TEORIE DNEŠKA: K financování VŠ-2/88

Čas od času vypuknou diskuse o tom, jak změnit financování vysokého školství, aby se odvrátil proces jeho úpadku. Příčinou úpadku je převládající kapitační způsob platby veřejných vysokých škol (tj. podle počtu hlav), který je vede k honbě za studenty a snižování požadavků na jejich úroveň.

Včera jsem uveřejnil podrobný úvod k sérii, která vychází z vybrané části práce Jaromíre Tichého na téma "Financování vysokoškolského vzdělání na principu přenesené ceny" předložené k malé obhajobě. Části, která je věnována tomu, kde budou muset diskuse začít – australskému systému HECS. Doplním jeho text o své poznámky (odliším je výrazně červenou barvou), které považuji z hlediska lepšího pochopení toho, o co jde, za důležité.

Současné koncepce financování terciárního vzdělávání v Austrálii - teoretický princip HECS – 2. část

Jaromír Tichý

Studenti podporovaní Commonwealthem mohou získat od vlády úvěr bez úroku v rámci programu HELP (Higher Education Loan Programme), který nahradil systém příspěvků na vysokoškolské vzdělávání HECS (Higher Education Contribution Scheme). Tito studenti podporovaní vládou mohou tedy odložit platbu svého příspěvku jako půjčku HECS-HELP. Ti studenti, kteří jsou plně platící (nejsou podporováni Společenstvím) mohou získat od australské vlády půjčku FEE-HELP, kde je určen její maximální limit čerpatelný v průběhu celého života.[1]

Vláda Commonwealthu každoročně určuje počet a přidělení podporovaných míst pro studenty Commonwealthu každému veřejnému poskytovateli vysokoškolského vzdělávání prostřednictvím Grantového schématu Commonwealthu (CGS - Commonwealth Grant Scheme).

Většina CSP je řízena prostřednictvím terciárního přijímacího centra v každém státě nebo teritoriu (ačkoli univerzity vybírají, rozhodují o tom, kterým studentům učiní nabídku. Přidělení (alokace) je obvykle založeno na výsledcích ze středních škol a předchozích výsledků z univerzit.[2]

K tomu ode mne:

Administrativní regulace prostřednictvím terciárního přijímacího centra se sídlem v regionech je v současném australském systému patrně nutná. (Tak jako by prospěla i v naších současných podmínkách, kdy absence regulace a následná masifikace vysokého školství má devastující dopad na kvalitu vzdělání.)

V plně rozvinutím systému založeném na přenesené ceně, tj. na principu každý za vzdělávací služby platí až z toho, co mu vzdělání vynese, podle toho, kolik mu vynese, přímo tomu, kdo mu vysokoškolské vzdělávací služby poskytl, by tomu tak nemuselo být. Vysoká škola by u každého oboru musela zvažovat své možnosti a možnosti uplatnění svých absolventů v konkurenčním prostředí, aby ji zpětné odvody z příjmu absolventů "nediskvalifikovaly", aby neukázaly na nízkou kvalitu vzdělávacích služeb.

Navíc – na rozdíl od australského systému zde závazek vzniká přímo vůči příslušné vysoké škole (systém je nadstavbou nad základním veřejným financováním), takže z tohoto hlediska nemusí být žádná regulace navíc.

Proto je třeba australský systém vždy hodnotit z hlediska představy toho, jak by to mohlo fungovat, pokud by byl model financování založen na přenesené ceně.

Příspěvek studentů se v jednotlivých kurzech liší a je založen na očekávaném výdělku po absolvování studenta, nikoliv na výdajích za poskytnutí kurzu. Poskytovatelé vysokoškolského vzdělávání mohou nastavit úroveň příspěvků studentů pro každou studijní jednotku až do maximální úrovně stanovené vládou.

K tomu ode mne:

V systému založeném na přenesené ceně (budu používat dále též označení "v námi navrhovaném systému") by stačilo, pokud by v prvních létech byla regulována jen:

- výše každoroční platby (u nás např. 60 tisíc),

- maximální procento podílu vysoké školy na příjmu (tj. výše splátek), např. 10 %,

- minimální výše přijmu absolventa, od které by se závazek splácel, např. statisticky vyčíslená průměrná mzda v daném roce (příp. 80 % této mzdy apod.).

Postupně, jakmile by systém začal vysílat signály o kvalitě vzdělání na vysokých školách v jednotlivých oborech, bylo by možné od této regulace odstoupit.

Důležité je, že závazek studenta-absolventa vůči "mateřské" vysoké škole nesmí být ze zásadních důvodů úročen. Proč? K tomu se dostanu v dalších pokračováních v příslušném kontextu.

Od dubna 2016 byla částka peněz australské vlády v rámci systému HECS 60 miliard AUD (australských dolarů) a očekává se, že se do roku 2026 zvýší na 180 miliard AUD.[3]

Analýza parlamentního rozpočtového úřadu (PBO - Parliamentary Budget Office) zjišťuje, že program půjček bude stát rozpočet 11,1 miliardy AUD v roce 2025-26, což je v současné době 1,7 miliardy AUD. Tato částka pokrývá velkorysé úrokové sazby (dluh je pouze indexován) a půjčky, které nikdy nebudou splaceny.[4]

HELP je společně spravován australským ministerstvem pro vzdělávání a australským daňovým úřadem (ATO - Australian Tax Office).[5]

K tomu ode mne:

To je poměrně velký problém australského systému: Růst velikosti výdajů státu a dluh z nesplacených půjček. Námi navrhovaný systém na přenesené ceně tento problém nemá. Protože je založen na současném (jen mírně modifikovaném) systému veřejného financování a funguje jako motivační nadstavba vůči němu, je nositelem závazků přímo příslušná vysoká škola, konkrétně pak příslušná fakulta. Stát nemusí vydat žádné peníze navíc, zatímco pro vysoké školy je to významný příjem navíc (jakmile studenti začnou coby absolventi odvádět ze svých příjmů "succes fee" ve prospěch své "mateřské vysoké školy". Stát nezabředne do pasti rostoucích nákladů, ale naopak, stabilizuje své výdaje na rozumné výši, aniž by se tím ohrozila výše financování kvalitních vysokých škol.

Navíc – vysoké školy jako centra vědy by nepochybně řešily i otázky zvýšení efektivnosti zpětných plateb od absolventů, protože by na tom byly bezprostředně zainteresované. (Kdo jiný by to dokázal lépe než ony, problém australského systému je, že je k tomu nevede – ať si peníze vymáhá stát...)

(Pokračování zítra)