V rámci seriálu o dobré teorii uveřejňuji na pokračování příspěvek doyena našeho týmu doc. Vladislava Pavláta, CSc., který se na začátku tohoto roku dožil 90 let. Je věnován jednomu ze zásadních předpokladů úspěšné orientace teorie na řešení praktických problémů – INTERDISCIPLINARITĚ. V příspěvku je kromě jiného i velmi přínosná reflexe dlouholetých zkušeností autora z teoretické a pedagogické práce. Některé části příspěvku doplňuji svými poznámkami.

O interdisciplinárním přístupu ve vědě a ve vysokoškolské výuce – 3. část

Vladislav Pavlát

Všimněme si nyní podrobněji překážek výzkumu, výše uvedených sub a), b) a c), tj.

(a) úskalí volby orientace vědeckého výzkumu;

(b) odlišná míra interdisciplinarity v různých oborech;

(c) obtížnost kvantitativního měření stupně interdisciplinarity včetně pochybnosti o vypovídací schopnosti existujících indexů interdisciplinarity.

Ad (a) úskalí volby orientace vědeckého výzkumu

V oborech humanitních věd je každý problem, zvolený jako předmět výzkumu, zkoumán v určitém období; výsledky zkoumání se stávají součástí historie daného oboru.

V každém vědním oboru je orientace výzkumu v různých etapách jeho vývoje spoluurčována mnoha faktory, mj. společenskou potřebou, politickou a ekonomickou situací dané země, institucionální strukturou výzkumu (existencí nebo neexistencí výzkumných organizací v daném oboru), personální strukturou vědecké základny, objemem disponibilních finančních prostředků, materiálně technickým vybavením vědecké základny aj. Tyto faktory mají rozhodující vliv i na výsledky výzkumu.

Existence soukromých badatelů známá z historie, která dříve často mohla mít i značný význam pro rozvoj různých oborů, dnes již je věcí minulosti. Výsledky nezávislého, neinstitucionalizovaného, "svobodného bádání" tehdejších nadšenců, dnes obvykle mívají marginální význam. Významné vědecké práce v různých humanitních oborech prakticky až do konce 19. století obvykle vznikaly na universitách, v úzkém propojení s výukou studentů. V nedávné minulosti (ve srovnání s dnešními poměry) byl počet státních výzkumných institucí, financovaných ze státního rozpočtu, nízký. Ve srovnání s dnešními poměry se značně lišila i povaha výzkumu: dříve na bedrech badatelů, většinou universitních profesorů daného oboru, spočívala hlavní tíha zodpovědnosti za rozvoj daného oboru na dané universitě a na kvalitě individuálních výsledků vědeckých autorit. Týmová práce v dnešním slova smyslu vlastně neexistovala. I když vysokoškolský profesor kolem sebe často shromáždil řadu žáků, jejich podíl na výsledcích obvykle ani nebýval formálně evidován. Profesorovi žáci považovali za svou čest, že se na výzkumu směli podílet. Tyto idylické poměry však již jsou dávnou minulostí.

K tomu moje poznámka (RV): Těmto přirozeným a z podstatné části neformálním týmům se tehdy říkalo "školy”, zpravidla podle jména vůdčí osoby navázaného na téma zkoumání. Například "Ujemovova škola teorie systémů”, ve které jsem měl tu příležitost či spše tu čest duchovně zrát. Ale také třeba "Aslamovova škola teoretické mechaniky” (kterýžto předmět jsem ke své nelibosti musel studovat, ale zásluhou skvělého pedagoga jsem si z jeho studia odnesl několik neocenitelných metodologických poznatků). U nás něco podobného existovalo v menší míře, např. "Richtův tým vědeckotechnické revoluce”, "Tým Streckové k odvětví rozvoje člověka”, "Mukařovského (a později Šaboukův) tým českého strukturalismu v estetice”...

V dnešním světě panují odlišné přístupy k výzkumu i odlišné etické zásady. University si sice zachovávají svou důležitou úlohu při vzdělávání a výchově mladých adeptů vědy formou doktorskéhostudie, v dnešním světě však významnější) úloha připadá státním a soukromým výzkumným institucím. Existence Akademií věd, sdružujících obvykle značný počet různých vědních oborů, se stala prestižní otázkou většiny vyspělých zemí. Významné postavení si vybudovaly i mnohé soukromé instituce, většinou založené významnými podnikateli a z velké části financované jejich nadacemi. Na rozdíl od minulosti byla týmová práce postupně zakotvena v těchto institucích; tím byl zčásti omezen podíl individuálního bádání a jeho přínos, ač nebývá vyloučen.

K tomu moje poznámka (RV): Zde se nejsem jist, zda kromě technických oborů nedochází v důsledku postmodernizace věd, s tím spojené partikularizaci výzkumů, nárůstu rivality a individualismu, relativizace poznatků apod. spíše k rozpadům týmů.

Jedním ze základních dnešních problémů vědeckého bádání je disponibilita spolehlivých informací/dat a technické možnosti jejich získávání (data mining – doslova "dobývání dat"). Postupné nahrazování analogové soustavy informací soustavou digitální (tzv. digitizace informací), která dnes kráčí kupředu mílovými kroky, nakonec vyvolává takový přebytek údajů, že není v silách jednotlivého badatele – a často ani v silách jednotlivých institucí – tyto informace dostatečně rychle zpracovávat, což - mimochodem - je jedním z motivů pro posílení významu týmové práce). Akumulace obrovského kvanta různých údajů má značný dopad i na organizaci vědecké práce, odlišný ve vědecko-výzkumných ústavech a na vysokých školách. Tato otázka je značně komplikovaná a není dořešena ani v našich poměrech; je však nutno na problém alespoň poukázat, neboť s ním úzce souvisí o rozhodování o orientaci výzkumu každé jednotlivé výzkumné organizace.

