Radimvalencik | TEORIE DNEŠKA: K financování VŠ-1/87

Čas od času vypuknou diskuse o tom, jak změnit financování vysokého školství, aby se odvrátil proces jeho úpadku. Příčinou úpadku je převládající kapitační způsob platby veřejných vysokých škol (tj. podle počtu hlav), který je vede k honbě za studenty a snižování požadavků na jejich úroveň.

Připomenu materiál M. Kroha:

michaelkroh.pise.cz/...

A také svůj, resp. první část z pětidílné série:

radimvalencik.pise.cz/...

Na přelomu milénia (plus minus deset let) byla otázka způsobu financování vysokého školství v řadě zemí světa, doslova po celé zeměkouli, v pozornosti laické i odborné veřejnosti. To proto, že se osvědčil australský systém HECS (vznikl v roce 1989), který dílčím způsobem splňoval dva důležité požadavky:

- Umožnit přístup ke kvalitnímu vysokoškolskému vzdělání uchazečům z chudších domácností.

- Zainteresovat vysoké školy na kvalitě poskytovaných vzdělávacích služeb z hlediska uplatnění absolventů.

O tomto systému bude v následující sérii řeč, takže se zatím spokojím s touto jeho stručnou charakteristikou.

Čekalo se, že se tento systém bude dále zdokonalovat ve výše naznačených směrech a že se bude rozšiřovat do dalších zemí, včetně naší, případně se objeví systémy ještě efektivnější jak z hlediska společenské rovnosti, tak i z hlediska tlaku na kvalitu vzdělání a tudíž uplatnitelnost absolventů.

Nestalo se tak. Nadějné pokusy skončily, byly deformovány či byly odmítnuty. Místo toho došlo ke dvěma neblahým procesům:

- Ve většině světa se začala kvalita vzdělání zhoršovat (EU jde včele tohoto procesu).

- Univerzitní školství slouží k prohlubování ekonomické a sociální segregace jak z hlediska přetrvávání majetkových omezení v přístupu ke vzdělání, které je uznáváno jako kvalitní, tak znehodnocením signalizační funkce studia na vysoké škole v řadě zemí a oborů.

Velká část odborné sféry, která projevovala zájem o pokrok v oblasti financování vysokého školství, rezignovala a začala se věnovat jiným tématům. Nejen u nás, ale i ve světě. U nás navíc došlo k tomu, že v plném rozkvětu svých tvůrčích sil zemřel jeden z předních odborníků na dané téma profesor Petr Matějů, se kterým jsem měl příležitost v první dekádě milénia na návrzích ke zlepšení kvality vysokého školství spolupracovat.

O to cennější je – dle mého názoru – materiál, který v oblasti zhodnocení vývoje a stávajících přístupů k financování vysokého školství předložil student doktorského studia na VŠFS oboru finance Jaromír Tichý. Podařilo se mu dokončit vyzrálou verzi práce na téma "Financování vysokoškolského vzdělání na principu přenesené ceny" a předložit ji k malé obhajobě (ta skončila doporučením předložit ji po zapracování připomínek k obhajobě velké).

Pojem přenesená cena je inspirován návrhem Zákona o změně financování vysokého školství, který ve své době předložil právě P. Matějů jako poslanec a který byl v únoru 2002 projednáván ve Sněmovně, kde jen těsnou většinou hlasů neprošel. Znamená, že každý za vzdělávací služby:

- Platí až z toho, co mu vzdělání vynese,

- Podle toho, kolik mu vynese.

- Přímo tomu, kdo mu vysokoškolské vzdělávací služby poskytl.

Tj. každý platí za vzdělání tím, co mu vzdělání vynese, a to tomu, kdo mu vzdělání poskytl.

Navržený zákon poměrně vhodně kombinoval princip veřejného financování s principem přenesené ceny, využíval některých výhod našeho systému odvodů z příjmů na různé účely i stávajícího financování vysokého školství. Jsem přesvědčen, že byl krokem vpřed oproti například australskému systému HECS.

