Radimvalencik | TEORIE DNEŠKA: L. Zelinka - role iracionality 1/80

Ladislav Zelenka je obhájcem nezastupitelné role iracionálních prvků v lidském poznání, a to při vší úctě k lidskému rozumu. Já sebe považuji za důsledného racionalisty. Náš vztah nechápu jako dva vzájemně se vylučující pohledy na svět, ale jako komplementární. Na tutéž složitou realitu se díváme z různých zorných úhlů. Jedná se o určitou dělbu práce, kdy si dosažené poznatky vytěžené z těchto různých pohledů dokážeme sdělit.

Neodmítám roli intuice, emocí. Představivosti připisuji mimořádný význam, estetickému cítění rovněž. Racionální základ lidského poznání vidím v následujícím:

1. Jakýkoli nový poznatek ve vztahu ke stávajícímu poznání má následující formu:

- Je přesahem v tom smyslu, že do určité doby platilo tvrzení "A je B" a o tom, že by mohlo platit "A je ne-B" jsme ani neuvažovali, ani si to nedovedli představit, ani jsme takovou alternativu neuměli zformulovat. Tj. realitu jsme chápali takto: "Je to tak a tak a ne jinak."

- Nyní jsme schopni alternativu "A je ne-B" schopni interpretovat, dává nám smysl, a současně víme, za jakých podmínek platí původní tvrzení, ale také to, při změně kterých podmínek (předpokladů) začíná platit tvrzení "A je ne-B". Tj. "Jak to může být jinak a kdy je to jinak."

- V tomto smyslu má racionální lidské poznání tendenci vytvářet systém založený na větvení výroků "když platí C, tak A je B, když platí ne-C, tak A je ne-B".

Schematicky:

C(A=B)-C(A=B)

kde C a jeho doplněk C jsou rozlišující podmínky.

Jedná se jen o obecnou kostru systému, kterou Hegel zobrazil jako samovývoj Absolutního Ducha (z čehož si později dělal legraci Stanislav Lem ve své povídce Deník). Poctivé racionální myšlení má v prezentaci poznatků v rámci této kostry značnou volnost, zejména z důvodů komunikovatelnosti poznatků, ale vždy se jí určitým způsobem přidržuje.

2. Odhalení možnosti formálního přesahu (uvědomíme-li si, že něco, co bereme jako tak naprosto samozřejmé, může být jinak) a jeho naplnění reálným obsahem (tím, co nám dává smysl) je výsledkem specificky lidského myšlení (to počítač nedokáže). Právě zde hraje naprosto nezastupitelnou roli intuice, představivost, estetické cítění a kdovíco ještě. Ale – a to je ten druhý atribut racionality – cokoli, co je z hlediska vyjevení možnosti přesahu a jeho naplnění obsahem nezbytné, může být podrobeno racionální reflexi. Tj. stávající systém racionálních poznatků může být použít i k poznávání toho, odkud pocházejí a jakou roli hrají takzvaně iracionální prvky v našem vědění. Přitom ne za účelem jejich "nahrazení", ale naopak – za účelem jejich zefektivnění (např. formou kultivace, trénování apod.) a jejich efektivního používání (víme, kdy a jak je používat).

Místo závěru:

K přesnějšímu vymezení místa a podstaty racionálního myšlení mně napomohla právě esej L. Zelinky. Hledal jsem interpretaci tvrzení "efektivní poznání může být za určitých podmínek založeno na iracionálních prvcích, které nelze substituovat jen racionálními postupy". To mně umožnilo nejen ukázat roli iracionálních prvků v lidském poznání, ale také přesněji popsat obrysy toho, co lze považovat za základ racionálního poznání.

