Do seriálu o dobré teorii zařazuji článek, který v rámci našeho týmu připravujeme jako prestižní výstup v oblasti základního výzkumu v rámci rozpracování komplexní vize, která zahrnuje identifikování příčin současných problémů a cesty jejich řešení včetně návrhu komplexních reforem. Podrobnější úvod viz první díl:

Barevně (fialovou barvou) odlišuji své poznámky.

https://radimvalencik.pise.cz/6673-teorie-dneska-presah-ekonomicke-teorie-i-114.html

Dobrá teorie musí být srozumitelná. Snažíme se o to a uvítáme všechny podněty k prezentovanému textu.

Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru – 2. část

(Pokračování)

Marx (Sperber 2013, Harvey 2017)[1] rozvinul a zdokonalil pracovní teorii hodnoty klasické ekonomie do své teorie nadhodnoty. Hlavním záměrem jeho teorie nadhodnoty bylo vědecky ukázat, že dělnická třída je v kapitalismu vykořisťována a přesvědčivě zdůvodnit nezbytnost sociální revoluce vedoucí k nahrazení kapitalismu komunismem. Zde Marx popřel některé své vlastní myšlenky způsobu přechodu od jednoho výrobního způsobu k druhému (Marx 1957-1959)[2]. Teorie nadhodnoty ani teorie reprodukce však neobstály ani vědecky ani empiricky. Většina osob má více příležitostí, jak uplatnit své schopnosti a jejich odměna nepoklesne pod jejich náklady obětované příležitosti. Za přínosnější lze považovat Marxovu analýzu rozporů mezi tím, co nazýval výrobní síly (vztah lidí k přírodě a stupeň ovládnutí přírody člověkem při využívání produktů přírody k uspokojování lidských potřeb) a výrobní vztahy (vztahy k výrobním prostředkům, vztahy mezi lidmi vznikající na základě jejich činnosti při produkci, směně, rozdělování i spotřebě). Ačkoliv soudobé ekonomické teorie s danými pojmy nepracují, např. institucionální ekonomie (Groenewegen, Spithoven, van den Berg 2010)[3] upozorňuje, že existující struktura institucí (v marxistické terminologii výrobních vztahů) nemusí odpovídat dané fázi technologického rozvoje (v marxistické terminologii výrobním silám). Nicméně myšlenka pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu (sebeutváření člověka i sebeutváření společnosti se odvíjí od procesu přetváření přírody člověkem prostřednictvím jeho začlenění do společnosti) je implicitně obsažena v řadě současných přístupů. V pojetí zákona ekonomie času se Marx identifikuje se základními motivy ekonomie produktivní spotřeby (Marx 1974)[4].

2. Neoklasická ekonomie a její přesahy

Neoklasická ekonomie se rozvíjí od 70. let 19. století a stále je chápána alespoň v oblasti mikroekonomie jako hlavní směr ekonomické teorie (for details see e.g. Henry 2012, Morgan 2015. Historicky je spojena se jmény jako Hermann Gossen (1810 – 1858), Leon Walras (1834 -1910), Vilfredo Pareto (1848 – 1923)William Jevons (1855 -1882), Francis Edgeworth (1845 – 1924), Alfred Marshall (1842 -1924), John Clark (1847 – 1938), Arthur Pigou (1877 -1959), Irving Fisher (1867 – 1947), Gustav Cassel (1866 – 1945), John Hicks (1904 -1989) a další. Ve své mikroekonomické části se zaměřuje na zkoumání principů jednotlivých subjektů zejména domácností a firem. Lze ji charakterizovat jako teorii rozhodování v podmínkách vzácnosti, jež se snaží najít odpověď na otázky, jak nejlépe využít vzácné zdroje, jak z hlediska jejich produkce, tak jejich alokace (užití), aby nešlo zvýšit produkci jednoho statku jinak než za cenu snížení produkce jiného statku, respektive zvýšit užitek jednoho spotřebitele jinak než za cenu snížení užitku jiného spotřebitele. Ekonomická teorie se dále pokouší o nadčasovou odpověď na obecné hospodářské problémy v podobě otázek, co vyrábět, jak vyrábět a pro koho vyrábět. Sojka (2010)[5] zde poukazuje, že v neoklasickém pojetí se z ekonomické analýzy vytrácí historický čas a do pozadí ustupují i vlastnické vztahy a celé institucionální uspořádání společnosti.

