kapitalistovi je zprostředkovanější a svým způsobem bližší.

Konečně čtvrtým a posledním hlediskem je hledisko, nakolik je příslušný pracovník pouze vykořisťovaným nevlastníkem nebo zda se nepodílí na výkonu vlastnických funkcí kapitalisty. Toto hledisko odděluje od dělnické třídy (i od kognitariátu) námezdně zaměstnané, a tedy i vykořisťované řídící pracovníky (ať už se práce těchto pracovníků spoluzhmotňuje v nějakém výrobku či v člověku jako objektu služeb, ať už je vynakládána v primární sféře produkce nadhodnoty nebo ve sféře odvozené – např. v obchodě).

Uplatněním všech těchto hledisek se značně zpřesňuje obraz dělnické třídy, který je zároveň plně aplikovatelný na současnost. Dělníkem je dnes ten, kdo je nevlastník výrobních prostředků, směňuje svou práci za kapitál, jeho práce se zhmotňuje ve výrobku či v osobnostním systému člověka, produkuje nadhodnotu v primární rovině a není řídícím pracovníkem. Jen takovýto pracovník je v našem pojetí příslušníkem kognitariátu. Samozřejmě, kolem této dělnické třídy se rozprostírá množina dalších skupin (včetně vedlejší třídy maloburžoasie, kterou Marx při charakteristikách produktivnosti vůbec vyřadil z předmětu zkoumání, neboť šlo o třídu mimo kapitálový vztah, s dvojakým postavením vlastníka i nepřímo, na trhu vykořisťovaného pracovníka) v rovině třídně sociální struktury, majících řadu společných objektivních zájmů, ze které by při splnění dalších podmínek bylo možné vykovat aktivně politicky jednající společenský svazek.

Marxisticky uchopená třídně sociální struktura není nijak jednoduchým, primitivně lineárních obrazem, ale naopak velmi plastickým obrazem útvarů, mezi nimiž jako pilíře stojí určité třídy, ke kterým se přimykají či se s nimi dokonce prostupují i další útvary, sociálně ekonomicky specifické skupiny (jako např. dvojaká skupina řídících pracovníků nebo skupina vykořisťovaných, ale nadhodnotu neprodukujících pracovníků v oblasti obchodu, peněžnictví, marketingu apod. Tuto základní metodologii lze velmi dobře aplikovat na nové jevy, které vznikají tím, že kapitalista zbavuje zaměstnance stálého úvazku, nutí jej k převzetí jiných, s původním určením neslučitelných nebo od něj se odlišujících forem obživy, nutí ho k převzetí zcela fiktivní role samostatného podnikatele (švarcsystém), uplácí ho zdánlivým nebo i skutečným převzetím role spolupodnikatele (formou akcií) apod. Lze jen litovat, že ani současná levicová sociologie není schopna tento členitý obraz společnosti představující úplně jinou rovinu společenské strukturace než je strukturace podle výše příjmu, druhu vykonávané práce, výše vzdělání, subjektivní uznávání či neuznávání příslušnosti k určité skupině, případně i podílu na moci (v optimálním případě i podílu na řízení), postihnout a zobrazit.

Tím se dostáváme k poslednímu problému v oblasti společenské strukturace odvozené od třídně sociálních charakteristik, a to je problém sebeuvědomění tříd a skupin. Sociologie, která nám dnes argumentuje tím, že konkrétní lidé splňující alespoň povrchně kriteria příslušnosti k dělnické třídě či vykořisťovaným zaměstnancům se dnes k této své třídní příslušnosti nehlásí a odvozuje z toho neexistenci třídně sociální strukturace, zde prokazuje obrovskou službu vládnoucí třídě. Ti, kdo se hlásí k marxismu nebo jen obecně k levici by se na tomto hérostratovském díle neměli podílet.