Ale nyní již podnětná a zajímavá esej L. Zelinky:

Vyhnání z ráje aneb o ztrátě schopnosti získávat poznatky iracionálními metodami - 1. část

Ladislav Zelinka

Klasický materialistický koncept ontologického popisu reality předpokládá existenci vnějšího světa, světa existujícího mimo naše vědomí, který je na tomto vědomí zcela nezávislý. Z materialistického gnozeologického hlediska pak vnější svět poznáváme prostřednictvím zejména smyslového vnímání, které se v našem vědomí seskupuje v poznatky o tomto vnímaném světě a jejich prostřednictvím nám umožňuje kvalitativně vyšší stupeň poznání, než pouhé smyslové vnímání.

Pokud je pravdivost získaných poznatků ověřitelná metodami, které označujeme jako "vědecké", hovoříme o vědeckém způsobu poznávání vnějšího světa.

Tento přístup sdílejí zejména tzv. exaktní (přírodní) vědy, které stavějí na verifikaci získaných poznatků ex ante prostřednictvím různých modelací, testů a experimentů a ex post prostřednictvím výsledků dosažených při aplikaci zmíněných poznatků.

Nevzpomínám si už přesně, zda to byl Karel Marx nebo Bedřich Engels, který trefně poznamenal, že existenci pudingu dokazujeme tím, že ho jíme. Ale není nutno pro příklady chodit ke klasikům – přistání člověka na Měsíci či úspěšné mise vesmírných sond na Marsu by nebyly možné, pokud bychom informace o vnějším světě měli příliš neúplné, anebo příliš zkreslené.

Vedle verifikace pravdivosti získaných poznatků o vnějším světě na experimentální, resp. výsledkové bázi, existovaly i pokusy dosáhnout téhož čistě filosofickými prostředky a to vybudováním celistvého gnozeologického konceptu, který by pravdivost našeho poznání neověřoval "testem na výsledek", nýbrž "testem na postup či proceduru".

U vědomí velké nepřesnosti lze tuto metodu přirovnat k postupu soudce, který – nemůže-li rozhodnout spor v rámci hmotného práva - použije právo procesní. Pravda je pak to, k čemu jej dovede přesně dodržený postup (procedura).

Patrně nejdále v rozvíjení tohoto směru dospěl Edmund Husserl, který se prostřednictvím své fenomenologie pokusil poskytnout ostatním (zvláště přírodním) vědám gnozeologicky zajištěnou základnu a ukázat jim cestu z krize způsobené Einsteinovou relativitou a nebo Heissenbergovým principem neurčitosti. Základem jeho přístupu byl předpoklad, že svět, který existuje mimo naše vědomí a je proto na něm zcela nezávislý, nemůžeme poznávat nebo vnímat, právě proto že leží za hranicemi vědomého poznání – poznatky se tvoří teprve až v našem vědomí. Husserlova fenomenologie vnější svět nepopírá, pouze představu skutečnosti (soud o ní) dává do jakési závorky, zadrží ji (řecky epoché). Vyřazení všech předsudků o světě, jež vede k epoché, nazývá fenomenologickou redukcí. Teprve po tomto "očištění" (včetně dalších redukcí) lze ve zkoumání pokračovat dále. Uvedený koncept se však právě v oblasti přírodních věd neujal, aplikuje se jen v některých vědách společenských.

Zbytkovou veličinu vůči vědeckým způsobům poznávání vnějšího světa tvoří způsoby nevědecké. Jedná se o značně heterogenní skupinu různých způsobů, jež spojuje jen to, že je nelze ověřovat tím, čemu říkáme vědecké metody, resp. jsou-li jimi ověřovány, výsledek je nejednoznačný.

Poznámka pro šťouraly: Toto dělení je opravdu – a úmyslně – zjednodušující, neboť pomíjí přechodovou kategorii mezi vědecky ověřitelnými a neověřitelnými skutečnostmi. V užším slova smyslu jsou vědecky ověřitelnou skupinou ty případy, kdy jsme schopni správnost (pravdivost) nějakého postupu testovat prostředky výsledku, znajíce přitom příčinnou souvislost či celý vnitřní mechanismus, který vazbu mezi postupem a výsledkem způsobuje. Typickým příkladem je testování správnosti výpočtu zatmění Slunce či Měsíce, jež prováděli již egyptští kněží. Existence tohoto jevu je důsledkem konkrétního tvaru a úhlu oběžných drah a rychlosti pohybu Země a Měsíce.

