Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
V logice věci uveřejňuji dříve napsané v rámci seriálu o dobré teorii:
Následující text je pokračováním dvou témat:
- Diskuse k otázce podoby jádra současné globální moci – existuje?, v jakém je stavbu?, může za vše nekompetentnost lidí?, jakou roli bude mít tlak na reformy "zdola" a "shora"?, tak, jak jsem avizoval včera, viz:
- Pokračování seriálu o způsobu prosazení reforem umožňujících vyšší míru rovnosti příležitostí při nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností v návaznosti na římský workshop o férovém rozdělování, viz:
Ne náhodou se obě témata propojila.
Antireformní past – 1. část
Reformy mohou probíhat převážně zdola, nebo naopak převážně shora. V obou případech je důležité spojenectví s proreformními silami z "druhé strany".
Pro modelování současné situace se jako vhodné jeví využít model typu "Antireformní past" (a s ním související komplex modelů), které popisuje chování jádra nějakého typu moci. Jeho interpretaci si lze neutrálně představit na modelu bývalého politbyra, současnost nabízí také několik téměř učebnicově čistých ilustrací.
Z hlediska vztahu k reformám, pro které nazrál čas, se jádro určitého typu může vyvíjet různé. Za určitých podmínek dojde i k tomu, že se převažující část těch, kteří tvoří jádro určitého typu moci, začne předhánět v tom, kdo je větší reformátor. Může dokonce nastat "hon na konzervativce". U nás jsme to zažili v roce 1968.
Poznámka:
Pro "nepamětníky" situaci velmi dobře ilustruje následující vtip: Otázka na rádio Jerevan: "Může mít člen politbyra paralýzu?" – Odpověď: "Může, ale musí být progresivní."
Antireformní past je opačným případem – uvnitř jádra určitého moc i a v jeho dalekém širokém okolí se politický prostor "vyčistí dočista" od potenciálních reformátorů a v jádru daného moci již nemůže dojít k obnově reformního potenciálu. Daný systém moci se vydává na cestu postupného zahnívání, které může mít v závěrečné fázi dramatické projevy. Pro popis toho, jak k takové situaci může dojít, je možné vytvořit vhodný model. Ten umožňuje analýzu procesů, které se rozkladem jádra daného typu moci souvisejí, jejich predikci, poskytuje odpověď při formulování celkové strategie i dílčích taktických kroků odporu vůči této moci a vytváření alternativy. Příslušný model je důležitý pro sebevědomí těch, kteří se k odporu rozhodnou, i pro jejich pokoru, pokud jde o složitost úkolu, před kterým stojí – tj. minimalizovat náklady, resp. oběti, které si v případě toho, že realita zdegenerovala až do podoby antireformní pasti, vyžádá. Jedním z důležitých úkolů modelu je odhalit možnosti hledání spojenců "shora", tj. pozůstatků potlačeného reformního potenciálu v bezprostředním okolí jádra daného typu moci.
Základem modelu je dilemata reformátora:
-Vystoupit jako reformátor, nebo naopak ještě čekat?
- Když někdo jako reformátor vystoupí, podpořit ho, nebo podrazit?
. Apod.
Jedná se koncept dvoumaticových her, které lze popsat obdobným způsobem jako hru typu "Tragédie společného": Možností se nabízí celá řada, ale jen některé poodkryjí podstatu reálných procesů.
Poznámka:
Teorie je zde ve velmi obdobné metodologické situaci (metodologické v tom smyslu, že jde o reflexi používaných metod), jako jsou současná kosmologická bádání. Pokud vytvoříme matematický model a tento model se chová odlišně od reality, musíme hledat model jiný. A to až do té doby, než se matematické výpovědi vyplývající z modelu začnou shodovat s realitou. Takovým způsobem byla například identifikována inflační fáze a revidováno pojetí velkého třesku. Matematický model konfrontovaný s rozložením hmoty v našem Vesmíru ukázal, že tzv. velký třesk je vlastně svou povahou to, že se všeobecně probíhající proces inflace tu a tam lokálně "zadrhne", čímž je nastartován vlastní vývoj určitého z vesmírů. Jedná se o výrazně odlišný pohled na realitu, než jaký panoval před tím.
