TEORIE DNEŠKA: Práce = kompas i kotva/51

Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

11. část

Nepaktujme se proto ani v nejmenším s kosmopolitní kavárnou, ani s pravdoláskou. Nepodlézejme jejich vyděračskému morálnímu imperialismu a především se nesnažme vlísávat do jejich přízně. Je to uboze trapné, směšné i silně kontraproduktivní a nebezpečné. Pro normálního člověka práce ani pro samotnou věc levice z toho nikdy nic dobrého nevzešlo a ani nikdy nevzejde. Šířeji se pak musí odpovědná levice striktně distancovat od anticivilizačního běsnění nové tzv. levice a neustále důrazně opakovat, že tato žádnou levicí nikdy nebyla a ani není. Naopak posvátnou věc levice nehorázně diskredituje a brutálně ničí.

Odpovědná a skutečná levice musí striktně odmítat indoktrinaci multi-kulti ideologií a neustále opakovat a připomínat, že multi-kulti konstrukce nejsou žádným výrazem respektu a zájmu o kulturu jiných, nýbrž pouze dekadentním pohrdáním kulturou vlastní.

Tvrdě odmítejme nepřirozené upřednostňování cizího před vlastním i sebevražedné odstraňování všech hranic, včetně hranic mezi státy. Jak nám brutálně vnucují "ušlechtilí světáčkové", pro které je obrana našeho, naší země, národa, jazyka, tradic, kořenů i našeho způsobu života xenofobií a přízemně-zápecnickým čecháčkovstvím. Nenechme si nikdy vnutit zhoubný rozklad společnosti, hrozící v důsledku sílících útoků na lidskou přirozenost, na společenský řád i normální život a normální práci. Vystupujme nekompromisně proti skandalizaci těch, kteří se nebojí pojmenovávat skutečné problémy a nazývat věci jejich pravými jmény.[1]

Hajme normální lidský jazyk, umožňující normální lidské uvažování a kritické myšlení. Nepodléhejme novému tmářství, které nám je – coby postmoderní liberální víra – soustavně a tvrdě vnucováno. Normálním lidem je diktováno nepoužívat zdravý rozum a pouze bezvýhradně věřit. Slepě a tupě věřit údajně jenom fantasticky pozitivním dopadům pokrokářských fantasmagorií – věřit v multi-kulti "obohacování", v samé báječné přínosy masové migrace, v úžasnost genderových zvráceností, v údajnou nevyhnutelnost destrukce rodiny, vlasti i národa a v neposlední řadě v pouze úžasnou báječnost technologií 4.0. Nenechme si fanatickými ajatolláhy politické (hyper)korektnosti vnutit pokrytecký jazyk ptydepe, ani pokrokářské pahodnoty. Liberálové, především ti s falešnou levicovou nálepkou, totiž – v duchu postmoderny – věří, že realitu lze měnit změnou jazyka. V korektně pokrokářských představách tím, že o nepříjemných, nesluníčkových věcech nebudeme hovořit, všechny problémy automaticky zmizí. Nepříjemná fakty liberální pokrokářský "správňák" se sluníčkem v duši prostě ignoruje. Problém samotný ho nijak nevzrušuje, je ovšem velice zneklidněn existencí lidí, kteří si o problému dovolí hovořit, poukazují na něj a dokonce trvají na jeho vyřešení. O nehezkých, nesluníčkových věcech, přece může přemýšlet pouze fašista ... Lidé jsou přece všichni dobří, slušní, čestní, velkorysí. Kromě těch, kteří nevěří, že všichni lidé jsou dobří, slušní, čestní, velkorysí. To jsou ti zlí, malí, neinformovaní.

Politicky korektní jazyk přitom rozhodně není jiným označením pro obyčejnou lidskou slušnost. Tlaky na politicky korektní jazyk jsou v prvé řadě zrůdnou kontrolou myšlení, při které agresivní menšiny neomaleně diktují svou vůli většině. Normální lidé tím pozbývají možnost vymezovat i pojmenovávat konkrétní jevy či problémy a ztrácí tím i možnost zřetelně artikulovat své zájmy a formulovat svůj program. Nehledě na to, že ptydepe politické (hyper)korektnosti – včetně nestvůrného eurospeaku – báječně vyhovuje mocenským elitám, neboť z vyjadřování (i uvažování) odstraňuje to, co může pro ně být potenciálně i reálně nebezpečné. Maskuje podstatu věcí i skutečné viníky a odvádí pozornost k pseudoproblémům.