Vedle toho však existuje i skupina, u které jsme schopni provádět test na výsledek pouze statisticky bez znalosti příčinné souvislosti či vnitřního zprostředkujícího mechanismu. Pohrajme si na malou chvíli kupříkladu s představou pravdivosti pověry, která tvrdí, že když roste hodně hub, bude válka. Pak bychom z jakési fiktivní databáze všech mykologických společností světa načerpali údaje o růstu hub v tom kterém roce a v té které lokalitě a porovnali tyto údaje s informacemi o válkách za stejné časové období. Pokud by se na dostatečné hladině statistické významnosti potvrdil vztah: rostou houby – bude válka, považovali bychom tento poznatek za pravdivý jednosměrně (1. houby, 2. válka). Bylo-li by naopak možno z experimentálních důvodů následně připravit a rozpoutat v různých časových obdobích a v různých lokalitách války a získané údaje porovnat s onou databází mykologických společností se statisticky významným výsledkem: chystá se válka – rostou houby, byl by získaný poznatek označen za pravdivý obousměrně, tj. jak houby – válka, tak válka – houby.

Pokud by bylo smyslem této stati zavést systematiku nevědeckých způsobů poznávání vnějšího světa, bylo by několik následujících stránek možno zaplnit nejrůznějšími druhy jejich kategorizace a třídění včetně jejich diferenciální diagnostiky. Protože ale téma je jiné, lze roztřídění zcela účelově zjednodušit. Jde o dělení umělé, ale umožňující bez zbytečného zdržování pokračovat ve výkladu dále. Předpokládejme tedy alespoň na chvíli, že se tato množina rozdělí na dvě části – na postupy nelogické (nebo snad lépe mimologické), které se občas dávají do souvislosti s pravou mozkovou hemisférou, a na postupy dle dnešní terminologie čistě iracionální.

Příkladem mimologického postupu je rozhodování mezi několika interpretačními umělci, jejichž měřitelné výkony jsou stejné a rozhoduje tedy jen jakási kvintesence, talent, síla osobnosti, osobní kouzlo atd. Příkladem iracionálního postupu je věštění šamana v extázi.

Rozdíl mezi oběma skupinami – opět velmi zjednodušeně – spočívá v tom, že mimologické postupy se nám nejeví iracionálními, jako spíše zatím logikou či exaktní vědou neuchopitelnými. To ovšem nevylučuje jejich "vědecké" uchopení v budoucnu. Zato u čistě iracionálních postupů si neumíme jejich "vědecké" uchopení představit.

Povšimněte si prosím, že zatím způsoby nevědeckého poznávání vnějšího světa testujeme na proceduru (tj. podle použitého postupu), nikoli podle výsledku. K tomu teprve dojdeme.

Ani jednu z obou podskupin bychom nemohli označit za nevědecký způsob poznávání vnějšího světa, pokud by neměly žádné pozitivní výsledky v případě testování nikoli na proceduru, ale na výsledek. Pokud by tyto způsoby byly naprosto neúčinné, tj. žádné pravdivé nebo použitelné poznatky o vnějším světě by nepřinášely, nejednalo by se o způsoby poznávání vnějšího světa, ale o způsoby jeho nepoznávání. Postupy nepoznávání se však v této stati nezabýváme a zabývat nebudeme.

Umíme si zajisté představit, že existují lidé, kteří nějak – nikdo neví jak – dokážou odhalit skrytý talent v neznámém začínajícím umělci. Test na postup nám nic nepoví, test na výsledek potvrdí, že to umějí.

(Pokračování)