TEORIE DNEŠKA: L. Zelinka - role iracionality 2/81

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Dále se však budeme zabývat právě onou čistě iracionální skupinou, zatímco mimologickou skupinu ponecháme stranou. I v iracionální skupině lze pomocí testů na výsledek ověřit, že také zde něco funguje. Kupř. Maria Luisa von Franz i Meinhard Schuster popisují praktické využívání iracionálního způsobu poznávání v případě indiánského kmene Naskapiů, žijících na kanadském Labradoru, jejichž jediným zdrojem obživy je lov. Lov probíhá ve dvou fázích – nejprve musí mít naskapijský lovec lovecký sen, ve kterém vidí konkrétní zvíře na konkrétním lovišti. Ve druhé fázi pak již pouze jde na ono ve snu viděné místo a zvíře prostě uloví. Bez loveckého snu se na lov nevydává. Ačkoli jde z našeho hlediska o způsob a postup zcela iracionální, zřejmě funguje, neboť Naskapiové prokazatelně žijí a přežívají ve velmi nehostinném prostředí stovky let.

Ve světle výše uvedeného statistického příkladu s houbami a s válkou jde o případ, kdy je použita iracionální procedura (sen), ale výsledek je statisticky měřitelný (Naskapiové úspěšně loví a přežívají).

Tím již můžeme vytvořit matici, která nám pomůže rozčlenit používané způsoby poznávání světa podle procedur a výsledků:

Procedura                               Výsledek                                Druh poznávání

Racionální/logická                 Věcně ověřený                       Vědecký s vnitřní znalostí

Poznámka: výraz "bez vnitřní znalosti" je zkratkou pro delší definici "bez znalosti celého vnitřního zprostředkujícího mechanismu mezi postupem a výsledkem, příčinou a následkem atd."

Pokud bychom statisticky zjišťovali četnost užívání jednotlivých způsobů poznávání vnějšího světa k současnému datu – tj. v prvé dekádě 21. století – lze intuitivně odhadnout, že majoritní podíl zaujímají způsoby vědecké (ať již ověřované věcně nebo statisticky), poměrně malý podíl představují způsoby mimologické a zcela nepatrnou část pak způsoby iracionální (kupř. šamanské rituály). Takovéto četnostní rozložení je však pouhou funkcí času. Čím hlouběji jdeme proti jeho proudu, tím váha iracionálních způsobů vzrůstá. Nejde ale jen o důsledek relativního růstu váhy iracionálních způsobů v důsledku kvantitativního úbytku vědeckých způsobů (protože věda byla méně a méně rozvinutou), ale o skutečnost, že četnost používání iracionálních způsobů byla absolutně vyšší.

Mircea Eliade kupř. uvádí, že co dnes šamani provádějí ve stavu extáze, bylo kdysi na úsvitu času konkrétně možné pro všechny lidi – vstupovali na nebe a zase sestupovali, aniž by museli být v transu. Dnes se tak jen omezenému počtu lidí (šamanům) a jen na přechodnou dobu (v extázi) navrací prapůvodní stav celého lidstva, stav mystického času ztraceného ráje.

Vzhledem k tomu, že motiv ztráty ráje, vyhnání z něj, pádu člověka z nebe na zem atp. prostupuje řadu legend a mýtů v různých kulturách, lze se domnívat, že lidé si tuto ztrátu schopnosti používat iracionálních způsobů poznávání uvědomovali a že ji vnímali úkorně. Zůstala tak doménou jen opilců, bláznů a dětí.

