Konečně se mi podařilo v editování sborníku z 21. ročník mezinárodní vědecké konference na téma Lidský kapitál a investice do vzdělání: Výzkum, výuka, publikování, proběhl 23. listopadu 2018 v prostorách Vysoké školy finanční a správní za účasti příslušníků čtyř generací.Postupně uveřejním dosud nepublikované příspěvky ze studentské sekce. Zařadili jsme všechny příspěvky, které obsahovaly nějakou "jiskřící" myšlenku, protože ve svém souhrnu dávají více i méně vyzrálé příspěvky velmi cenný pohled na to, jak problémy, kterým se konference věnovala, vidí studenti.
Jan Pehal
Teoreticky jsem velice akademický člověk. Rád diskutuji témata, rád přemýšlím o lepším fungování společnosti, o cestě ke světové harmonii a obdivuji učence a vzdělané lidi.
Prakticky je to horší. Tento text, který píšu, jsem odkládal několik týdnů. Nevím vlastně ani proč. Někdo by to nazval prokrastinací. Já to nazývám, že se mi "nechtělo". Píšu to sem objektivně, nerad se schovávám za prázdné fráze a výmluvy. Přesto je toto přiznání, dle mého názoru, velice důležité. Možná dokonce o celé problematice "teorie versus praxe" vypovídá více, než kdybych hned první den po zadání sedl k textovému editoru a na sílu něco stvořil. Samozřejmě bych to dokázal napsat. Samozřejmě by to splnilo účel. Ale mělo by to tu pravou přidanou hodnotu? To nevím.
Ono v praxi je to tak, jak jsem naznačil. Víme, co je správně. Víme, co by se mělo. Ale málokdy to uděláme. Proto mě zajímá tento pohled na věc. Opravdu to, že chronicky odsouváme věci je projev naší slabosti a lenosti? Nebo je to nějaký vnitřní hodinový strojek, který zazvoní v tu správnou dobu a vyšle nám signál do hlavy: "teď bys měl, Honzo, ale už opravdu začít něco dělat!". Kdybych si měl svůj den/život namalovat, aniž by byl závislý na fyzických možnostech, vypadal by asi takto:
· Ráno vstanu (na můj vkus) dostatečně brzy.
Tak v 6:30
· Udělám si lehkou "snídani", nejspíš v podobě čerstvě vymačkané pomerančové šťávy.
· Půjdu si zaběhat. Pěkně si vyčistím hlavu a nastartuji se pozitivně do dne.
· Dám si sprchu a dokončím snídaňový rituál. Nebude to ale žádné pečivo, ale ovoce, zelenina, cereálie a všechny ty další zdravé věci.
· Vyrazím do práce, kde budu dělat tvůrčí činnost.
· Dám si zdravý oběd.
· Budu pokračovat v práci.
· Přijdu domů a věnuji čas nějakému vzdělávacímu kurzu. Buď manažerských či investičních dovednosti a anglickému jazyku.
· Strávím kvalitní čas s přítelkyní. Například podnětným rozhovorem nebo epikurejskou procházkou.
· Dáme si lehkou večeři, trochu vína.
· A jdu spát s pocitem maximální satisfakce.
Asi musí být jasné, že toto bylo popsání teoretického dne. Dokonce bych se vsadil, že takový plán musí mít velká spousta lidí. Pokud měl pan Gauss pravdu, tak to možná dokonale dodržuje pouze ta výjimka, která potvrzuje pravidlo čili možná 5 % lidí.
Pro zbytek lidí je to čistá teorie. Ale teorie, která v sobě utilitaristicky obsahuje vše dobré. Žádná z těchto položek nepůsobí patologicky. Troufám si říct, že dokonce jednotlivci i společnosti prospívá. Od rána do večera bych dal vydělat velké řade institucí a svým zdravým způsobem života ještě přispívám k tomu, že na tomto světě, jako spotřebitel, ještě dlouho budu. Kde je tedy zakopán pes? Prostě se nám nechce.
Ve spoustě jiných oborů to bude asi podobné. Jako snílkové si vždy na začátku představujeme, jaké to bude. Máme plno energie a strašně se divíme, jak je to možné, že ostatní lidé kolem nás, kteří už něco praktikují dlouho, jsou z toho zdeptaní, nebo to nedělají na 100 %. Říkáme si: "Takový já nikdy nebudu!", kritizujeme je a často se dostaneme i na jejich pozici. Jen ale do té doby, než nás nahradí další takový snílek.
K čemu tato úvaha spěje? Pravděpodobně si nevážíme věcí. Ekonomika si neváží minulých výsledků a snaží se je neustále překonávat. Pokud HDP neroste, stát strádá. Nacházíme se tak na ostří nože. Kdy na jedné straně víme, že nechceme zakrnět a přestat s lidským přirozeným vývojem, na straně druhé nás odrazují příklady, které ukazují, že honba za mamonem je nový druh rakoviny, která umí "sežrat" celé tělo, celé firmy, celé státy...
Onen problém mezi teorií a praxí proto možná také tkví v tom, že teoretik často nezohledňuje do svých názorů ono přirozené zadrhávání systému, kde lidé nefungují podle tabulkové výkonnosti, či výkonnosti, kterou si vysní (tak jako já, když chci mít perfektní den), ale podle reálných aktuálních pocitů, kdy se jim často "nechce".
Možná o to zajímavější by bylo se zaměřit teoreticky (trochu ironické, že?) na způsob, jak motivovat lidi, aby se jim chtělo. Mám pocit, že to nebude už ale jen motivace finanční. V dnešní době jsem se již setkal s případem, kdy montážník, který byl zvyklý trávit 5 dnů v týdnu na cestách mimo domov řekl: "Podívej, já nepotřebuji brát 60 tisíc, mě stačí 45 tisíc a jeden den zůstanu doma." Čili i v penězích se dostáváme na pomyslnou hranici, kdy v některých případech peníze přestávají být motivací.
Abych řekl pravdu, tak jsem velice skeptický, že by na toto existoval aparát, či úřad, který by určil tabulkově co je správné a jak se mají lidé chovat, a který by jim v hlavě nahrazoval ono slovíčko "mě se nechce, já se na to raději vykašlu". Tato motivace k výkonu vychází z něčeho jiného a dle mého názoru mnohem hlubšího, než jsou zákony. Myslím, že je to něco, co má mnohem blíže k morálce, k hrdosti, nebo něčemu takovému.
Jako příklad za vše beru svého dědečka. Je mu přes 80 let. Bohu díky má ještě relativně dobré zdraví, které odpovídá jeho věku. Když se ale na něho podívám, je to muž pevných hodnot. A především mravní člověk. A ten někde v sobě má ukrytý onen motorek, který mu každé ráno řekne, ať si zacvičí, ať jde na procházku, ať na zahradě vyleze na třímetrový žebřík a vyčistí okapy od chatky, kterou kdysi sám postavil. Do hlavy mu nevidím, ale řekl bych, že to nedělá proto, že by si někde přečetl, že se to dělat musí. Ale prostě má svůj život v takové úctě, že si nedovolí zahálet. A zde se dostáváme pravděpodobně k tomu nejdůležitějšímu.
Dnešní generace (včetně mě) už nemá naprogramované se takto dřít. Všechno, co dělá můj děda je veskrze, z dnešního pohledu, iracionální. Dnešní moderní a technická doba nám říká: "Nedři se, udělej si to jednodušší.", a v tom bude možná ten problém. Nechceme se dřít. Jak fyzicky, tak psychicky. Proto je možné, že se z nás jednou stanou obézní hlupáci.
(Pokračování)