Odpovědná levice se musí zaměřit na podstatné, na uhájení normálního světa poctivé práce, zdravého rozumu a sociálních jistot pro normální lidi. Odpovědná levice 21. století musí nutně být neliberální a musí tvrdě usilovat nejen o sociální spravedlnost a jistoty, nýbrž také o náležitý řád, pořádek a jistoty i bezpečí pro normální lidi poctivé práce. Odpovědná levice přitom nesmí nikdy váhat nesmlouvavě hájit národní zájmy. Uhajme národní stát! Zvedněme hrdě opět pokleslý prapor patriotismu a zdravého vlastenectví! Uhajme naší národní existenci! Bojujme za rehabilitaci poctivé práce, rehabilitaci normálního života normálních chlapů a normálních ženských v rámci nového národního obrození. Které naše země tolik, tolik potřebuje. Navazujme na naše kořeny i tradice, resuscitujme skutečné autority a pronikavě zesilme společenskou poptávku po opravdových osobnostech, po skutečných politicích i po velkých a charismatických lídrech. Nenahrazujme morálku, morální život a opravdové ctnosti kavárenským chucpe moralizováním. K největším ctnostem a hodnotám přitom patří odpovědnost vůči druhým, vůči národu a celé společnosti, která dnešním "Já" generacím zcela chybí. Nikdy nezapomínejme, že neexistují jenom práva, nýbrž i povinnosti. Práva přitom mudrci z Evropského parlamentu už chystají dokonce i pro vyspělé roboty, kterým by měl být poskytnut právní status. Pro "elektronické osoby" přitom sice mají být formulovány i jakési povinnosti (např. za škody, které způsobí). Ovšem především proto, aby bylo vývojářům, výrobcům a majitelům robotů umožněno zříci se jakékoli odpovědnosti.

Překonávejme malověrnost, nenechme se otrávit, ani zastrašit cejchováním národovectvím, patriotismem, tradicionalismem, provincionalismem či dnes tak zprofanovaným populismem. To pro nás žádné nadávky nejsou. Ano, levice musí být populistická. Tím, že naslouchá a zajímá se o problémy a starosti běžných voličů – normálních neprivilegovaných lidí, pracující většiny. Normální člověk si dělá starosti proto, že je za svou práci špatně placen a mizí jeho jistoty i bezpečí. Nechápe, proč by se měl zabývat vykonstruovanými pseudoproblémy např. menšin, které ho nikterak nepálí a které ve skutečnosti ani žádnými problémy nejsou. Nechápe, proč mu média a jejich tzv. odborníci mnohé negativní jevy (jako migrační krizi či terorismus) předkládají jako nevyhnutelnost. Všechno přece má své příčiny a je možné i nějak řešit. Diktatura korektnosti tak zakazuje ptát se po smyslu věcí i usilovat o jejich nápravu. Opravdová levice nikdy nesmí být "salonfãhig" – jejím místem nejsou liberální salony ani luxusní kavárny, nýbrž svět a problémy normálního člověka práce.

Opravdová a odpovědná levice se nesmí obávat ani buditelských aktivit, kdy jedním z klíčových úkolů doby se stává záchrana naší mateřštiny coby nejbohatšího z evropských jazyků. Češtinu dnes neohrožuje němčina jako v dobách F. L. Heka (Věka), nýbrž cizorodá angličtina, které mnozí otrocky poklonkují a lokajsky slouží. Němčině se naši čačtí předkové ubránit dokázali a poněmčování stavěli fortelné hráze. Dnes je ohrožení ještě fatálnější, poangličťování a westernizace brutálně sílí a pevných hrází je třeba více nežli kdy jindy. Uzákonění ochrany našich drahých symbolů, včetně naší mateřštiny je proto nezbytné. I důraz na kvalitní výuku naší mateřštiny na školách. Protěžování výuky cizích jazyků vede i k tomu, že mnohé děti český jazyk zoufale nezvládají. Ne každý je jazykově nadaný a ne každý spojuje ústřední smysl svého života s tím, že bude tlumočníkem. Kosmopolitní kavárna, tzv. celebrity i velkoměstská tzv. honorace, včetně samozvaných pseudoelit – těžce postižení trapně směšným komplexem rádobysvětovosti – se přitom za český jazyk hluboce stydí a ve svém nábožném vzhlížení k Západu nehorázně protěžují angličtinu v rámci odnárodnění a přetrhání veškerých kořenů a zašlapání tradic. Pod pláštíkem jazykové vstřícnosti se plíživě rozlézá hydra kosmopolitního odnárodnění. Zmiňme opravdu pouze namátkou snahy po zrušení dabování filmů, ostudné cizojazyčné nápisy a hlášení, soustavné prznění češtiny anglicismy, zkratkami a zkomoleninami nebo lokajské poklonkování před – našincům zcela cizími – komerčními svátky typu Valentine's Day či Saint Patrick's Day. A taktéžnehorázné protěžování vzdělávání v angličtině a úzce související cílenou likvidaci vědeckých tiskovin v českém jazyce (což je nebezpečné i kvůli tomu, že nedochází k náležité kultivaci nové terminologie, kdy přechod na světový jazyk obvykle nevede ke zvýšení vědeckosti, nýbrž mnohdy právě naopak). Bohužel tyto snahy nezřídka přicházejí i od tzv. levice. Nebylo by však namístě – vzhledem k naší geografické poloze, včetně vazeb na hospodářství německé – spíše přiměřeně podporovat výuku jazyka německého? A co jazyka čínského a jazyka ruského? I vzhledem k trendům relokalizace, deglobalizace apod. (které nové technologie 4.0 silně podporují) není od věci hlouběji se zamyslet také nad projektem mezislovanštiny.[2]

