TEORIE DNEŠKA: Budeme inovační lídr?/102

Do seriálu o významu dobré teorii zařazuji příspěvek člena našeho týmu J. Pehala. Předpokládám a doufám, že na něj budou reakce, které si kontroverzní téma zaslouží.

Jedná se o jeden ze tří příspěvků, které se snaží očima nejmladší generace v našem týmu na VŠFS nastolit aktuální témata týkající se komplexních reforem v návaznosti na vztah teorie a praxe.

Co s sebou na cestu k inovačnímu lídrovi?

Jan Pehal

Každý, kdo se někdy věnoval, byť rekreačně, turistice (a to nejen horské) ví, že žádná expedice se neobejde bez přípravy. Když se budu inspirovat slovy pana Karla Havlíčka (místopředsedy Rady pro výzkum, vědu a inovace), který informoval o strategii "Česko jako inovační lídr Evropy 2030", nutí mě to k nejedné otázce. Co s sebou přibalit předem do batůžku, aby nám po cestě nedošel dech?

Začnu trochu podle a rýpnu si. Opravdu to má být Česká republika, která by měla udávat směr? Opravdu je to ta země, která chce "létat do technologického vesmíru"? Opravdu toto prohlásila země, která není schopná za 22 let propojit Brno s Vídní (bavíme se zde o zbývajících 34 kilometrech dálnice, což je asi 1,6 kilometru za rok) a umožnit tak lepší a tradiční kooperaci pracovníků a služeb mezi těmito metropolemi? Uznávám, že porovnávám hrušky s jablky, přesto bych laickým okem řekl, že vykopat jámu a zalít ji betonem je snazší než implementovat rozličné nehmatatelné a inovativní technologie do společnosti.

Netvrdím, že jsem odpůrce těchto vizí. Ba naopak. Jsem příznivcem technologií a zdravého futurismu. Ale mám obavy, aby to všechno neskončilo jedním obřím fiaskem. Stejně tak, jako je vám k ničemu uspořádat luxusní oslavu narozenin v jedenáctém patře hotelu Hilton Prague, když nemáte žádné kamarády, kteří by přišli, tak se může minout účinkem inovované Česko, kde nebudou připravení lidé na tyto inovace a skončí to opět "prázdným předraženým pokojem".

To, co je naprosto klíčové, aby tato strategie inovativního Česka uspěla, je důkladná a citlivá reforma školských a vzdělávacích systémů. Když budeme mít zastaralou populaci se zastaralým "softwarem", budeme s aktualizovaným Českem zkrátka "nekompatibilní".

Ohrožené zde jsou, dle mého názoru, především dvě skupiny lidí. A to ti v předproduktivním věku a v postproduktivním věku. Proč? Pokud dáme galantně přednost starším a začneme s nimi, je zde již dnes vidět, že většina z nich nezvládá tempo současné doby. Je to pochopitelné. V době, kdy začala v ČR technologická revoluce (období 90. let a milénia), měli tito lidé značnou část svého produktivního života odžitou v socialismu, který fungoval na jiných principech, a hlavně nekladl tak vysoké nároky na nutnost sebevzdělávání. Člověk měl do značné míry jisté pracovní místo a zpravidla od vyučení až do důchodu dělal jedno řemeslo, v jednom podniku. Když přišly skokově nové technologie, tito lidé již byli v zaběhlém pracovním procesu a v takové etapě lidského života, kdy neměli potřebu učit se něco nového. Neviděli v tom nutnost, protože jejich rodiče a prarodiče to k životu také nepotřebovali. Byli naladěni na konzervativní vlnu, která neměla ráda změny. Avšak zvýšená kvalita života, služeb a zdravotnictví měla za následek to, že tito lidé, kteří šli krátce po přelomu tisíciletí do důchodu, tam jsou tam dodnes. Proto jsou velmi ohroženou skupinou, která většinu těchto inovací už nedokáže zachytit.

Druhou skupinou jsou děti a mládež. Zde je na první pohled vidět, že žijí s moderními technologiemi v jakési symbióze. Přes chytré telefony komunikují, relaxují, baví se, a dokonce s nimi i spí. Největší hrozbou je zde však fakt, aby se ze symbiózy nestal vztah cizopasný. Neboli vztah, kdy moderní technologie parazituje na mladém člověku. Neboli, objektivně, vztah, kdy tvůrci moderních technologií a aplikací parazitují na mladém člověku. Psychoterapeut Jan Kulhánek tvrdí, že některé počítačové hry jsou obdobně návykové, jako heroin. Pochopitelně je nutno brát tuto informaci s nadsázkou, ale bezpochyby se jedná o situaci, kdy většina teenagerů nedokáže být bez mobilního telefonu, tabletu či počítače déle než den. Objevují se pak u nich typické abstinenční příznaky, jako je agresivita či deprese. Ač nerad, tak sám se musím přiznat, že jsem každodenní "uživatel" chytrého telefonu.

Rodí se nám pak zde přirozená otázka. Jsou moderní technologie dobré, nebo ne? Je lepší život těch, které technologie minuly (seniorů), nebo těch, jejichž život ovládají (teenagerů). Odpověď není nijak šalamounská. Dobré je být v rovnováze. Moderní technologie nám mohou usnadnit každodenní život a řešit za nás nespočet problémů. Musíme však stále dbát na to, že jsme lidé a rozvíjet i lidské schopnosti, jako je kreativita, a především sociální komunikace.