Už Marxovo rozlišení třídy o sobě a třídy pro sebe představuje přece klíč k celému problému. V marxismu přece patří k elementárním poznatkům fakt, že se objektivní postavení tříd a skupin nepřenáší automaticky do jejich vědomí, že je zprostředkováno praktickými aktivitami konkrétních příslušníků těchto tříd a skupin, že v něm hrají roli nadstavbové instituce a zejména ideologie. Pokud by chtěl někdo vytknout Marxovi, že se dostatečně nezabýval zkoumáním těchto zprostředkovacích procesů, neměl by zapomenout, že nám v tomto smyslu zanechal velmi fundamentální poznatky V. I. Lenin, čerpající z dalších marxistických myslitelů (K. Kautského apod.). V práci "Co dělat?" nám Lenin názorně ukázal, že tím co se v buržoasní společnosti, ve které se nerozvíjí příliš intenzivní emancipační aktivita vykořisťované třídy, nejvíce a téměř automaticky tlačí do vědomí lidí, včetně příslušníků vykořisťované třídy samotné, je ideologie buržoasní, tedy i buržoasní představy o společenské strukturaci, buržoasními propagandistickými mašinériemi vyvolané názory na to, kdo kam patří, zda vůbec někam patří, zda vůbec existuje nějaké objektivní členění apod. K tomu je třeba připojit neschopnost praktického běžného vědomí proniknout pod příkrov jevových forem a dobrat se k podstatám. Takovouto podstatou je členění společnosti v rámci třídně sociální strukturace, jevovou formou je povrchni členění podle v podstatě profesních znaků a názorové diferenciace, které tak preferuje současná sociologie.

Jestliže tedy sociologové v dnešní společnosti operují s nízkým stupněm sebeidentifikace lidí s třídami a vrstvami, dokazují tím jenom to, že vládnoucí třída má pevně v rukou všechny mechanismy formující vědomí i případné zprostředkující aktivity, které by toto formování mohly ovlivňovat, a že je velmi úspěšná v deformování vědomí příslušníků vykořisťovaných a všeobecně neprivilegovaných třída a vrstev. A tento závěr je v dnešní totálně zmanipulované společnosti, kde vládnoucí třída má v rukou obrovské a draze zaplacené prostředky zpracování a sdělování informací, formování postojů, citů apod., závěrem po výtce banálním.

V. I. Lenin uváděl jen jeden prostředek zprostředkující aktivity schopné prolomit panství ideologie vládnoucí třídy a formovat vědomí dělníků. Byla to politická aktivita rozvíjená a zprostředkovaná komunistickou stranou. Vývoj sice do jisté míry potvrdil tuto sílu politické aktivity, ať už ji rozvíjí kdokoli‚ např. buržoasie v rámci buržoasních revolucí, ale i velkoburžoasie v éře fašismu, zároveň však ukázal i čertovo kopýtko a meze politické aktivity rozvíjené v rámci komunistického hnutí a později i socialistických států řídícími aparáty. Dnes se nám rýsuje nový poznatek – fakt, že sama politická aktivita na formování vědomí neprivilegovaných vrstev nestačí. Musí mít jako svou oporu určitou ekonomicko-vlastnickou aktivitu samotných příslušníků neprivilegovaných vrstev, kteří jsou jinak svým základním postavením právě z této aktivity vyloučeni, což má výše zmíněné negativní konsekvence v oblasti vědomí. Tuto aktivitu může v budoucnosti dodat masám příslušníků neprivilegovaných skupin jen rozvoj společenského vlastnického, zejména samosprávného sektoru a jako předstupeň k jeho vzniku, různé formy podílu na řízení v ekonomice i v nadstavbových sférách života společnosti. Odtud vyplývá další podtržení oprávněnosti projektu samosprávného vlastnického sektoru jako klíčové stránky vývoje k socialismu.

V tomto momentu už musíme uzavřít náš výklad, který byl koncipován jako určitá odpověď na četné názory, které se objevily v průběhu diskuse o modelu socialismu, zejména otázkách třídně sociální struktury. Přiznáváme se bez mučení, že jsme v tomto výkladu museli poučovat a mentorovat, nikoli z pocitu nějaké nadřazenosti či dokonce záští k názorovým odpůrcům, ale proto, že obecné marxistické povědomí je jak u teoretiků, tak u praktických konzumentů teorií značně zdevastováno. Je zdevastováno jak působením více než stoletého deformujícího vlivu buržoasní ideologie, tak neméně deformujícím vlivem ideologie vládnoucích vrstev prvního historického pokusu o socialismus. Korunu této devastaci zasadilo zhroucení tohoto pokusu, které odbouralo i již tak nedostatečný a špatně fungující systém zprostředkování marxistických poznatků veřejnosti, včetně veřejnosti stranické. Plody těchto historických procesů sklízíme dnes. V této situaci nevoláme, jak je nám to vytýkáno, po marxistické ortodoxii, po návratu k neživotným schématům stalinismu, ale po návratu ke skutečně nosným a funkčním marxistickým poznatkům překrytým nánosy různých deformací. Nepodaří-li se nám tyto nánosy odhrnout, ztratíme možnost získat pro věc zásadní přeměny společnosti nové generace a zůstaneme už provždy buď izolovanou a skomírající sektou nebo sborem ke všemu ochotných pragmatiků. Nedopusťme, aby se tak stalo.

(Pokračování)