Protože dříve nebo později se diskuse k otázkám změn financování vysokého školství budou muset vrátit (máme-li jako civilizace využívající vysoký stupeň technického rozvoje a vědu přežít v dynamicky se měnících podmínkách), uveřejňuji se souhlasem J. Tichého část jeho práce, která je věnována tomu, kde budou muset diskuse začít – australskému systému HECS. Jako vedoucí jeho disertační práce doplním jeho text o své poznámky (odliším je výrazně červenou barvou), které považuji z hlediska lepšího pochopení toho, o co jde, za důležité.

Současné koncepce financování terciárního vzdělávání v Austrálii - teoretický princip HECS – 1. Část

Jaromír Tichý

Poplatky za terciární vzdělávání v Austrálii se platí za kurzy v institucích terciárního vzdělávání. Centrální vláda, známá také jako vláda Commonwealthu (Společenství), poskytuje půjčky a dotace na snížení nákladů na terciární vzdělávání pro některé studenty.[1]

Místo podporované Commonwealthem (CSP - Commonwealth Supported Place) je místo vysokoškolského vzdělávání, pro které vláda Commonwealthu přispívá k poskytnutí vysokoškolského vzdělání na náklady na vysokoškolské vzdělání studenta. CSP jsou k dispozici na všech veřejných univerzitách (a u řady soukromých poskytovatelů vysokoškolského vzdělávání v národních prioritních oblastech, jako je ošetřovatelství a vzdělávání).

Australská vláda dotuje CSP zaplacením části poplatků za studijní místo přímo univerzitě. Částka dotace není půjčka a studenti nemusí zaplatit částku dotace zpět. Studenti jsou však také povinni přispívat ke studiu a zaplatit zbytek poplatku známého jako "částka příspěvku studenta" pro každou jednotku, v níž jsou zapsáni. Univerzity si stanoví své vlastní příspěvky studentů (v mezích stanovených australskou vládou).

CSP jsou k dispozici pouze pro domácí studenty, tj. občanům Austrálie a Nového Zélandu a australským trvalým obyvatelům a většina vysokoškoláků studujících na univerzitě je zapsána do CSP. Neexistuje žádná omezení pro množství studií, které může student v CSP vykonat. Student zapsaný do CSP je označován jako student podporovaný Commonwealthem.

Pouze některé univerzity nabízejí CSP na postgraduální úrovni, protože většina těchto kurzů je nabízena jako plně placené (což znamená, že nejsou dotovány). Postgraduální studenti by měli se zaměřením na zamýšlenou univerzitu zkontrolovat, zda nabízejí CSP v zamýšleném kurzu (protože existuje mnoho faktorů týkajících se toho, zda univerzita může nabízet CSP na postgraduální úrovni).[2]

K tomu moje poznámka:

Už po této stručné charakteristice je nutné upozornit na problém, který v australském systému vzniká. Podpora veřejným financováním má podobu státní dotace, kterou musí student určitým způsobem státu vrátit (či měl by vrátit). To, jak uvidíme, vyvolá část dosud neřešených problémů.

Náš návrh předpokládal uchování stávajícího systému financování veřejného školství a poskytnutí základní sazby na studenta i soukromým školám (ty dostávají a dostávaly by další finanční zdroje, např. podle nákladové náročnosti oborů), celý systém přeneseného ceny, tj. odvod z příjmu absolventa, by byl určitou nadstavbou a "věřitelem" (přesněji tím, v jehož prospěch by byla určitá část příjmu absolventů odváděna) by byly samotné vysoké školy, resp. fakulty. Tyto příjmy by se postupně v logice věci zvyšovaly s tím, jak by se rozrůstal kmen absolventů každé školy, a zajistil by výrazné zvyšování finančních zdrojů vysokých škol, aniž by docházelo k handrkování se státem a mezi vysokými školami, kolik komu co přidat.

(Pokračování zítra)