TEORIE DNEŠKA: Antireformní past I/149

V logice věci uveřejňuji dříve napsané v rámci seriálu o dobré teorii:

Následující text je pokračováním dvou témat:

- Diskuse k otázce podoby jádra současné globální moci – existuje?, v jakém je stavbu?, může za vše nekompetentnost lidí?, jakou roli bude mít tlak na reformy "zdola" a "shora"?, tak, jak jsem avizoval včera, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6754-jeste-o-soucasne-globalni-moci-1-mayer-campbell.html

- Pokračování seriálu o způsobu prosazení reforem umožňujících vyšší míru rovnosti příležitostí při nabývání, uchování a uplatnění lidských schopností v návaznosti na římský workshop o férovém rozdělování, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6742-teorie-dneska-ferove-rozdelovani-5-141.html

Ne náhodou se obě témata propojila.

Antireformní past – 1. část

Reformy mohou probíhat převážně zdola, nebo naopak převážně shora. V obou případech je důležité spojenectví s proreformními silami z "druhé strany".

Pro modelování současné situace se jako vhodné jeví využít model typu "Antireformní past" (a s ním související komplex modelů), které popisuje chování jádra nějakého typu moci. Jeho interpretaci si lze neutrálně představit na modelu bývalého politbyra, současnost nabízí také několik téměř učebnicově čistých ilustrací.

Z hlediska vztahu k reformám, pro které nazrál čas, se jádro určitého typu může vyvíjet různé. Za určitých podmínek dojde i k tomu, že se převažující část těch, kteří tvoří jádro určitého typu moci, začne předhánět v tom, kdo je větší reformátor. Může dokonce nastat "hon na konzervativce". U nás jsme to zažili v roce 1968.

Poznámka:

Pro "nepamětníky" situaci velmi dobře ilustruje následující vtip: Otázka na rádio Jerevan: "Může mít člen politbyra paralýzu?" – Odpověď: "Může, ale musí být progresivní."

Antireformní past je opačným případem – uvnitř jádra určitého moc i a v jeho dalekém širokém okolí se politický prostor "vyčistí dočista" od potenciálních reformátorů a v jádru daného moci již nemůže dojít k obnově reformního potenciálu. Daný systém moci se vydává na cestu postupného zahnívání, které může mít v závěrečné fázi dramatické projevy. Pro popis toho, jak k takové situaci může dojít, je možné vytvořit vhodný model. Ten umožňuje analýzu procesů, které se rozkladem jádra daného typu moci souvisejí, jejich predikci, poskytuje odpověď při formulování celkové strategie i dílčích taktických kroků odporu vůči této moci a vytváření alternativy. Příslušný model je důležitý pro sebevědomí těch, kteří se k odporu rozhodnou, i pro jejich pokoru, pokud jde o složitost úkolu, před kterým stojí – tj. minimalizovat náklady, resp. oběti, které si v případě toho, že realita zdegenerovala až do podoby antireformní pasti, vyžádá. Jedním z důležitých úkolů modelu je odhalit možnosti hledání spojenců "shora", tj. pozůstatků potlačeného reformního potenciálu v bezprostředním okolí jádra daného typu moci.

Základem modelu je dilemata reformátora:

-Vystoupit jako reformátor, nebo naopak ještě čekat?

- Když někdo jako reformátor vystoupí, podpořit ho, nebo podrazit?

. Apod.

Jedná se koncept dvoumaticových her, které lze popsat obdobným způsobem jako hru typu "Tragédie společného": Možností se nabízí celá řada, ale jen některé poodkryjí podstatu reálných procesů.

Poznámka:

Teorie je zde ve velmi obdobné metodologické situaci (metodologické v tom smyslu, že jde o reflexi používaných metod), jako jsou současná kosmologická bádání. Pokud vytvoříme matematický model a tento model se chová odlišně od reality, musíme hledat model jiný. A to až do té doby, než se matematické výpovědi vyplývající z modelu začnou shodovat s realitou. Takovým způsobem byla například identifikována inflační fáze a revidováno pojetí velkého třesku. Matematický model konfrontovaný s rozložením hmoty v našem Vesmíru ukázal, že tzv. velký třesk je vlastně svou povahou to, že se všeobecně probíhající proces inflace tu a tam lokálně "zadrhne", čímž je nastartován vlastní vývoj určitého z vesmírů. Jedná se o výrazně odlišný pohled na realitu, než jaký panoval před tím.

Nejdříve si ukážeme, jak se pozná to, že jsme navrhnuli špatný model, tj. model, který se podstatným způsobem rozchází z realitou.

Můžeme navrhnout například tento koncept her typu "Dilema reformátora":

V matici jsou uvedeny výplaty hráče X a výplaty každého jednoho z ostatních, které považujeme za hráče Y. Předpokládáme, že všichni ostatní se rozhodují stejně.

Podporu reforem chápeme jako kooperativní strategii.

Nepodporu reforem chápeme jako nekooperativní strategii.

Výplaty hráče X:

Největší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní je rovněž podpoří.

Druhou největší výplatu má hráč X v případě, že reformy nepodpoří a ostatní reformy rovněž nepodpoří.

Třetí největší výplatu má hráč X v případě, že reformy nepodpoří a ostatní reformy podpoří.

Nejmenší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní reformy nepodpoří.

Nejmenší výplatu má hráč X v případě, že reformy podpoří a ostatní reformy nepodpoří.

11 > 22 > 21 > 12

Tato hra si zasluhuje podrobnější rozbor z hlediska toho, co tvoří výplatu hráče, konkrétně:

- Pokračování v další hře (v případě vyloučení ze hry se jedná o hodnotu 0), k vyloučení ze hry dojde v případě, kdy se hráč rozhodne jinak než většina ostatních hráčů.

- Benefity/sankce za stejné rozhodnutí s ostatními.

- Reformování systému jako kladná hodnota (dochází k nápravě věcí veřejných), či naopak reformování systému jako záporná hodnota (ztráta iluzí o vlastní pozitivní roli).

- Efekt rivality (získání výhody na úkor jiného z těch, kteří tvoří jádro moci).

Příklad výplatní matice:

V případě takovéhoto rozdělení výplat by oba hráči reformy podpořily a reformní proces by proběhnul celkem hladce. Model se tedy výrazně odlišuje o toho, co nazýváme antireformní past. Odstranění nedostatků tohoto modelu vůbec není triviální. Nestačí jen pozměnit výplaty a dát jim jinou interpretaci. Změny v modelu musí být mnohem zásadnější.

Poznámka:

Jako určitá nápověda, kterým směrem se vydat, může sloužit na první pohled banální otázka. Kočka chytá myš – jaká hra se tu hraje? – No přece mezi kočkou a myší, odpoví většina lidí. Nikoli. Je to hra mezi tou myší, která se nechá sežrat, a tou myší, která přežije. Dominantní evoluční hra typu přirozeného výběru. Vzpomeňte si na dětskou hru "Rybičky, rybičky, rybáři jedou!". Kdo vyhrál? Ten, kde se nechal chytit poslední. V realitě se pochopitelně hraje více her, které jsou svými parametry a svým průběhem různě provázány. V případě kočky a myši je to i o hře mezi nimi. Ale z hlediska vývoje druhé je patrně opravdu nejdůležitější hra mezi myšmi navzájem, ale také mezi kočkami navzájem (o to, která bude mít dost potravy, aby se dostatečně rozmnožila). Tak v příštím pokračování se nechejte překvapit, nebo udělejte potřebný krok sami.

(Pokračování)