Základními charakteristikami neoklasické ekonomie je (Sojka 2010):

-                     Pojetí spotřebitele jako racionálního subjektu, který maximalizuje svůj užitek (odvozený od jeho preferencí).

-                     Pojetí ekonomického procesu jako jednorázového aktu, který začíná výrobou a končí spotřebou (opouští se reprodukční pohled).

-                     Důraz na objasnění lidského chování z hlediska výběru alternativ.

-                     Odmítnutí klasického modelu směny, na místo toho pojetí směny v její dvojí určenosti jako výsledku vyrovnání mezních nákladů (v podobě mezní míry transformace produktu) při výrobě jednotlivých statků s mezním užitkem (mezní míry substituce ve spotřebě) při spotřebě statků.

Hlavním podnětem pro nahrazení klasické ekonomie neoklasickou byla skutečnost, že došlo k výraznému zvýšení množství prostředků, které měli vlastníci pracovní síly, tedy spotřebitelé k dispozici. Spotřeba již přestala být pouhou reprodukcí pracovní síly, ale stává se oblastí, ve které dochází k výběru z různých alternativ spotřeby podle individuálních preferencí spotřebitelů a v souladu s jejich příjmovými možnostmi. Klasická ekonomie se touto problematikou nezabývala, protože v její době byl význam rozhodování o alternativách spotřeby okrajový. Jinými slovy, neoklasická ekonomie se začala rozvíjet v době, kdy zaměstnanci (vlastníci práce) získali tak velké příjmy, že rozhodování o jejich užití při pořizování spotřebních statků se stalo jedním z nejvýznamnějších jevů v ekonomie (Valenčík a kol. 2014)[6]. Z tohoto pohledu je neoklasická ekonomie dobově podmíněnou vědou, která však, jak už je naznačeno výše, usiluje o nalezení obecných ekonomických zákonů a principů platných pro ahistorický čas. Dobově musela neoklasická teorie reagovat na společenský vývoj v podobě teorie nedokonalé konkurence, problematikou externalit a dalších důvodů státních zásahů. Po druhé světové válce postupně docházelo k syntéze převážně mikroekonomické neoklasické teorie a makroekonomické keynesiánské teorie v tzv. neoklasickou syntézu, která i nyní představuje základ ekonomické teorie. Mezi představitele této syntézy patří např. Paul Samuelson (1915 – 2009), Franco Modigliani (1918 – 2003), James Tobin (1918 – 2002), Robert Solow (1924) a další. Od 70. let 20. století je neoklasická syntéza obohacována o další prvky související se soudobým vývojem např. v podobě asymetrie informací, heterogenní povahy práce, nepružností cen a mezd atd. (Mabsout 2018)[7]

K tomu doplňující poznámka ode mě:

V případě ekonomie produktivní spotřeby, jak uvidíme dále, jde především o překonání neoklasické ekonomie a v rámci toho (jak už to tak v dějinách vědy bývá) návrat k využití některých opuštěných konceptů, v daném případě zejména k reprodukčnímu pojetí ekonomického procesu (v tom smyslu, že spotřebou ekonomický proces nekončí, a to ani z hlediska rozhodování a chování člověka). Jedná se o jiný pohled na řešení problémů, kterým věnoval T. Sedláček svou knížku Ekonomie dobra a zla".

V této druhé části série považuji za velmi důležité to, co je obsaženo v poznámce 8 pod čarou a zvýrazněno tučně. Ekonomie produktivní spotřeby je bezprostředně spojena i s nápravou jednoho z největších omylů Marxe, který dodnes působí jako jedna z největších bariér vypracování koncepční a komplexní vize překonání současných problémů. Konkrétně jde o záměnu změny výrobního způsobu se změnou výrobních vztahů.

(Pokračování)