TEORIE DNEŠKA: K odkazu J. Hellera 1/164

Vloni 12. února zemřel ve věku 70 let PhDr. Josef Heller, CSc. Originální teoretik, který se intenzivně věnoval otázce příčin selhávání socialismu jako systému založenému na společenském vlastnictví a možnosti jeho nápravy. S ročním odstupem se nám podařilo sestavit monotematické číslo časopisu Marthon (3/2019, číslo 157), kde jsme připomněli jeho dílo. V rámci seriálu o významu dobré teorie připomenu to nejdůležitější z jeho díla a na závěr série se pokusím odpovědět na otázku, v čem mohout být myšlenky J. Hellera aktuální a v čem je třeba jít dál.

K diskusím o třídně sociální struktuře socialismu – 1. část

Josef Heller

Koncepce modelu socialismu zahrnuje i prognózování vývoje třídně sociální struktury. Právě kolem této otázky se v průběhu prací na modelu rozpoutala intenzivní diskuse, jejíž kompromisní výsledek mají čtenáři Alternativ možnost posoudit. Sama skutečnost pluralitní diskuse je jevem pozitivním a potřebným. Problém ovšem nastává tam, kde jsou určité názory v této diskusi dány neznalostí určitých problémů a přístupů a s tím souvisejícím neporozuměním argumentaci oponenta. Domníváme se, že to lze do jisté míry říci i o diskusi o modelu socialismu. V této diskusi se totiž negativně odráží dvojí druh stereotypů. Jsou to jak minulou společenskou praxí zformované stereotypy ideologie předlistopadové vládnoucí třídy, tak stereotypy, které již v minulém systému, a tím více po jeho pádu, presovala do vědomí lidí, včetně profesionálních teoretiků, minulá i současná buržoasie. V tomto článku se pokusíme těmito na první pohled se vylučujícími, ale ve skutečnosti se vzájemně doplňujícími a proplétajícími stereotypy otřást.

Prvním problémem je vymezení stavu třídně sociální struktury na počátku zkoumaného období. V této otázce nejsme proto, abychom se striktně drželi pojetí klasiků, ve kterém politická revoluce předchází a pak bezprostředně nastává přeměna ve vlastnických vztazích a tedy i v třídně sociální struktuře. Jsme pro pojetí, kde základní třídy, které jsou významné pro vývoj socialismu, vznikají již před politickou revolucí v průběhu dlouhodobějšího přechodného období, ve kterém se rozvíjí jednak samosprávný vlastnický sektor, jednak přetrvává nebo se ekonomickými metodami obnovuje určitý sektor státní. Třídy a další sociálně ekonomicky (vlastnicky) specifické skupiny spjaté s těmito sektory se pak teprve stávají základem politických pohybů, které vedou i ke změně kvality v oblasti politické moci a charakteru státu. Lze předpokládat, že v momentu kvalitativní politické změny jsou ve společnosti přítomné jak staré třídy (globální buržoasie, vykořisťované dělnictvo a další zaměstnanci z kapitalistického sektoru, maloburžoasie), tak nové třídy (samosprávní vlastníci, dělnictvo a další zaměstnanci ze státního sektoru). Vývoj socialismu je tedy třeba charakterizovat jako proces, v jehož průběhu mizí kapitalistický vlastnický sektor, zejména globální monopolistický kapitál, úměrně tomu mizí buržoasie i část maloburžoasie, jejich příslušníci se přelévají do nových tříd, případně dožívají jako trpění paraziti společnosti.

Ve smyslu tohoto pojetí nesouhlasíme s názorem, že socialistická společnost je už vlastně od počátku společností, kde třídy nemají smysl, nefungují, jde o beztřídní společnost apod. I kdyby byl obzvláště úspěšný a rychlý proces odstranění buržoasie, nejsou zanedbatelné rozdíly mezi ostatními třídami. Je tu maloburžoasie, která se adaptuje na nové podmínky a napojuje na společenský vlastnický sektor, jsou tu samosprávní vlastníci a pracovníci státního sektoru. Nezanedbatelné jsou i sociálně ekonomické rozdíly mezi různými skupinami malých soukromých vlastníků, uvnitř samosprávných vlastníků i uvnitř zaměstnanců státu. Konečné splynutí tříd a přeměna společnosti v kolektiv vlastníků vykonávajících rovnoprávně svá vlastnická práva jako suverénní jednotlivci je záležitostí komunistické fáze.

Druhý problém je snaha řady kritiků odbourat marxistický přístup k třídám jako zastaralý, neslučitelný s novou změněnou realitou 21. století. Jde o to, že tito kritikové většinou neznají klíčové prvky Marxovy, Engelsovy a Leninovy teorie tříd a jsou plně v zajetí soudobé sociologie. Tato sociologie, včetně jejích relativně levicových verzí (např. machoninské), nedokázala ani od klasiků, ani z následného teoretického diskursu rozvíjejícího se v průběhu let tzv. reálného socialismu převzít významnou metodologickou zásadu – odlišení třídně sociální diference založené na charakteru výrobních, vlastnických vztahů a na různých mnohotvárných podobách spojení společenských skupin s výkonem vlastnické funkce či s rolí nevlastníka a sociálně profesní diferenciace založené na charakteru výrobních sil, technické podobě práce a nebližších doprovodných znacích vybavení člověka pro výkon profesní funkce. V rámci této sociologie pracující bez filozofického propracování otázek relativní samostatnosti diferenciace v oblasti vědomí a politiky a tedy i bez postižení složitě zprostředkovaných procesů odrazu bytí ve vědomí a v nadstavbě začala být navíc mezi kriterii třídní příslušnosti neúměrně zdůrazňována kriteria míry sebereflexe. Příslušná sociologie odtržená od politické ekonomie si také nedovedla vytvořit aparát potřebný k operacionalizaci metodologických principů postihujících skutečné obrysy třídně sociální diferenciace až do podoby konkrétních četnostních výzkumů.