Studium pravěkého šamanismu ukazuje, že člověk v době kdy neměl k dispozici písmo ani matematicko-logický aparát přesto dokázal velmi účinně poznávat vnější svět, takže v něm nejen přežil, ale stal se nejúspěšnějším druhem. S odvoláním na příklad kmene Naskapiů lze předpokládat, že základem iracionálních způsobů poznávání byla schopnost vciťovat se (převtělovat se) do různých částí živé i neživé přírody – do zvířat, rostlin, vody atd., dále schopnost vnímat a naslouchat nejrůznějším znamením, hlasům, snům a jiným signálům vnějšího světa a schopnost zážitků či poznatků takto získaných využívat ve svůj prospěch. Nejednalo se však o jakousi striktně oddělenou disciplínu, která se navzájem vylučovala s empiricko-smyslovým poznáváním světa, ale právě naopak. Používání všech způsobů poznávání bylo spojené; nebylo důvodu uměle odlišovat poznatky získané vlivem znamení, snů, mimologickým citem, anebo empirickým pozorováním, protože všechny byly vnímány jako rovnocenné a patrně pro praktický život tehdejšího člověka rovnocennými byly.

Je důležité povšimnout si, že celý používaný iracionální poznávací aparát (ale i aparát mimologický) byl zaměřen výlučně na komunikaci mezi člověkem a vnějším světem s cílem v prvé řadě přežít a ve druhé řadě – pokud člověk přežil – žít co nejlépe, nejbezpečněji. Hovoříme o přednáboženském období, kdy mezi člověka a vnější svět ještě nebyl systematicky včleněn zprostředkující mezičlánek v podobě bohů či jiných obdobných nadpřirozených bytostí.

Pokud by se snad někdo nemohl smířit s existencí přednáboženského období, lze tento časový úsek nazvat obdobím totálního pantheismu, v němž kontakt člověka s bohem (přírodou) probíhal bezprostředně skrze jakoukoli její součást (zvíře, rostlinu, neživou součást přírody).

Jak je ale možné, že tento účinný aparát lidstvo postupně přestalo používat?

Nabízí se odpověď, že se jednalo o relativní vytlačování iracionálních způsobů v důsledku rozvoje matematiky, logiky a dalších věd. Ačkoli ani tento vliv nelze zcela pominout, nabízí Mircea Eliade jiné vysvětlení.

V důsledku absence písma či jiného záznamového ekvivalentu v nejstarším období a v důsledku praktické nezaznamenatelnosti iracionálních postupů v pozdějším období, kdy již písmo existovalo, předával se celý aparát iracionálních postupů mezi generacemi prostřednictvím rituálů, které se ukázaly být jejich asi nejvhodnějším záznamovým nosičem. Slabinou tohoto postupu však byla skutečnost, že předávaný kult postupně zpovrchněl, zformalizoval se a vytratil se jeho obsah. Dogmatizací rituálu postupně vymizely zážitky s kultovními obsahy. Postupy se testovaly výhradně na proceduru – nevyhnutně pak nastala situace, kdy testy na proceduru měly hodnocení pozitivní, ale výsledky (ať již byly testovány vědomě či nikoli) byly čím dál tím slabší. To pak logicky vedlo k poklesu zájmu či k odklonu od těchto původně tak efektivních postupů. Tento odklon se týkal nejen dospělých, kteří o používání iracionálních způsobů poznávání fixovaných v rituálech ztráceli zájem pro jejich nízkou efektivnost, ale i dětí, které v sobě schopnosti iracionálního poznávání nesou již od narození. Zde byl odklon způsoben výchovou, která je uvedených schopností během dospívání zbavovala.

To však byl jen prvý krok k postupné ztrátě schopnosti lidí využívat účinně a účelně iracionálních způsobů poznávání. Druhým krokem – ať zní jakkoli paradoxně – byl vznik fenoménu náboženství, náboženské víry, či ještě šířeji, spirituality. Rozdíl mezi jednotlivými rituály, jejichž úkolem bylo uchovat a předat konkrétní iracionální postupy, a náboženstvím, jež mělo ucelenější, komplexnější podobu, lze přirovnat ke vztahu korálků a niti, na které jsou navlečeny. Pravěká náboženství zprvu jen scelovala dílčí rituály, které byly spojeny s časem – s ročními obdobími, přírodními ději (snůška vajec, zrání plodů, tah ryb nebo sobů atd.) a mnohdy byly velmi nesourodé. Čím více se náboženská víra stávala komplexnější a vnitřně bezrozpornější, tím více byly formalizovány, dogmatizovány jednotlivé rituály (a hlavně upravovány tak, aby si vzájemně neprotiřečily), takže dobrat se skrze ně původních iracionálních postupů již bylo prakticky nemožné.

