TEORIE DNEŠKA: O interdisciplinaritě (4)/134

V rámci seriálu o dobré teorii uveřejňuji na pokračování příspěvek doyena našeho týmu doc. Vladislava Pavláta, CSc., který se na začátku tohoto roku dožil 90 let. Je věnován jednomu ze zásadních předpokladů úspěšné orientace teorie na řešení praktických problémů – INTERDISCIPLINARITĚ. V příspěvku je kromě jiného i velmi přínosná reflexe dlouholetých zkušeností autora z teoretické a pedagogické práce. Některé části příspěvku doplňuji svými poznámkami.

O interdisciplinárním přístupu ve vědě a ve vysokoškolské výuce – 4. část

Vladislav Pavlát

1. 4. Mylné představy (kritika tzv. "sumačního" přístupu).

Jednou z dosti rozšířených mylných představ o interdisciplinárním výzkum je přístup, který si zde dovolím označit za "sumační": má-li být určitý nastolený problém vyřešen "interdisciplinárně", stačí svolat několik odborníků zvučných nebo i nezvučných jmen jako zástupce různých vědních oborů na nějakou konferenci, zajistit pro ně dostatečný počet vděčných posluchačů (nejlépe gymnaziálních, kteří slouží jako "tabula rasa") a realizovat úspěšnou, dostatečně bombastickou diskusi, zaznamenávanou kamerami.

Odborníci posoudí předem připravené otázky (= předmět výzkumu) s větším či menším úspěchem a výsledek je zveřejněn na webových stránkách jako souhrn názorů účastníků diskuse. Tento postup je sice možný, a snad v některých případech i relativně prospěšný, avšak v podstatě nejde tolik o "výzkum", nýbrž pouze o diskusní názory pozvaných osob. Nic proti tomu, nejde-li o programové vymývání mozků přítomných mladých posluchačů, kterým se prezentují určité jednostranné a často i pochybné názory.

Bohužel však představy stoupenců deklarovaného interdisciplinárního výzkumu nejdou příliš za rámec výše popsané akce. Jedním z podobných případů je praxe některých vydavatelství spočívající v uveřejnění společné publikace o problému X, v níž své názory ventilují zástupci různých vědních oborů z pohledu jednotlivých zúčastněných oborů. Publikace může být zajímavá a možná i přínosná a užitečná pro čtenáře, avšak rozhodně ji nelze považovat za výsledek interdisciplinárního výzkumu. Jeden z kritiků podobného přístupu píše: "...dnešní výzkum v nano-měřítku nevykazuje žádné znaky a stupně interdisciplinarity a je zjevné, že zdánlivá multidisciplinarita sestává z různých většinou monodisciplinárních oblasti, které spíše navzájem mezi sebou nejsou spojeny a které stěží mají něco společného kromě předpony nano.” (Schummer, 2004)[1]

Pokud by skutečně šlo o interdisciplinární výzkum, je zřejmé, že by zkoumaný problém nemohli řešit izolovaní odborníci různých oborů (kteří by jen "poskládali" dohromady své názory); konečný "produkt" výzkumu by musel uspořádat zkušený odborník zběhlý v problematice daného předmětu výzkumu, který by musel být schopen vyzdvihnout podstatné vztahy vyplývající z řešení daného problému. Z řečeného jednoznačně vyplývá, že poznatky objevené z pozice různých oborů, nelze jen "sčítat", ale je nutno je vzájemně propojit, což je často velice obtížné.

Do cesty realizace podobného přístupu však se mohou stavět i překážky vyplývající mj. z existujících uzancí o autorství (příp. plagiátorství) a z pojetí etiky interdisciplinárního výzkumu. V zahraničí je autorství společného díla vice autorů vyřešeno tak, že spoluautorství členů autorského týmu je plně respektováno. V našich poměrech však – z různých důvodů – tomu tak nebývá.

Kritickou záležitostí při vzniku nových oborů v "hluchých" prostorech mezi různými vědními obory nebo disciplinami, které se dané dvě nebo více disciplin snaží vyplnit novými poznatky, získanými vzájemnou "spoluprací" daných oboru/disciplin, bývá vytvoření vlastního jazyka, tj. vlastní terminologie, která nutně bude obsahovat prvky zúčastněných oborů/disciplin, avšak bude je naplňovat novým obsahem závisícím na nových poznatcích. Důsledkem tohoto nevyhnutelného procesu bývá to, že - na první pohled týž jev nebo proces - různé obory popisují a pojmenovávají vlastními termíny. Teprve uskutečněním tohoto procesu získává "nový obor" – viděno očima reprezentantů zúčastněných "starých" oborů – postupně plné právo na existenci. Zde je ještě nutné poznamenat, že jednou z otázek, na něž nebývá snadné odpovědět, je stanovisko ke snahám vytvářet trvalejší definice různých pojmů, které lze označit za definice statické povahy. Tam, kde se dochází k novým poznatkům, ovšem nelze striktně trvat na podobných definicích – naopak nutno podporovat modifikaci příslušné terminologie.