Když máme vymezení pojmů, je dobré podívat se na téma inovace a vzdělávání, případně inovace ve vzdělání. Myslím si, že to je opravdu klíčový prvek, který když se podaří, tak se mohou zmírnit dopady obou výše zmíněných problému (ať už minimální či maximální závislost na technologiích). Nebudu začínat obligátní kritikou školského systému. Ano, víme, že je tento systém zastaralý. Ano, víme, že zvýhodňuje pouze určité schopnosti a typy studentů. Ano, víme, že potřebuje komplexní reformu. Avšak, na obranu tohoto systému, alespoň dokáže udržovat jistou systematičnost, což je stále lepší, než anarchie.

Já nejsem odborník na školství, psycholog, ani antropolog. Proto si zde dovolím pouze pár myšlenek, které budou ve většině případů parafráze jiných odborníků. Základní tři oblasti, kde vidím potenciál pro inovace jsou tyto: memorizace, informace, praxe.

1)                 Memorizace

·                    Každý si pamatujeme, že (především základní a střední) škola se skládala z obrovského množství dat, které jsme se museli naučit nazpaměť, napsat do písemky či říct učiteli a zapomenout.

·                    Pravdou je, že některé věci si nekompromisně pamatujeme dodnes (např. 1620 – bitva na Bílé hoře), ale pokud nejsme příznivci televizních vědomostních soutěží, tak nám to povětšinou k ničemu není.

·                    Na druhou stranu, tvrdit, že Karel IV. žil v pravěku, nebo nevědět, co se stalo 21. 08. 1968, je bolestivou jizvou v naší historii.

·                    Stejně tak se můžeme podívat na problém, že asi není nutné umět z místa spočítat integrál, ale nedokázat si přepočítat 15% slevu na oblečení už je trochu hanba.

·                    Snažím se tím tedy naznačit, že jsou informace, které je dobré znát, a které patří k informacím bonusovým. Cílem by zde měl být všeobecný základní přehled a nesnažit se konkurovat encyklopediím. 

2)                 Informace

·                    Informace pochopitelně navazují na předchozí oddíl. Objevuje se zde typická otázka. Proč se učit, kolik má obyvatel Česká republika, když si to mohu "vygůglit"? Odpověď zní, protože si mohu "vygůglit" jak výsledek 10,5 miliónu, tak 150 miliónů. Dnešní internetová síť poskytuje nepřeberné množství informací. Bohužel, ne o všech se může říct, že jsou pravdivé.

·                    Proto se zde hodí přístup, že není nutné si všechno pamatovat nazpaměť, dávat možnost si informace zjišťovat v průběhu, avšak umět tyto informace kriticky vyhodnocovat. Z toho důvodu by se školství nemělo (v dnešní moderní době) zaměřovat na strojové učení se informací, ale na vyhodnocování těchto informací.

·                    V důsledku to vypadá, mimo jiné, tak že polovina středoškoláků nerozezná reklamu od zprávy (tvrdí to průzkum společnosti Median, v rámci programu Jeden svět na školách).

·                    Plyne z tohoto jasná hrozba, pokud nenaučíme školáky pracovat s informacemi, budou brát všechny informace jako holý fakt, o kterém se nepřemýšlí a budou snáze manipulovatelní skrze moderní technologie a aplikace.

3)                 Praxe

·                    Vztah teorie a praxe, na který bylo vydáno již několik publikací (například na půdě VŠFS) je konflikt, který přetrvává po staletí. Například významný italský politik a filosof Niccolò Machiavelli na konci 15. století sepsal dílo Vladař. Je to zdařilá historická ukázka toho, jak se teorie může od praxe odchýlit. Cílem bylo popsat, jak se dá teoreticky zaručit úspěšné fungování státu (na základě poučení se z předchozích chyb jiných panovníků). Prakticky se to však Lorenzovi Medicejskému, pro kterého bylo dílo adresováno, příliš nepovedlo.

·                    Již z podstaty zastaralého školského systému vychází fakt, že je těžké poznatky aplikovat v praxi, protože mnohdy jsou prezentovány a vyučovány věci, které se už dávno v praxi nepoužívají. Důvodů je zde celá řada, ať už je to způsobeno tím, že svět se vyvíjí velice dynamicky a školy na to nestačí reagovat či nejsou finance, nebo kvalifikované osoby, které by tyto nové věci předávaly (protože by se v první řadě učitelé museli sami dovzdělat). Teorie tak značně při studiu pokulhává za praxí.

·                    Naděje tu však je. Objevují se názory na zatraktivnění učebních oborů pro studenty, aby řemeslo již nebylo "skládka" pro neposlušné a problémové studenty, ale by se ukázaly výhody a atraktivita těchto oborů. Učni se lákají na využívání 3D tiskáren, dronů a chytrých aplikací na správu termoregulace domů. Je zde tedy jasně vidět posun k inovacím.

Závěrem se hodí říci, že nasměrování České republiky směrem k inovacím je správná cesta, ale neobejde se bez nutných kroků, které nemohou být přeskočeny. Zcela zásadním krokem je inovativní přístup ke vzdělávání dětí a motivace ke vzdělávání dospělých, aby se z nich v budoucnu nestala marginální společnost. Globalizovaná doba nám poskytuje nepřeberné množství informací, které bude potřeba stále důkladněji třídit a podrobovat kritice. K tomu je nutné vychovat generaci lidí, kteří budou schopni odolávat době, ve které budou převládat moderní technologie, aby nezakrněly jejich základní lidské schopnosti a nestali se tak pouhým manipulovatelným stádem bez vlastní vize. Jsem však optimista a věřím, že lidská podstata a všechny její cnosti jsou silnější než počítačový program. Těším se, co budoucnost přinese.