Jeden starý hinduistický hymnus říká:

Zasej myšlenku a sklidíš čin,

Zasej čin a sklidíš zvyk,

Zasej zvyk a sklidíš vlastnost,

Zasej vlastnost a sklidíš osud!

Hlavně však došlo k zásadní reorientaci, ke kvalitativní změně cílového zaměření. Jestliže náboženství bylo zpočátku jen pomocným nástrojem pro udržení a vzájemné časové a věcné uspořádání rituálů, stalo se naopak zcela samostatnou disciplínou, která se naplnila novým obsahem. Ač samo – alespoň z pohledu výše uvedené matice – iracionální, nesoustředilo se na to, jak získat poznatky o vnějším světě iracionálními nástroji (tj. na bilaterální vztah člověk – příroda), ale na otázky trilaterálního vztahu člověk – bůh – svět. Cílem již nebylo pouhé přežití, ale duchovní ukotvení.

Tehdejší duchovní myslitele začaly trýznit závažné otázky: Je vesmír konečný nebo nekonečný? Je věčný nebo nikoli? Je lidské ego (duše, osobnost) věčné, nesmrtelné, nebo ne? Vznikly vesmír, svět, ego z vůle a činu nějaké bytosti, nebo vznikly jen tak samy o sobě? Anebo existují bez počátku a bez konce? Je lidský duch schopen dospět k dokonalému poznání věcí, procesů a jevů? Pokračuje ego ve svém bytí i po smrti? A jestli ve svém bytí pokračuje, je si toho vědomo nebo nikoli? Má nějaký tvar jako před smrtí, nebo je beztvaré, nehmotné? Je toto posmrtné bytí konečné nebo nekonečné? A mění se nějak? Anebo je ego smrtí zničeno jako tělo?

To neznamená jakýsi absolutní odklon od pragmatického využívání informací o vnějším světě směrem k nepraktickému teoretickému filozofování. I tehdy měly položené otázky velmi pragmatický význam – člověka zajímalo, zda lze ovlivnit průběh lidského života a nasměrovat ho ke štěstí a blahu, dále co se s ním stane po smrti, zda si lze i po smrti zajistit nějakou přijatelnou existenci atp. Principiální změnou však bylo to, že ani otázky, které si člověk kladl, ani odpovědi na ně, se již neobešly bez spirituálního rozměru, bez boha, božstev či jiných nadpřirozených bytostí.

Změnou ještě významnější však byla kvalitativní změna nazírání na využitelnost takto získaných informací či přínosů. Zatímco v případě iracionálního způsobu poznávání vnějšího světa na bázi bilaterálního modelu: člověk – příroda šlo o praktické (téměř každodenní) využívání získaných poznatků s velmi krátkou zpětnou vazbou prostřednictvím testů na výsledek (s tím, že pokud se používaný postup přestal prakticky osvědčovat, byl zavržen a nahrazen jiným), v případě spirituálního vztahu (víry, náboženství) se jednalo spíše o strategické otázky mnohdy přesahující horizont lidského života s dlouhou zpětnou vazbou (test – byť jen v teoretické rovině – byl možný až po smrti nebo v jejím okamžiku) s tím, že mnohdy bylo jakékoli testování nemožné, protože člověku ani předmět potencionálního testování nebyl znám (viz Starý zákon, knihu Jobovu).