K tomu moje poznámka (RV): Vždy jsem se snažil a budu snažit zdůrazňovat, že "práce s pojmy”, tj. vzájemné vymezování a upřesňování obsahu pojmů, mj. i s využitím převodu přeformulování problémů jedné disciplíny v jazyce jiné disciplíny patří k nejdůležitějším metodám vědy, a to nejen společenské. Schopnost dobře pracovat s pojmy a uchopit prostřednictvím nich obsah toho, k čemu se teorie vyjadřuje, je jedním ze základních atributů skutečné vědy. Dnes způsobem hodnocení článků psaných v předepsané formě zcela upozaděno.

Interdisciplinární výzkum vždy nemusí nutně vést ke vzniku "nového" oboru v důsledku nepokrytí některých "prázdných" oblastí. V mnoha případech může existovat i dlouhodobé "mírové soužití" různých oborů, aniž by nutně musel vzniknout úplně nový obor. Tato situace může existovat např. v tom případě, kdy určitý obor využívá poznatků jiného oboru spíše jako instrumentu podporujícího vlastní výzkum; v tomto případě ani nemusí vznikat nová terminologie – prostě je používáno názvosloví "podpůrného" oboru (úmyslně jej nechci nazývat "pomocným" oborem, abych jeho úlohu předem nechtěně nedegradoval).

Z dějin vědy jsou známy případy soupeření mezi vědeckými osobnosti jak v témže oboru, tak mezi styčnými obory, často spojeného s novými poznatky, které ještě obecně nejsou přijaty do mohutné katedrály vědy (a někdy tam ani nemusí nakonec být vpuštěny různými strážci čistoty oboru). Ke vzniku nových oborů nebo disciplin v dějinách vědy často docházelo v důsledku inovací, nebo i objevů, které se jevily jako převratné.

1.5 Interdisciplinární přístup jako inspirace.

Do jaké míry se určitý obor může "inspirovat" myšlenkami jiného, příbuzného oboru? Lze toho dosáhnout, aniž by se přeměnil a fakticky se stal tím "jiným oborem"? Podmínkou je, že si daný obor musí zachovat svou vědeckou terminologii. Tedy nesmí převzít "jazyk" jiného oboru; může si sice "vypůjčovat," avšak nesmí nahradit svou vlastní terminologii pojmy "vypůjčenými" z jiných oborů.

K tomu moje poznámka (RV): Důležtý postřeh z hlediska způsobu práce s pojmy.

Proč se interdisciplinární přístup v daném oboru může stát nástrojem, resp. inspirací pro jeho další rozvoj? Každý samostatný obor (vědní disciplina) potřebuje jako svou "základnu" i jiné, specifické obory, které mu slouží jako nástroje při vlastním bádání. Současně potřebuje také příbuzné obory, které mu nejsou nadřazeny, ale z jejichž poznatků může některé převzít (absorbovat). Ale některé obory bývají chápány jako "nadřazené" (např. filosofie, metodologie vědy); nemůže však jít o absolutní nadřazenost, nýbrž o to, že pro určitý obor/vědní disciplinu některý obor představuje zdroj poznatků, na nichž je závislý rozvoj daného oboru (obvykle spíše metodologicky než obsahově).

Vzájemné vztahy mezi různými obory/vědními disciplinami bývají oboustranné (určující směry působení jedněch, avšak nejčastěji také se zpětnými vazbami). V současnosti lze nalézt podobné příklady vzájemného ovlivňování různých oborů (např. v oblasti managementu, marketingu, ekonomických a historických věd apod.)

Jako nadřazenou vědou nad ekonomií lze považovat filosofii/metodologii vědy; z obecné ekonomie podobně čerpají aplikované ekonomiky, ale i historie, psychologie, sociologie. Za "instrumentální" obory mnoha humanitních věd lze pokládat matematiku, statistiku, informatiku, příp. mimo rámec humanitních věd také techniku a technologii. Specifickou úlohu mají právní vědy.

Diskuse o tom, zda je výhodnější a účelnější provádět paralelně jednooborový výzkum a interdisciplinární výzkum lze v literatuře nalézt v různých dobách, různých oborech a různých zemích. Univerzální odpověď na tuto otázku v dynamicky se rozvíjející moderní společnosti pochopitelně neexistuje a nebylo moudré se upnout na její hledání. Pozornost českých ekonomů mj. upoutal překlad článku známého maďarského ekonoma J. Kornaie, nazvaný "Obory společenských věd: odluka nebo spolupráce?" Kornai v uvedené stati mj. uvedl, že příležitosti pro interdisciplinární přístup jím zkoumaných oborů existují např. v oblasti teorie racionální volby, teorie her, vícerozměrné analýzy dlouhých časových řad národní statistiky, využití "měkkých dat" a při zkoumání systémových paradigmat (Kornai, J., 2008)[2]. Tento článek vyvolal i odezvu v české literatuře (Černý,V.,2008)[3]. V. Černý tehdy – v souvislosti s interdisciplinaritou v účetnictví - napsal, že "...úzká návaznost existuje nejen mezi finančním účetnictvím, manažerským (nákladovým) účetnictvím, finančním řízením podniku a veřejnými financemi, nebo bankovnictvím ale přesahuje i do disciplin jako je mikroekonomie, makroekonomie, právo, či politika." (Černý,V., 2008, s.110)[4] Myšlenky o užitečnosti propojování výsledků výzkumu z různých oborů a v jejich promítání do vysokoškolské výuky, jsou stále aktuální.

(Pokračování)