Nejdříve si ukážeme, jak se pozná to, že jsme navrhnuli špatný model, tj. model, který se podstatným způsobem rozchází z realitou.
Můžeme navrhnout například tento koncept her typu "Dilema reformátora":
|
Ostatní hráči |
Y |
||
|
Podpořit reformy |
Nepodpořit reformy |
||
|
hráč |
Podpořit reformátora |
x11 : y11 |
x12 : y12 |
|
X |
Nepodpořit reformátora |
x21 : y21 |
x22 : y22 |
V matici jsou uvedeny výplaty hráče X a výplaty každého jednoho z ostatních, které považujeme za hráče Y. Předpokládáme, že všichni ostatní se rozhodují stejně.
Podporu reforem chápeme jako kooperativní strategii.
Nepodporu reforem chápeme jako nekooperativní strategii.
Výplaty hráče X:
Největší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní je rovněž podpoří.
Druhou největší výplatu má hráč X v případě, že reformy nepodpoří a ostatní reformy rovněž nepodpoří.
Třetí největší výplatu má hráč X v případě, že reformy nepodpoří a ostatní reformy podpoří.
Nejmenší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní reformy nepodpoří.
Nejmenší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní reformy nepodpoří.
11 > 22 > 21 > 12
Tato hra si zasluhuje podrobnější rozbor z hlediska toho, co tvoří výplatu hráče, konkrétně:
- Pokračování v další hře (v případě vyloučení ze hry se jedná o hodnotu 0), k vyloučení ze hry dojde v případě, kdy se hráč rozhodne jinak než většina ostatních hráčů.
- Benefity/sankce za stejné rozhodnutí s ostatními.
- Reformování systému jako kladná hodnota (dochází k nápravě věcí veřejných), či naopak reformování systému jako záporná hodnota (ztráta iluzí o vlastní pozitivní roli).
- Efekt rivality (získání výhody na úkor jiného z těch, kteří tvoří jádro moci).
Příklad výplatní matice:
|
Ostatní hráči |
Y |
||
|
Podpořit reformy |
Nepodpořit reformy |
||
|
hráč |
Podpořit reformy |
3 : 3 |
0 : 2 |
|
X |
Nepodpořit reformy |
1 : 3 |
2 : 2 |
V případě takovéhoto rozdělení výplat by oba hráči reformy podpořily a reformní proces by proběhnul celkem hladce. Model se tedy výrazně odlišuje o toho, co nazýváme antireformní past. Odstranění nedostatků tohoto modelu vůbec není triviální. Nestačí jen pozměnit výplaty a dát jim jinou interpretaci. Změny v modelu musí být mnohem zásadnější.
Poznámka:
Jako určitá nápověda, kterým směrem se vydat, může sloužit na první pohled banální otázka. Kočka chytá myš – jaká hra se tu hraje? – No přece mezi kočkou a myší, odpoví většina lidí. Nikoli. Je to hra mezi tou myší, která se nechá sežrat, a tou myší, která přežije. Dominantní evoluční hra typu přirozeného výběru. Vzpomeňte si na dětskou hru "Rybičky, rybičky, rybáři jedou!". Kdo vyhrál? Ten, kde se nechal chytit poslední. V realitě se pochopitelně hraje více her, které jsou svými parametry a svým průběhem různě provázány. V případě kočky a myši je to i o hře mezi nimi. Ale z hlediska vývoje druhé je patrně opravdu nejdůležitější hra mezi myšmi navzájem, ale také mezi kočkami navzájem (o to, která bude mít dost potravy, aby se dostatečně rozmnožila). Tak v příštím pokračování se nechejte překvapit, nebo udělejte potřebný krok sami.
(Pokračování)