Spektakulární kousky, testovatelné na výsledek v reálném čase byly velmi zřídkavé a v zásadě mimosystémové (viz kupř. Starý zákon, I. královskou knihu, kap. 18, kde prorok Eliáš dokáže vznítit hranici prolitou vodou a ještě přivolat déšť). Stejně tak v Novém zákoně, kde Ježíš sice také provede několik zázraků, ale spíše opět okrajově – základem této jiné koncepce odlišující iracionální postupy od víry) je jeho sdělení nevěřícímu Tomášovi (Nový zákon, Evangelium sv. Jana, kapitola 20, verš 29): "Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili." Principem náboženské víry není a nemůže být každodenní testování na výsledek, nýbrž víra bez tohoto testu (jinak by se nejednalo o víru, ale o iracionální způsob poznávání).

Přes tento do značné míry likvidační efekt náboženských věr však stále ještě byla – alespoň teoreticky – otevřena cesta dobrat se iracionálních postupů nikoli dešifrováním již nedešifrovatelných rituálů, ale tak, jak je odhalili jejich prapůvodní objevitelé – cestou naslouchání dětem, snění, meditací, extatických stavů, halucinogenních látek, stovek nezdařených pokusů a omylů atd.

Vedle toho – vzhledem k nerovnoměrnému vývoji lidstva na různých územích – bylo možno čerpat zkušenosti od těch lidských komunit, kde dosud rituály nezplaněly a stále ještě ukazovaly cestu k praktickému využití iracionálních způsobů a postupů poznávání.

Smrtící ránu iracionálnímu způsobu poznávání však zasadil až vznik tzv. oficiálních náboženství, většinou provedený tak, že jedna z mnoha paralelně existujících náboženských věr byl světským vládcem prohlášena za jedinou správnou a ostatní byly potlačeny. Motivy pro tuto změnu byly zcela pragmatické a vůbec nesouvisely se záměrem nějakým způsobem ještě více zašifrovat nebo učinit zcela nerozluštitelnými dědictví skrytá ve starých rituálech. V dobách, kdy se začala zavádět tato oficiální náboženství, si vládci uvědomovali, že není možné ovládat poddané jen prostřednictvím kontroly jejich tělesné stránky, aniž by měli jakoukoli moc nad jejich stránkou duševní. Jakoby již tehdy znali úvahu Carla Gustava Junga, který poznamenal, že je zcela oprávněná stará představa o duši jako o něčem samostatném, nejen objektivním, ale přímo nebezpečně svévolném.

V duchu přímo slyším takového vládce, jak si říká pod vousy: Tak holenkové, popravit vás mohu, zavřít do vězení, bičovat, prodat do otroctví nebo poslat do války. Ale vy si budete snít, jak se vám líbí, vymýšlet si své pravdy, myslet si, jak se vám zachce. Tak to ani nápad. O tom, co je pravda, rozhodnu já. O tom, co je dobře, také. A snít, snít budete holenkové také jenom o tom, co vám dovolím.

V tu chvíli již nebylo možno se znovu pokusit objevovat staré iracionální praktiky a nebo si je odejít nastudovat někam, kde ještě fungovaly. Respektive bylo možno to zkusit, ale většinou to vedlo v nejlepším případě na hranici, ne-li ještě k nějaké strašnější smrti. Znovu je nutno zopakovat, že se nejednalo o důsledek nějakého patologického náboženského fanatismu vládce, který oficiální náboženství zavedl, ale o ryze pragmatickou potřebu držet vládu jak prostřednictvím světské, tak i duchovní moci. Za tehdejších logistických a informačních podmínek prostě nebylo možno vládu bez státního náboženství dlouhodobě udržet.

Kupř. christianizaci východořímské říše z ryze pragmatických důvodů zavedl ve čtvrtém století n. l. císař Konstantin, který se sám dal pokřtít až kratičce před svou smrtí; za svého života se údajně přikláněl spíše k ne-křesťanským náboženstvím.

(Pokračování)

Zpět na hlavní stranu blogu