Proto i ty nejupřímněji míněné levicové pokusy o postižení společenské struktury vedly maximálně k eklektickému smíchání kritérií třídně sociální diferenciace, profesní diferenciace a ideově politické diferenciace, ve kterém byly posléze znaky tříd a sociálně ekonomických skupin zredukovány na formálně právně pojímané vlastnictví a kde začaly dominovat znaky technické podoby práce, výše příjmu, míry sebeztotožnění, společenské prestiže a podílu na moci. Tato metodologie pochopitelně nebyla schopna postihnout procesy změny společnosti od Marxových dob, spokojila s konstatováním až přeceněním existence těchto změn. Označila třídy za rozplývající se útvary a dnes se utápí v analýze různých jevových forem profesní či duchovní strukturace a není schopna ani postihnout soudobý kapitalismus, ani prognózovat budoucí socialismus. V polemice s touto metodologií proto odmítáme tvrzení, že socialistická společnost je jen jakousi obdobou současné společenské strukturace, že tu třídy a vlastnická diferenciace už nepracují, že je třeba jako prioritní zkoumat jiné roviny diferenciace, hodnotové orientace apod.

Třetí problém, který značně souvisí s druhým, spočívá v tom, že někteří autoři se nedokážou oprostit od výše uvedené metodologie, zejména od té její podoby, která byla součástí ideologie minulé vládnoucí třídy, a vytrvale chápou dělnickou třídu jako souhrn fyzicky pracujících, tedy v podstatě jako profesní skupinu. Z těchto pozic připomínají reálný fakt, že totiž tato profesní skupina značně taje a v dlouhodobé perspektivě směřuje k zániku. Z tohoto faktu odvozují nesprávný závěr, že ve společnosti vlastně neexistuje nějaký třídní subjekt objektivně nejvíce zainteresovaný na přeměně společnosti směrem k socialismu a komunismu, což by mohlo zakládat jeho vedoucí úlohu v rámci širšího spojeneckého svazku tříd a sociálně ekonomicky specifických skupin. Tito autoři pak většinou přesouvají významnější roli do oblasti ideové a politické diferenciace nebo vyzdvihují roli nesprávně definovaných, někdy i velice problémových či marginálních skupin spíše profesního charakteru. Samozřejmě pak tito autoři často nejsou s to postihnout logičnost a zákonitost procesu vzniku samosprávného vlastnictví a převzetí vedoucí role ve společnosti za socialismu třídou samosprávných vlastníků, která bude přirozeným následníkem dělnické třídy.

Tito autoři také vehementně odmítají tezi o tom, že dělnická třída se v současné době přeměňuje, že místo tradičních profesních skupin fyzických pracovníků získává objektivní postavení dělníka v tom smyslu, jak jej definoval Marx, tzv. kognitariát, který si to samozřejmě v této době ještě zdaleka neuvědomuje a je ve svém vědomí prosycen buržoasní ideologií. Nicméně za určitých, zatím bohužel blíže neprozkoumaných podmínek v oblasti formování vědomí se tento kognitariát stává nositelem procesů překračujících rámec kapitalistické společnosti, vůdcem ostatních skupin přímo či nepřímo vykořisťovaných kapitálem, především tím globálním, a oporou levicového politického hnutí i levicového myšlení i psychologického cítění. Tento kognitariát má také nejblíže k tomu, aby se stal aktivním prosazovatelem samosprávného společenského vlastnictví a zárodkem vzniku třídy samosprávných vlastníků přebírající štafetu nejprogresivnější a vedoucí společenské síly.

Odpůrci námi zvolené metodologie především nejsou ani kognitariát s to chápat pomocí skutečně třídních, Marxem načrtnutých (nebo i jen připomenutých) znaků. Chápou ho velmi matně a široce jako eklektickou směsici různých skupin duševních pracovníků, které si sice jsou v některých znacích blízké, zatím však zahrnují příslušníky různých tříd a sociálně ekonomicky specifických skupin, z nichž některé mají nezanedbatelné objektivní vazby na buržoasii, zejména globální. V tomto smyslu někteří z oponentů teorie úlohy kognitariátu ustupují poněkud zpět k ortodoxní metodologii minulé vládnoucí třídy a zpochybňují příslušnost kognitariátu k dělnické třídě a jeho objektivní tendenci k realizaci jeho historické role, nemluvě už o tendenci k prosazení vedoucí role ve spojeneckém svazku všech kapitálem přímo či nepřímo vykořisťovaných sil. Tito oponenti, kteří dost dobře nemohou popřít tendenci k historickému mizení fyzicky pracujících, se nezřídka obracejí k úloze jakýchsi ekonomicky a vlastnicky blíže nedefinovaných politických elit a představují tak určité chapadlo stalinismu vysunuté do budoucnosti. Vrcholem neporozumění teorie kognitariátu je teze vyslovená v diskusi, podle které kognitariát nenahradí DT a dělnická třída nebude kognitariát. Při skutečně marxistickém chápání tříd by totiž bylo třeba říci toto: Dnes dělnická třída není jen kognitariát, zítra bude kognitariátem celá dělnická třída a kolem něho se bude pohybovat složitý konglomerát dalších skupin fyzických i duševních pracovníků.

(Pokračování)