TEORIE DNEŠKA: Teorie r. 68, 89 a dnes II/105

V rámci seriálu o významu teorie jsem se rozhodl uveřejnit úryvky připravované studie na téma role teorie v bouřlivých společenských dobách, které jsem měl příležitost zažít. Hlavním důvodem, proč zveřejňuji v ještě "nevyladěné" podobě (což může mít za následek různé negativní reakce) je, že nás (tím myslím zejména EU) v dohledné době patrně čekají společenské ekonomické a politické turbulence. Jsou hrozbou i příležitostí. Dobrá teorie v nich může sehrát velmi užitečnou roli. Diskuse o významu teorie by se proto neměla odkládat. To je smyslem následující série, která, jak doufám, přispěje k doplnění mého jednostranného pohledu.

2. část: Rok 1989

Před rokem 1989 byla z hlediska role teorie v naší zemi (české části bývalé ČSSR) podstatně odlišná situace od roku 1968. Ve veřejném mínění převažovala konvergenční představa (Západ a Východ se budou přibližovat), ovšem s tím, že již neexistovala ambice "lepšího socialismu", od kterého bude moci i Západ převzít pozitivní prvky. Určitou naději představovala zpočátku (kolem roku 1986-1987) Gorbačovova "perestrojka", ale po té, co vyšla v češtině jeho až trapně ideově vyprázdněná knížka "Nové myšlení pro nás a celý svět", bylo zřejmé, že neexistuje žádné koncepční zázemí pro změny, jejichž perspektiva se rychle blížila. (Gorbačovovi se "po česku" začalo přezdívat "Míša Hovorka", což vystihuje vše.)

K odpovědi na otázku "Co dělat?", existovalo několik přístupů:

- Husákovo vedení KSČ bylo proti jakýmkoli změnám, snad spoléhalo na to, že "možná přijde kouzelník", oslabovala pozice Štrougala, posiloval Biľak, určité naděje se vkládaly do Hegenbarta a toho, že se snad "Slušovický zázrak" může rozšířit na celou republiku, resp., že vzniknou další ostrůvky pozitivních deviací, které se propojí.

- Výrazem určitého úsilí po větší koncepčnosti projevované "shora" a historickém nadhledu bylo vytvoření Prognostického ústavu ČSAV, kde se soustředila řada významných intelektuálů a kterému bylo vytvářeno i určité image. Vlastní produkce však spíše jen analyticky poukazovala na nutnost i možnost změn, ale konkrétní cestu nenabízela, jakkoli ji uměl Valter Komárek dobře propagandisticky až šoumenovsky prodávat. A tak vlastně "Prognosťák" posloužil spíše jen jako nová základna pro výrazné rozšíření vlivu skupiny Václava Klause, která sem přemístila svůj hlavní štáb z pobočky Vědeckotechnické společnosti v Československé státní bance (i když nadále působila i zde).

- Vznikají ještě další instituce – Vládní výbor pro otázky plánovitého řízení, Český prognostický ústav při VŠF, Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, kde začala působit skupina kolem Ladislava Rusmicha (v ní jsem měl možnost působit na částečný úvazek i já).

- Dokonce se začala formovat i opoziční skupina uvnitř KSČ, a to konkrétně kolem Domu politické výchovy v Praze a následně pak přes personální vazby i kolem Městské politické školy v Praze. "Druhé centrum ve straně", jak byla skupina nazývána, vzniklo komickým způsobem. V honbě za stoprocentní "provúmlovanost" se na ÚV KSČ zjistilo, že někteří soudruzi, kteří na VÚMLU přednášejí, sami VÚML nemají. A tak se požadovalo, aby si ho udělali. Argumentem bylo, že sice přednášejí, ale jen jeden předmět. Vedení Domu politické výchovy na návrh některých lektorů rozhodlo, že si další předměty udělají tím, že je budou také přednášet, což by bylo pochopitelně absurdní. A tak se dohodlo, že na DPV v Praze vznikne nová a vyšší forma stranického vzdělání, kde si budou vybraní lektoři přednášet vzájemně mezi sebou. Sešlo se nás tam asi třicet. Můj šéf katedry filozofie, vynikající kmet z oboru přírodních věd Čeleda, vždy vtipný a sarkastický profesor Filipec, Míla Ransdorf, někteří moji další (tehdy) mladí vrstevníci, ale třeba i Purš (tehdy ředitel krátkého filmu) či herec Větrovec. Diskuse byly od počátku velmi otevřené a zajímavé. Asi po čtyřech schůzkách bylo shora rozhodnuto, že se další už nebudou nesvolávat. Ale platforma pro setkání přežívala dál. Významnou roli sehrál i Obvodní dům politické výchovy na Praze 1, který pořádal velké množství nejrůznějších akcí a s velkou intenzitou. Zcela otevřeně se řešila otázka zásadních změn, ujasňování vztahu k vývoji v Sovětském svazu, očekávaného vývoje ve srovnání s rokem 1968. Bouřlivák Jaromír Sedlák, lektor ÚV KSČ, vystupoval tak otevřeně, že mu byl oficiálně zakázán vstup na půdu OV KSČ Prahy 1, což však nikdo nebral vážně.