Chybné rozhodnutí kterékoliv vysoké školy o volbě určité specializace ve výzkumu nebo o zachování obvyklé dosavadní roztříštěnosti bádání lze přirovnat k volbě mezi bájnou Scyllou a Charybdou. Nesnadné bývá také rozhodnout o zahájení interdisciplinárního výzkumu, není-li předem známo, zda daná instituce disponuje potřebným počtem odborníků zastupujících obory potřebné k řešení interdisciplinárně pojatého výzkumného problému.

Vědecký výzkum ve světě dnes - vzhledem ke svému značnému významu - musí být regulován. Jako příklad vymezení, co je v USA považováno za interdisciplinární výzkum, lze uvést tuto jeho definici: "Interdisciplinární výzkum je způsob výzkumu uskutečňovaného týmy nebo jednotlivci, který integruje informace, data, techniky, nástroje, perspektivy, koncepce,a/nebo teorie dvou nebo více oborů nebo specializovaných institucí za účelem rozvoje základních poznatků nebo za účelem řešení problémů přesahujících rozsah jednoho oboru nebo oblasti výzkumné praxe." (Committee on Facilitating Interdisciplinary Research, 2004)[1]

Ad (b) odlišná míra interdisciplinarity v různých oborech

Křivka vývoje moderní vědy (science), technologie a techniky v uplynulých dvou-třech desetiletích připomíná exponenciálu. Diskuse o tom, zda, kdy, a proč se tento neuvěřitelný rozmach zastaví nebo zda bude i nadále pokračovat, zatím nepřinášejí žádné jednoznačné závěry. Humanitní vědy jsou na tom pravděpodobně lépe, neboť jejich výsledky prozatím nezavdávají důvod k podobným obavám – ale kdož ví?

Míra interdisciplinarity v různých oborech humanitních věd, jak známo, není stejná, neboť jednotlivé vědní obor nebo discipliny vykazují odlišná tempa růstu: tradiční obory (např. historie, snad jen s výjimkou hodnocení posledního půlstoletí) nemají důvod k totálnímu "převratu" ani k urychlení výzkumu, neboť tím by pravděpodobně mohlo dojít k ještě většímu zmatku než v případě "přehodnocování" některých dějinných období. Naše historiografie ostatně podobné případy dobře zná; v hodnocení doby husitské, doby pobělohorského temna nebo útlaku českého národa v posledních 50 letech rakousko-uherské monarchie se dodnes mnozí historikové – více či méně - liší. Obrovský, skokový vývoj naopak prožívá psychologie (opírající se o nové objevy v neurologii), což má velký vliv na vývoj ekonomie (růst významu tzv. behaviorální ekonomie). Podobně by bylo možno podrobněji analyzovat i vývoj jiných vědních oborů v rodině humanitních věd.

Měření stupně interdisciplinarity vychází z potřeby vytvořit nástroj (např. v podobě statistického indexu, případně soustavy indexů), výsledkem jehož aplikace bude informace o tom, do jaké míry si jednotlivé země zachovávají kontakt se světem v oblasti interdisciplinárního bádání. O tomto problému existuje rozsáhlá literatura přesahující možnosti rozboru v této stati. Nicméně pro účely této stati nutno konstatovat, že práce zkoumající míru interdisciplinarity výzkumu v různých zemích jsou založeny na různých přístupech, neboť tuto míru lze zkoumat na různých úrovních (levels), Nejběžnějším přístupem je měření interdisciplinarity např. na úrovni produkce vědeckých časopisů na základě indexu citací (Science Citation Index). Přehled literatury o měření interdisciplinarity od r. 1963 do r. 2006 ) lze nalézt např. ve stati Leydesdorff, L. ( Leydesdorff, L. (2008)[2].

Míru interdisciplinarity lze zkoumat také na úrovni instituci – univerzit a výzkumných ústavů pomocí indexu Rao-Stirling. Tento statistický index slouží k porovnávání míry interdisciplinary výsledků daných institucí a ukazuje odchylky od průměru.(Cassi, 2017)[3] Obdobně lze srovnávat interdisciplinaritu na úrovni vědních oboru nebo na úrovni zemí.(Adams et al.,2016)[4] Na složitost a diskutabilnost různých způsobů měření interdisciplinarity poukazovala v různých obdobích řada autorů. V posledních letech lze upozornit na stati uveřejněné např. Ve Velké Británii, které se skepticky vyslovují k dosavadním metodám měření interdisciplinarity. Přinášejí řadu nových pohledů a podnětů a vybízení k větší obezřelosti. (Adams,et al.,2016)[5]. K příspěvků tohoto druhu patří mj. také dosud nepublikovaný článek o konsistenci měření interdisciplinarity.Autoři odkazují na starší literaturu, která poukazovala na nejasná vymezení interdisciplinarity. Připojují názor, že vymezení tohoto pojmu ve vědecké literatuře je matoucí a nedostatečné ("confusing and unsatisfying”). I oni navrhují, aby se měření interdisciplinarity při vyhodnocování budoucích výzkumů pužívalo obezřele ("with causion”). (Wang-Schneider, 2018)[6]

(Pokračování)