Nedílnou součástí národního obrození musí být i úsilí o zachování českého piva, české pivní kultury a rázné zastavení umírání české hospody. Nenechme se zahnat k domácímu pití, do domácího vězení, do arestu "chytrého" a digitálního. České hospody jsou přece světovým kulturním dědictvím a musí opět ožít v plné síle, kráse i vážnosti a opět se stát úžasným fenoménem kulturním, vlasteneckými středisky, sociálním tmelem i nezastupitelnými centry politické a národní agitace. Pivo bylo, je i bude náš národní nápoj a poklad. K tomu mok navýsost společenský i bytostně levicový.[3] K dalším levicovým tématům náleží i důsledná obrana lidové myslivosti. Elity ovšem ozbrojené normální lidi nepotřebují a hlavně nechtějí.

K tomu:

Jen apely nestačí. Nutná aktivní obrana a ofenzívní kroky:

1. K aktivní obraně je nutné vědět, jaký mechanismus způsobuje sociální demenci, která se projevuje jako slovníkářství, kavárenství či pseudolevicová. Je to neschopnost vzdorovat demonstrativnímu používání dvojího metru jádrem současné globální moci. Toto používání klacku dvojího metru je podporováno či doslova jako správné sugerování mainstreamem. Ten, kdo si není schopen uchovat normálnost, začíná se zapouzdřovat, není schopen uvažovat v alternativách, vidět věci z nadhledu, začíná místo argumentů používat kádrování založené na vyfabulované realitě.

2. Především však je nutné mít jasnou, srozumitelnou, perspektivní a realistickou vizi vycházející z kvalitní teorie, viz mj.:

https://radimvalencik.pise.cz/6513-jak-zabranit-podivne-smrti-evropy.html

(Pokračování)

[3] Navrátit náležitou úctu je nezbytné i profesi a práci sládků i hospodských a výčepních. Vezměme si poučení z našich moudrých předků, kteří na své pivo i hospody, a s nimi spjatou kulturu, bývali jaksepatří hrdí. Oprávněně. Naše pivní kultura je neodmyslitelně spojená s pivem čepovaným a s českým ležákem – což by mělo být zakotveno (obdobně jako český národ přímo v ústavě i coby kulturní dědictví UNESCO).  Naší typickou a nenahraditelnou institucí zůstává tradiční česká hospoda, pivnice, putyka či šenk. Naše hospoda je místem pro život, pro setkávání a stýkání se normálních lidí. Což někomu náramně vadí a snaží se to zlikvidovat. Kavárna pivo, českou hospodu a její kulturu považuje za primitivní, buranskou a provincionální. Přitom jde o ztělesnění našeho národního plebejství (ale i zdravého dacanství) v tom nejlepším slova smyslu. Podrobněji viz recenzi Nečekané tváře našeho tradičního nápoje aneb tuzemsky pionýrský počin v oblasti pivního sommeliérství. Marathon, 150, 2018, roč. 22, č. 2, s. 17-24. ISSN 1211-8591. https://valencik.cz/marathon/doc/Mar1802.pdf. Patřičnou hrdost je nutné projevovat i naší kuchyni – šmírácky pořád nahlížet přes hranice a poklonkovat před cizinou je i zde trapně ubohé – srov. recenzi Svéráz a proměny pražské kuchyně aneb buďme zase hrdi na národní (nejen) gastronomii. Marathon, 153, 2018, roč. 22, č. 5, s. 32-40. ISSN 1211-8591. https://valencik.cz/marathon/doc/Mar1805.pdf.