- Z hlediska přínosu k diskusím o tom, na jaké změny se připravit, jak proběhnou, v co vyústí, jak je přiblížit, jak uhájit pozici naší země v těchto změnách, jak realizovat nezbytné ekonomické reformy apod. působil tzv. disent soustředěný kolem Charty 77 a osobnosti Václava Havla poměrně sterilně. Nemám zde na mysli významnou politickou úlohu, kterou sehrál, ale příspěvek k teoretické reflexi dění. Absence této teoretické reflexe později vedla k tomu, že tato skupina byla z hlavního proudu dění postupně vytlačena a sám Václav Havel posloužil jen jako figurka posvěcující největší globální lumpárny.

- Nejlépe připravenou a nejintenzivněji pracující na jasné vizi přeměn byla skupina kolem Václava Klause, která měla hluboké kořeny ještě v dobách, kdy působila pod hlavičkou Sekce mladých ekonomů České společnosti ekonomické, později našla příznivé podmínky v rámci pobočky Vědeckotechnické společnosti v České státní bance, kde pořádala pravidelné semináře a postupně rozšiřovala i okruh příznivců. Z vynikajících osob, které zde působily, připomenu Vladimíra Rudlovčáka (vybral jsem ho právě proto, že on sám se nikdy nezviditelňoval, ale byl to koncepční dříč). Přechod části osob do Komárkova Prognostického ústavu ČSAV pozici skupiny výrazně posílil. Určitou konkurencí byla skupina kolem zkušeného a pracovitého Ladislava Rusmicha, jejíž práce se zúčastnil i Ivan Kočárník (ten zprostředkovával výměnu názorů s Klausovou skupinou a později se stal jednou z klíčových a nejvýkonnějších osobností Klausova transformačního manévru). Rozdíl v názorech byl v tom, že pro Klausovu skupinu byla klíčem transformačního manévru privatizace, Rusmichova věnovala pozornost liberalizaci trhu, a to i z hlediska zahraniční směny, ale bez privatizace (předpokládala, že teprve v podmínkách společenského vlastnictví může trh plně rozvinout své funkce). Užitečné diskuse mezi oběma skupinami organizoval Michal Mejstřík z pozice obnovené Sekce mladých ekonomů na Ekonomickém ústavu ČSAV (měl jsem příležitost se jich aktivně účastnit). Na nadcházející a rychle se blížící změny byla Klausova skupina připravena nejlépe. Teoreticky i personálně. Mimo jiné – vyznačovala se (a dodnes v podobě působící pod hlavičkou Institutu Václava Klause vyznačuje) velkou pokorou před teorií a úctou k její autoritě. Ojedinělou nejen u nás, ale i ve světě.

- Nelze opominout osobnost Miroslava Ransdorfa, který působil rovněž v Prognostické ústavu ČSAV a později se angažoval v politice v rámci KSČM. Před listopadem 1989 navrhoval vytvoření intelektuálního vnitrostranického opozičního centra, Společnosti Jany Švermy. K tomu pro určité názorové neshody nedošlo, ale kontakty byly využity při vzniku Demokratického fóra komunistů v prvních dnech po 17. listopadu 1989. Ransdorfův přínos byl zejména osvětový, pokud jde o část levicově orientované veřejnosti. Přes mimořádně velkou erudici a široký záběr se však nepokusil o reflexi doby ve smyslu pochopení podstaty změny, kterou globální společnost (a v rámci ní i my) prochází.[1]

Pokud bych se měl pokusit o určité shrnutí, pak bych řekl asi toto:

- Rok 1989 byl spojen s vyvedením ze slepé uličky, do které se země dostala v důsledku historického experimentu, ale i okupace cizí mocí s příslušným historickým experimentem souvisejícím

- Patrně nebyla v té době reálná plná teoretická analýza příčin selhání toho, co můžeme nazvat "socialistickým experimentem" (do uvozovek dávám proto, že toto slovo používám jako pracovní, netroufám si posoudit jeho adekvátnost). Tudíž patrně nebylo reálné ani nějaké hlubší ideové sjednocení na bázi "dobré teorie".

- Nicméně pozitivní vztah k teoretické reflexi reality umožnil organizování vnitrostranického odboje, který byl nesmírně významný pro sice nestabilní, ale poměrně efektivní sjednocení národa v době vlastního průběhu polistopadových změn a ještě delší dobu po nich. Nešlo jen o předání moci (na kterém v logice věci parazitovaly nejrůznější skupiny napojené na zpravodajské struktury domácích a významně i zahraničních centrál), ale hlavně o vytvoření příznivých podmínek pro provedení nezbytných ekonomických reforem, které měly díky sjednocení významnou podporu veřejnosti.

- Při provádění těchto reforem na sebe plnou váhu převzala (lze říci, že svým způsobem i uchvátila) skupina kolem Václava Klause, která byla nejlépe personálně i teoreticky připravena. Lze kritizovat dílčí problémy manévru, který provedla. Celkově (a to i ve srovnání se zeměmi, které zdánlivě "byly dál", např. Maďarsko či Polsko) byl transformační manévr úspěšný.[2]

- Postupně se začal do vývoje u nás stále více promítat mezinárodní kontext podstatným ovlivněný tím, že monopolizovaná globální moc (svět se z bipolárního stal monopolárním) začala ztrácet schopnost řešit problémy, které vývoj přinášel, a začala upadat, což se krátce po rozšíření EU o nás a příbuzné země začalo projevovat i rostoucím selháváním touto globální mocí dosazené a vydíratelné euroreprezentace.

(Pokračování)