Radimvalencik | TEORIE DNEŠKA: Mayer - Ještě k volnému času/85

Vracím se ještě k jednomu komentáři, který v rámci diskuse k seriálu TEORIE DNEŠKA dal Karel Mayer k 68. pokračování věnovanému problematice volného času.

Karel Mayer:

Dosavadní diskuse mezi mnou a docentem Valenčíkem může sloužit jako jeden z příkladů různého vnímání světa daného tím, zda se preferuje praxe nebo teorie. Nejsem teoretik a tak je pro mne dost obtížné s využitím teoretického slovníku udržet krok s "kovaným" teoretikem.

Základní rozdíl, který jsem si neuvědomil, a nyní je již jasný, je právě v tom, že mé chápání volného času a plného rozvoje schopností člověka je možná poněkud mechanické (volný čas → plný rozvoj schopností člověka), nicméně svobodné ("držitel" volného času sám rozhoduje o schopnostech, které chce rozvíjet, pokud vůbec), oproti teoretickému (volný čas → vytváření podmínek → plný rozvoj schopností člověka), neboli volný čas ještě automaticky nemusí znamenat plný rozvoj schopností člověka, mezi volný čas a plný rozvoj schopností člověka vstupuje "vytváření podmínek" (neznámo kým a proč, eventuálně co s člověkem, který nechce určené schopnosti rozvíjet i když jsou podmínky vytvořeny).

Na teoretické úrovni lze prohlásit cokoliv (při akceptaci určité míry vulgarizace), zejména jde-li o společensko-vědní obor s přesahem do daleké budoucnosti. Otázkou pak může být i hranice, kde končí teorie a kde začíná fikce. Otázkou tak může být i to, zda byl Marx největším futurologem a svou vizi popsal v několika knihách, či při syntéze svých třech zdrojů jaksi bezděčně objevil "obraz vzdálené budoucnosti". Ať je tomu tak nebo tak, zůstává otázkou "vzdálenost" budoucnosti. Po neúspěšném pokusu se sociálním experimentem nazývaným "reálný socialismus" bych byl velmi opatrný vidět tuto budoucnost někde v horizontu jedné až dvou generací (jak tomu bylo zhusta v 50. letech minulého století) a to i při očekávaných změnách daných průmyslovou revolucí 4.0. Možná totiž, že skutečný komunismus se nachází někde tam, kde se sbíhají dvě rovnoběžky.

Pokud akceptujeme tuto "nekonečnost" komunismu, respektive nekonečnou tendenci kapitalistické společnosti přiblížit se komunistické, můžeme zřejmě sledovat, jak k této konvergenci současné reality s tou cílovou dochází. Můžeme se pak dohadovat, kolik "komunismu" se již dnes realizovalo. Zda jsou objektivně vytvořeny podmínky pro plný rozvoj schopností člověka, resp. ještě přesněji, kde jsou již tyto podmínky vytvořeny. Relativně dost imperativní požadavek na definici "nutných reforem a jejich realizaci při současném odstraňování forem, jimiž je toto vytváření podmínek potlačováno nebo blokováno", by mohlo být vnímáno jako další pokus o "vítězství vůle nad hmotou". To jsme zde již jednou měli a přes nepředstavitelné oběti to během několik týdnů skončilo.

Přitom samozřejmě s tézí o vytváření podmínek pro plný rozvoj schopností člověka lze na nejobecnější úrovni souhlasit. Diskuse by měla být primárně ale o tom, zda tyto podmínky se už v nějaké podobě někde vytvářejí a zda pouze potřebují popsat a zobecnit. Domnívám se, že na současném stupně rozvoje společnosti (tržní ekonomika) může jít maximálně o diskusi o reformě daňové soustavy a o změně rozpočtových pravidel (což asi není ono teoretické "vytváření podmínek pro plný rozvoj člověka"). Naopak z hlediska společenského hodnocení může být takovéto "plné rozvíjení schopností" vnímáno jako plýtvání, ne-li ještě něco horšího. Dokud se totiž nedostaneme do situace, kdy kapitalisté již nebudou schopni spotřebovat přivlastněnou nadhodnotu a budou akceptovat její "zespolečenštění", bude vždy snaha řešit "důležitější" potřeby společnosti (máme podporovat vytváření podmínek pro plný rozvoj schopností člověka nebo raději vyřešit katastrofální stav současné silniční a železniční infrastruktury?).

Nachází-li se dnešní společnost ještě v převažujících kapitalistických výrobních (a tedy i společenských) vztazích, je pak otázka, zda některá kapitálová skupina má objektivní zájem na vytváření podmínek pro plný rozvoj člověka (pod čímž si lze představit ledacos). Kapitalismus bude vždy posuzovat vytváření podmínek pro selektivní rozvoj člověka efekty, které tento rozvoj člověka přinese příslušné kapitálové skupině. A tak jistě můžeme vnímat zájem kapitálové skupiny vlastnící minerální zdroje na rozvoji lázeňství, samozřejmě za úplatu. Ostatní kapitálové skupiny mohou mít na rozvoji lázeňství zájem jen, pokud to znamená zlepšení zdravotního stavu jejich potřebného variabilního kapitálu, na který jsou ochotni i přispět.

Ještě obtížnější na současném stupni rozvoje společnosti bude vytváření podmínek pro plný rozvoj člověka institucí disponující mocí – státem nebo jeho určenou institucí. Posuzovat, které podmínky a pro čí plný rozvoj mají být rozvíjeny, bude jistě extrémně náročné na osobní integritu příslušné odpovědné osoby.

Ze strany subjektu, tedy toho, kdo plně rozvíjí své schopnosti, je zřejmě podmínkou, že toto rozvíjení je prováděno zadarmo. Můžeme totiž již dnes říci, že pro vrcholového sportovce jsou vytvářeny podmínky pro plné rozvinutí jeho schopností za finanční podpory sponzorů ať u soukromých nebo veřejných. Je to to, co si představujeme pod "vytvářením podmínek pro plný rozvoj schopností"? Domnívám se, že nikoliv.

Takže stručně, nepředbíhejme. Až se podmínky pro plný rozvoj schopností člověka vytvoří, řešme to. Zatím bych se držel osvědčené praxe a nechal ještě chvíli kapitalismus, aby řešil, možná i ne vždy ideálně, problém, se kterým si nevíme rady ani v teorii.

K tomu:

Pro reformy v oblasti investování do rozvoje, uchování a uplatnění schopností člověka, které by umožnily těm poskytovatelům těchto služeb (podnikatelům, institucím), kteří se o ekonomické efekty v této oblasti zasloužíli, získávat zdroje úměrné těmto efektům prostřednictvím fungujících mechanismů směny (trhu), nejen nazrál, ale i přezrál čas. Ať už jde pro startovní absolventské byty, financování vysokých škol podle toho, jak se uplatňují jejich absolventi, podporu těch služeb, které jsou orinetovány na prodloužení délky reálného života spojeného s produktivním uplatněním člověka atd. Tyto reformy mohou probíhat v "kapitalistickém" prostředí, resp. v prostředí schupeterovské konkurence kapitálů reprodukujících se v konkurenčím prostředí, které právě konkurence tlačí i inovacím zvyšujícím efektivnost. Přesněji – nedovedu si předtavit, že by reformy probíhaly v jiném prostředí. V předcházejícím (84.) pokračování tohoto seriálu jsem uvedl, co těmto reformám brání. Možná "příliš teoreticky", ale jednoduššeji to zatím neumím.